Odchod novináře Čestmíra Strakatého z tradičních médií na volnou nohu měl být příběhem o dosažení tvůrčí svobody. Místo toho se stal modelovou studií o odvrácené straně současné digitální žurnalistiky. Ukazuje, jak snadno se původní touha po nezávislosti na velkých vydavatelských domech může proměnit v novou, často rigidnější formu závislosti – v diktát vlastního publika. V internetové ekonomice totiž nezávislost neznamená svobodu, ale pouze výměnu korporátního šéfredaktora za tisíce anonymních, avšak nekompromisních plátců.
Zrození tohoto konfliktu spočívá v samotné podstatě komunitního financování. Na platformách typu HeroHero či Forendors se vztah mezi novinářem a konzumentem zásadně mění. Předplatitelé už nevnímají své měsíční příspěvky jako pouhou platbu za produkt, jak tomu bylo u nákupu novin na stánku. Stávají se z nich spíše „morální akcionáři“.
Svými penězi neplatí jen za rozhovory, ale investují do tvůrce jako do symbolu, který musí bezvýhradně reprezentovat a potvrzovat jejich vlastní hodnotový svět. Strakatý, který po odchodu z týdeníku Reflex úspěšně zaplnil díru na trhu orientací na mladší, městské a sociálně-progresivní publikum, se tak nevědomky uzamkl do názorové bubliny, která neodpouští hodnotové odchylky.
Ostudný rozhovor s Klempířem
Síla tohoto ekonomického vězení se naplno projevila v kauze kolem společné fotografie s hudebníkem, marketérem a v současnosti ministrem kultury Otou Klempířem. Když se na sociálních sítích probíral neformální snímek z filmového festivalu v Karlových Varech, v komunitě předplatitelů propuklo morální rozhořčení. Klempíř, kvůli svým vazbám na Motoristy sobě, představoval pro progresivní bublinu nepřijatelnou figuru. Reakce publika byla okamžitá a pro nezávislého tvůrce existenčně ohrožující: hromadné rušení předplatného. V komunitní ekonomice neexistuje finanční polštář v podobě korporátních inzerentů. Výpadek loajálních fanoušků znamená okamžitý propad příjmů a ohrožení celého podnikání.
Strakatý byl tlakem okolností dotlačen k rituální oběti. Aby zachránil svůj byznys, musel rozhněvanému davu demonstrativně doručit to, co žádal. Následný konfrontační rozhovor s Klempířem, vedený v netypicky útočném a křečovitém tónu, popsal tisk i diváci jako divadelní snahu popravit dlouholetého přítele v přímém přenosu. Z čistě ekonomických důvodů a pod tlakem existenčního strachu musel novinář veřejně popřít osobní vztah, aby ukojil morální úzkoprsost svých vlastních sponzorů.
Tlak ideologizovaného publika
Tento fenomén přitom není českým unikátem, ale globálním trendem. Na zahraničních platformách typu Substack zažívají tvůrci totožné procitnutí. Slavný investigativní novinář Glenn Greenwald opustil jím založené médium The Intercept, aby utekl před redakční cenzurou. Na volné noze však jeho publikum postupně vytvořilli lidé s vyhraněnými protisystémovými názory. Když následně Greenwald publikoval texty, které s tímto radikálním proudem neladily, čelil masivnímu odlivu předplatitelů a sám přiznal, že tlak ideologizovaného publika dokáže novináře ochromit spolehlivěji než korporátní editor.
Podobně narazila i Ana Kasparian, tvář amerického progresivního kanálu The Young Turks. Stačilo, aby vyjádřila mírně odlišný názor na používání inkluzivního jazyka, a její loajální komunita ji okamžitě podrobila digitálnímu lynči spojenému s masovým rušením finančních příspěvků. Publikum dalo jasně najevo, že si neplatí její kritické myšlení, ale absolutní názorovou konformitu.
Srovnání s klasickou institucionální žurnalistikou odhaluje hluboké systémové nevýhody tohoto nového internetového modelu. Tradiční média, financovaná inzercí či širokým prodejem, jsou přirozeně nucena oslovovat mainstream, což vede k obrušování hran a snaze o formální objektivitu. V komunitním modelu naopak široký zásah nefunguje; nejvíce vydělává hluboká loajalita úzké skupiny, kterou nejlépe stimulují emoce – hněv, strach a pocit morální nadřazenosti. Zatímco v klasické redakci funguje hierarchie editorů a šéfredaktorů jako ochranný štít, který novináře v případě chyby podrží, nezávislý internetový tvůrce stojí tváří v tvář davu sám.
Absolutní nezávislost neexistuje
Největším paradoxem nové internetové žurnalistiky je tak transformace cenzury. Cenzuru majitelů či inzerentů, s níž klasická žurnalistika vytrvala bojuje, pouze nahradila autocenzura strachu z vlastních diváků. Tvůrci na volné noze raději neotevírají určitá témata nebo nezvou specifické hosty, protože vědí, že by tím popudili své plátce.
Digitální éra sice nabídla iluzi svobody, ale realita ukázala, že absolutní nezávislost v žurnalistice neexistuje. Nový model pouze otočil směr nátlaku o 180 stupňů. Nová internetová žurnalistika se tak v mnoha ohledech stala pouhou obdobou sociální sítě – uzavřenou bublinou přátel sdílejících identické hodnoty. Jakýkoliv projev nekonformity, narušení dogmat nebo pouhé lidské gesto vůči názorovému oponentovi pak končí nekompromisním vyhozením z přátel a okamžitým ekonomickým trestem.
