Má smysl chránit společnost před názory? Nebo dokonce před reálnými informacemi? Kde končí legitimní ochrana společnosti a začíná cenzura? A proč se stává dnes jednou z největších hrozeb pro svobodu projevu právě Evropská unie, která se jinak verbálně velmi hlásí k ochraně demokratických hodnot? O tom všem je rozhovor se ženou, která má ochranu svobody projevu přímo ve své pracovní náplni. Natálie Vachatová, poradkyně premiéra Andreje Babiše pro oblast svobody projevu.
Svoboda slova bývala jedním ze základních pilířů západní, a tedy i evropské demokracie. Dnes ale stále častěji slyšíme pojmy jako dezinformace, misinformace, škodlivý obsah, systémové riziko nebo ochrana informačního prostoru a spolu s nimi přicházejí stále nové regulace. Základní otázka tedy zní: potřebuje vůbec společnost být chráněna před názory lidí, nebo dokonce před některým druhem informací?
Společnost potřebuje chránit před trestnou činností – násilím, výhrůžkami nebo například podvody. Ne před názory. Demokracie přece neznamená, že člověk nikdy neuslyší něco hloupého, nepravdivého nebo odporného. Stejně je to s informacemi. Stát má možnost vysvětlovat a zveřejňovat fakta. Má data, úřady, odborníky, tiskové konference. Tam, kde nejde o protiprávní jednání, má přesvědčovat, ne umlčovat.
Velká část nových regulací přichází z Evropské unie. Je problémem samotná Evropská unie, nebo spíš způsob, jakým začala k regulaci informací přistupovat?
To druhé. Nemám potřebu dělat z Evropské unie univerzálního nepřítele. To by bylo příliš jednoduché. Problém vidím v určitém způsobu uvažování, který je dnes v evropských institucích silně zakotvený. Dříve byla základní otázka poměrně srozumitelná: je něco nezákonné, nebo není? Zatímco dnes evropské instituce stále častěji pracují s tím, co je škodlivé nebo rizikové. U nezákonného obsahu rozhoduje zákon, nakonec třeba soud. Kdo ale posuzuje, co se zrovna teď považuje za „škodlivý“ názor?
Kde vede hranice mezi legitimním bojem proti skutečně nezákonnému obsahu, například výzvám k násilí, a cenzurou naprosto legálních názorů, byť mohou být kontroverzní, nepříjemné, nebo většině společnosti či menšinám dokonce odporné?
Hranice leží mezi názorem a konkrétním jednáním. „Nesnáším vás“ je názor. „Zítra vás přijdu zabít“ už je konkrétní hrozba a tady by měl stát zasáhnout. Dnes se pomalu zapomíná, že demokracie znamená, že musíme snést i názory, které jsou hloupé, plné nenávisti, odporné nebo radikální. Jinak bychom chránili jen projevy, které žádnou ochranu nepotřebují.
Kdybys měla pojmenovat největší současná rizika pro svobodu projevu v evropské regulaci, co bys zmínila?
Největší problém pro mě vlastně není jeden konkrétní předpis. Je to směr, kterým se postupně ubíráme. Jednou chráníme děti, podruhé bojujeme s terorismem, potřetí s dezinformacemi, praním peněz nebo kybernetickými útoky. A většinou jde o legitimní cíle. Jenže pokaždé k tomu přidáme nějaké nové ověřování identity, ukládání dat, skenování komunikace nebo povinnost technologických firem něco sledovat a vyhodnocovat.
Když se na každé opatření podíváte zvlášť, možná vám bude připadat rozumné. Jenže člověk nežije v jednom nařízení. Žije ve výsledku všech těch nařízení dohromady. A v jejich rozsahu už vidím skutečná rizika.
Ochrana dětí, boj proti terorismu nebo kybernetická bezpečnost jsou skutečné problémy. Není určitá ztráta soukromí prostě cena, kterou za bezpečnost musíme zaplatit?
