Také jste si všimli, jak jsou lidé neustále strašeni různými katastrofami a pohromami? Prim v tom hrají média, přičemž jim přizvukují vybraní politici, aktivisté a všelijací další „prodavači strachu“. Nezřídka s cílem na tom něco vydělat.
Jen si vezměte, kolika různým „hrozbám“ jsme za posledních třicet let čelili. Je jich tolik, že je pomalu zázrak, že jsme všechny ty „hrůzy“ přečkali. Na přelomu tisíciletí jsme se třeba museli vyrovnávat s „hrozbou“ označovanou jako Y2K, mající potenciál způsobit totální kolaps většiny služeb. Spočívala v tom, že část počítačových systémů pracovala pouze s dvoumístným označením roku, takže po 1. lednu 2000 by nebylo zřejmé, zda chápat datum „01.01.00“ jako 1. leden roku 2000 nebo roku 1900. Dokonce o tom byl natočen nějaký katastrofický film. To se to pak IT firmám vyjednávalo o cenách zakázek na úpravu příslušných systémů, když byl jejich klient v panice…
Hned 2. ledna 2000 však bylo vše zapomenuto a bylo tedy třeba přijít s „hrozbami“ jinými. Ukázalo se, jak obrovský potenciál mají v tomto ohledu různé choroby. A tak se v roce 2001 objevila nemoc „šílených krav“, rok následující pak SARS propuknuvší v Číně a vyvolávající paniku z možného rozšíření do celého světa. Následovala ptačí chřipka a obavy z jejího přenosu na člověka, poté začala v Africe řádit ebola a zavládla panika z jejího možného zavlečení do Evropy. Později se pak objevil v Jižní Americe virus zika, kvůli kterému se lidé obávali přijet na olympiádu do Ria. Ovšem vrcholem, který máme všichni ještě v živé paměti, byl covid-19. V médiích se tenkrát psalo třeba i o „mrazácích plných mrtvol“.
V této společenské atmosféře pak nebyl problém uvolňovat astronomické částky pro farmaceutické firmy na urychlení vývoje vakcín a jejich následný výkup za nekřesťanské peníze. Aby se jich nakonec velká část musela vyhodit. Covid-19 byl zkrátka zlatý důl. Tedy pro někoho…
Pravda, nejsou to jenom choroby, kterými lze lidi strašit. V posledních letech se k tomuto účelu zneužívají probíhající změny klimatu, jejichž projevy jsou prezentovány jako „klimatická krize“ s tím, že pokud se je nepodaří zastavit, čeká lidstvo „klimatická apokalypsa“. Strašení „klimatickou krizí“ má navíc ten potenciál, že na rozdíl od předchozích „hrozeb“ jde o záležitost, která jen tak neskončí (na rozdíl třeba od Y2K). Je to tedy výtečná záminka pro budování kapacitních, a především dlouhodobých penězovodů z veřejných rozpočtů do kapes těch, kteří si z ní udělali velmi výdělečnou živnost.
Dalším aktuálním „strašákem“ (zejména v našich zeměpisných šířkách) je Rusko. Neustále se nás totiž někdo snaží děsit tím, že na „Západ“ v brzké době zaútočí. Přičemž za ono „v brzké době“ se někdy dosazují roky, jindy dokonce jen měsíce. Tato „hrozba“ se promítla dokonce i do politického boje, když před loňskými parlamentními volbami strašili někteří politici voliče tím, že když dají hlas těm „nesprávným“, máme co nevidět ruské tanky v pražských ulicích. Vedle benefitů finančních má tedy strašení Ruskem i potenciál politický.
Hitem posledních týdnů a měsíců je však bezesporu „hrozba“ AI. Respektive toho, že se nám vymkne z rukou a začne si dělat, co chce. V souvislosti s takovými zprávami si vždycky vzpomenu na jeden článek zhruba z roku 1830, ve kterém se psalo, jak rozvoj železnic zamezí válkám. Když totiž nějaký agresor napadne cizí zemi, její armáda využije železnici k tomu, aby se rychle dopravila k hranicím a útočníka zahnala. Agresor naopak nebude mít na cizím území možnost dopravovat své posily po železnici a bude se tak muset stáhnout. Čímž války zaniknou. Dnes se tomu můžeme smát, protože toho, kdo před zhruba 200 lety tento článek napsal, nenapadlo třeba to, že železnice povedou i přes hranice. Tedy mimo jiné.
Ale co jsem tím vlastně chtěla sdělit? Že nikdy nedokážeme domyslet, jak se bude situace vyvíjet a co se objeví za nový faktor, který dnes neznáme a který do vývoje zásadním způsobem zasáhne. A až si lidé za pár desítek let přečtou, jak jsme si budoucnost s AI představovali, budou se usmívat podobně, jako se my smějeme úvahám o „mírovém přínosu železnic“.
Někdo možná namítne, že je přece naprosto v pořádku, když jsou lidé varováni před různými riziky a mohou se tak na ně připravit