Samozřejmě, bezpečnost něco stojí. Ale právě proto musíme vědět, jakou cenu za ni platíme. Pokud se kvůli konkrétnímu riziku vzdáváme části soukromí, musíme si poctivě říct, co tím získáme a co ztratíme. Mám pocit, že o přínosech regulace se mluví hodně. O ceně, kterou za ni ve výsledku zaplatíme, podstatně méně.
Navíc platí, že jakmile jednou takovou infrastrukturu vybudujeme, už se jí velmi těžko zbavujeme…
Z toho mám možná větší obavu než z jednotlivých zákonů. Zákon můžete změnit. Ale když jednou vybudujete drahý systém, který umí ověřovat identitu, shromažďovat data nebo skenovat komunikaci, kterou dnes navíc dokáže AI ve velkém vyhodnocovat, vypíná se už mnohem hůř. Kolem něj totiž vzniknou instituce, pracovní místa, rozpočty, dodavatelé a lidé, kteří ho používají. A pak je těžké říct: děkujeme, už to nepotřebujeme, vypneme to.
A je tu ještě jedna věc. Jakmile jednou takový nástroj existuje, velmi rychle se najde další důvod, k čemu a proč ho použít.
To pořád zní trochu abstraktně. Máme dnes nějaký konkrétní příklad, na kterém je vidět, proč je důležité přemýšlet nejen o účelu, ale také o infrastruktuře, kterou kvůli němu vytváříme?
Máme. Třeba současnou debatu o omezení sociálních sítí pro děti. A já jí vlastně rozumím. Sama mám děti a nemyslím si, že jim sociální sítě prospívají. Vyřešila jsem to jednoduše. Přes rodičovskou aplikaci jsem jim je zablokovala. Možná kdyby se víc mluvilo o tom, co mohou udělat sami rodiče, nemuseli bychom hned sahat po mnohem radikálnějším řešení. Jenže osvěta není tak zajímavá jako plošná verifikace.
Chceš tím říct, že Evropská komise využívá ochranu dětí jako záminku k větší kontrole?
To netvrdím. Chci věřit tomu, že většina lidí, kteří to prosazují, chce děti skutečně chránit. Jenže dobrý úmysl ještě nezaručuje dobrý výsledek. Pojďme se podívat na realitu. Zkušenosti z Austrálie a Velké Británie ukazují, že děti zákaz často obejdou a na sociální sítě se stejně dostanou. Jenže systém už existuje, technologie existuje, procesy jsou nastavené a lidé si tam na ověřování nakonec zvyknou. Jenže původní problém jsme nejenže nevyřešili, ale ve výsledku možná ještě zhoršili. Dítě zákaz obejde a na síti se stále pohybuje, jen jsme o něm přestali vědět, že je dítě. Zato systém ověřování jsme vybudovali. A přesně o tom mluvím. Důvod může pominout, ale nástroj zůstane.
Kam až podle tebe může takový vývoj v nejhorším případě dojít?
Upřímně, při dnešním tempu technologického vývoje asi nikdo přesně neví, kam se můžeme dostat za pět let, natož za dvacet. Nedávno jsem znovu viděla film z devadesátých let Demolition Man. V jeho dokonale bezpečné společnosti jsou zakázané cigarety, alkohol, maso, kofein nebo sprostá slova. Na maso se tam chodí tajně do podzemí. A lidé, kteří si zvolili svobodu projevu a svobodu volby, skončili jako vyvrženci. Pamatujete, jak tam Edgar policii vysvětluje, že chce jíst slaninu, máslo a sýr, kouřit kubánské doutníky a mít vysoký cholesterol? Když jsem ten film viděla poprvé, byla to skvělá komedie a působilo to jako hodně vzdálená dystopie. Když se na něj dívám dnes, říkám si, jestli nám bude připadat pořád jako komedie i za těch dvacet let. Ten film je dokonale nadčasový! Krásně ukazuje, jak snaha o ochranu člověka může dojít tak daleko, že mu nakonec vezmete právo rozhodovat o vlastním životě.
Neříkám, že míříme k něčemu podobnému. Ale sofistikované nástroje mají jednu nepříjemnou vlastnost: dřív nebo později někoho napadne, co dalšího by se s nimi dalo dělat. A bylo by podle mě dost naivní spoléhat na to, že budou navždy používány jen k účelu, kvůli kterému původně vznikly. Nebezpečný zlom přijde ve chvíli, kdy data o našem chování přestanou sloužit jen k tomu, aby na nás někdo lépe cílil reklamu a nabízel nám na internetu sekačky, když mluvíme o tom, že potřebujeme posekat zahradu, ale začnou rozhodovat o zásadních věcech v našem životě. Co uvidíme a neuvidíme na internetu, kam se dostaneme nebo nedostaneme, jaké služby budeme moci využívat nebo jak s námi budou zacházet firmy a úřady. A právě proto je podle mě důležité dívat se na to komplexně. Každý jednotlivý nástroj může mít rozumný důvod. Riziko vzniká v okamžiku, kdy se ty nástroje začnou skládat dohromady a směřovat do jednoho systému, který bude vědět nejen, kdo jste, ale také podle toho určovat, na co máte nárok, co smíte dělat a k čemu můžete mít přístup.
To zní dost děsivě. Dá se ještě zabránit tomu, aby se tenhle vývoj jednou obrátil proti nám?
Technologický vývoj nezastavíme. Co ale ovlivnit můžeme, je způsob, jak ty systémy postavíme a jaké jim dáme pojistky. Nesmíme se nechat uchlácholit větou „věřte nám, je to bezpečné“. Musí být možné nezávisle ověřit, co ten systém skutečně s našimi daty dělá. Taková řešení existují.
Které evropské předpisy dnes považuješ za nejproblematičtější?
Mezi mé favority by určitě patřilo nařízení o digitálních službách (DSA) ve spojení s nařízením o svobodě médií (EMFA). Obě mají potenciál ovlivnit i volby, protože zasahují do toho, co lidé před volbami uvidí, jaký obsah se k nim dostane, jaký naopak ne.
Zastavme se tedy u DSA. Velké platformy musejí posuzovat a zmírňovat takzvaná systémová rizika a Evropská komise má vůči nim velmi silné kontrolní a sankční pravomoci. V čem konkrétně vidíš nebezpečí pro svobodu projevu?
V tom, že tento tlak může dopadat i na obsah, který je naprosto legální. Ve chvíli, kdy má platforma posuzovat, jestli určitý obsah představuje riziko pro veřejnou debatu, volby nebo společnost, dostáváme se zase k té otázce: kdo určí, co už je ještě neškodný názor, a co je už „riziko“?
Nad platformami navíc stojí regulátor, který je kontroluje a může jim ukládat velmi vysoké pokuty. Nemusí jim tak přímo ani říkat: tohle smažte. Stačí, když platforma ví, jaké chování se od ní očekává. Pak začne být opatrnější sama od sebe a raději omezí víc obsahu, než aby riskovala likvidační pokuty.
A právě do tohoto rámce byl od července 2025 začleněn i evropský Kodex proti dezinformacím. Není problém v tom, že se tím ještě víc stírá hranice mezi nezákonným obsahem a obsahem, který je zcela legální, jen ho někdo označí za dezinformaci?
Samozřejmě, že ano. Slovo „dezinformace“ navíc zní, jako bychom měli před sebou jasně vymezenou kategorii. Jenže často nemáme. Někdy je něco prokazatelně nepravdivé. Jindy jde o interpretaci, neúplnou informaci, chybnou prognózu nebo spor, jehož výsledek ještě vůbec neznáme. Historie je plná věcí, které byly v určité chvíli považovány za nesmysl a později se ukázaly jako pravdivé. A samozřejmě i opačně.
Evropská komise vydává platformám doporučení například k ochraně voleb. Nehrozí, že vznikne systém, ve kterém stát formálně nic necenzuruje, ale vytváří na platformy takový tlak, že budou preventivně omezovat i legální obsah?
To riziko existuje. Formálně jsou to zatím sice jen doporučení vydaná na základě DSA. V praxi je ale platformy nemohou jednoduše hodit za hlavu. Komise podle nich sleduje, jestli plní své povinnosti, a když usoudí, že ne, může přijít velmi tvrdý postih. Představte si finanční úřad, který vám řekne: samozřejmě vám nic nepřikazujeme, jen důrazně doporučujeme udělat to takto. A pokud to neuděláte, bude vám hrozit pokuta. Jak moc je pravděpodobné, že se takovým doporučením nebudete řídit? A jak moc dobrovolné pak takové doporučení vlastně je? Mně jde právě o tyto šedé zóny. Není vždy potřeba něco nařídit. Někdy stačí dát jasně najevo, jaké chování se očekává a co se stane, když se podle toho nezařídíte.
Ty dnes radíš premiérovi v oblasti svobody projevu. Co současná vláda konkrétně udělala?
Za důležité považuji už to, že se svoboda projevu vrátila mezi legitimní politická témata a Andrej Babiš měl odvahu ji tam zařadit. Programové prohlášení výslovně říká, že stát nesmí zneužívat represivní složky vůči občanům kvůli jejich názorům a veřejným postojům. A nezůstalo jen u věty na papíře. Konkrétně u adaptačního zákona k DSA se velmi pečlivě hlídá, aby Česko při jeho provádění nešlo proti svobodě projevu dál, než je nutné. Byla radost sledovat, jak na tom spolupracovali politici z vládní koalice, ČTÚ i MPO. Zvláštní poděkování patří mé bývalé kolegyni Gabriele Sedláčkové, která skupinu vedla. Cíl byl jednoduchý: aby DSA chránilo před nezákonným obsahem, podvody a nelegálním zbožím, ale nestalo se nástrojem pro rozhodování, které legální názory jsou ještě přijatelné a které už ne.
Podobný přístup teď vidím i u EMFA. A právě tady je vidět, jak moc záleží na detailech. Evropské nařízení nezměníte, ale můžete ovlivnit, jaké pravomoci kolem něj doma vytvoříte, komu je svěříte a jaké nastavíte pojistky. Když srovnám některá znění připravená minulou vládou s tím, co vzniká dnes, ten rozdíl je obrovský.
A co teprve připravujete? Existují konkrétní legislativní změny, které chcete prosadit ještě během tohoto volebního období?
Nechci předbíhat věci, které ještě neprošly vládou. Ale kdybych měla říct, kam bych chtěla tuhle debatu posunout, je to vlastně docela prosté: aby se lidé nebáli mluvit.
Neměli by přemýšlet nad každou větou s obavou, jestli kvůli názoru nepřijdou o práci, jestli se proti nim nerozjede veřejná štvanice nebo jestli se z nich někdo nepokusí udělat bezpečnostní problém. Ostrá debata k demokracii patří. Strach říct názor ne.
Současně bych byla ráda, kdybychom se začali víc ptát, jak takové prostředí vlastně vzniká. Kdo navrhuje pravidla, kdo sedí v poradních orgánech, kdo dostává veřejné peníze, kdo hodnotí, co je dezinformace, kdo komunikuje s platformami a kdo potom stejnou debatu komentuje ve veřejném prostoru. Nemusí za tím být žádné velké spiknutí. Ale vazby, motivace a střety zájmů mají být vidět.
Proto jsou pro mě tak důležité věci, které možná znějí nudně: transparentnost, jasné pravomoci, dohledatelnost rozhodování a odpovědnost konkrétního člověka. Čím méně víme o tom, kdo rozhoduje a proč, tím snáz se začne hranice posouvat.
Jenže velká část pravidel, která dnes český informační prostor ovlivňují, nevzniká v Praze, ale v Bruselu. Co s tím může česká vláda reálně dělat? DSA je například přímo použitelné evropské nařízení.
Nemůže ho zrušit a nemá smysl lidem namlouvat opak. Může ale hlídat způsob jeho aplikace v České republice, může prosazovat vlastní pozici na evropské úrovni a může se bránit výkladu, který podle ní překračuje to, co je nezbytné a přiměřené.
Je tedy vláda připravena jít s Evropskou komisí do sporu?
Myslím, že bychom měli mít odvahu se ozvat, když se budeme domnívat, že Evropská komise jde špatným směrem. Otázka je spíš, jak daleko je naše země v konkrétní věci připravena jít a kolik politické energie do toho vložit. Vláda má před sebou řadu sporů a musí určit, které jsou pro ni natolik zásadní, že je bude tlačit opravdu tvrdě. Když máte před sebou deset problémů, musíte určit priority. To je normální.
Evropskou politiku ale netvoří jen Evropská komise a vlády. Pořád jsou tu občané. A ti umějí směr změnit. Podívejme se na Green Deal. Ještě nedávno se o řadě věcí mluvilo, jako by byly jednou provždy rozhodnuté. Pak přišly volby, změnila se nálada v několika členských zemích a najednou se ukázalo, že nic tak definitivní není.
Svoboda projevu má v tomhle ale jednu nevýhodu. Většinou ji neztratíte ze dne na den. Ona se ukrajuje postupně. Vždycky jen trochu a vždycky z nějakého důvodu, který zní často rozumně. A právě proto se proti tomu tak těžko zvedá odpor. Když si lidé všimnou, že je něco špatně, zpravidla bývá už pozdě.
Kde vidíš největší ohrožení svobody slova přímo v českém právním řádu a českých institucích?
Vnímám tři věci. První jsou vágní pojmy a skutkové podstaty, se kterými stát v této oblasti pracuje. Hanobení, podněcování k nenávisti, popírání, schvalování, ale také širší kategorie, jako je předsudečná nenávist. Většina těch ustanovení vznikla s dobrým úmyslem, ale jejich jazyk je tak široký, že o jejich použití rozhoduje spíš atmosféra doby než text zákona.
Druhá jsou struktury, které vznikly mimo zákon. Předchozí vlády si vybudovaly úřednický aparát pro boj s dezinformacemi, který neměl jasný zákonný základ, jasné pravomoci ani jasnou kontrolu. Blokování webů v únoru 2022 proběhlo na základě doporučení, ne rozhodnutí. Dodnes nikdo přesně neřekl, kdo za to nesl odpovědnost. To je pro mě modelový příklad, jak to nemá vypadat, ať už si o těch webech myslíme cokoli.
Třetí je propojení státu, části neziskového sektoru, byznysu a médií do jednoho prostředí, které si samo definuje, co je ještě legitimní debata a co už ne. Současná vláda se podle mě právě tohle snaží rozplést a vrátit do těch vztahů větší transparentnost.
Teď chvíli osobně. Když jsi nastoupila jako poradkyně premiéra, začala tě některá mainstreamová média rozebírat tak tvrdě, že to mnoho lidí označovalo za „hon na Vachatovou“. Která konkrétní tvrzení, jež jsi o sobě četla nebo slyšela, byla pro tebe nejodpornější nebo nejabsurdnější?
Absurdní mi připadal už ten povyk kolem samotné existence mojí funkce. Předchozí vláda měla poradce zaměřeného na dezinformace, měla vládního koordinátora strategické komunikace, který část veřejnosti označoval za „svině“, a nikdo z toho nedělal ohrožení demokracie. Ale ve chvíli, kdy vznikla funkce člověka, jehož úkolem je hlídat svobodu projevu, najednou to byl problém.
Oni vlastně nekritizovali moji práci. Tu v té době ani neznali. Vytáhli dvanáct let staré příspěvky, osekali je, vytrhli z kontextu a zasadili do roku 2026, jako by vznikly v úplně jiné situaci. Nesmyslů vyšlo obrovské množství. Vzniklo dokonalé mediální zaplevelení. Jedno tvrzení překrylo druhé, do toho přibývala další a další, až můj mediální obraz neměl skoro nic společného s realitou.
A fascinující je pro mě dodnes sledovat, jak titíž novináři, odborníci a „bezpečnostní experti“, kteří bojují proti takzvaným dezinformacím, sami dezinformace vytvářejí a dál šíří. Celkově jsem se tehdy hodně naučila o mediálních hrách. O tom, jak snadno se vytvoří určitý obraz člověka a jak těžké je ho potom změnit, protože každý další text už nevychází z člověka samotného, ale z obrazu, který o něm vytvořili ti předchozí.
Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 9/2026.
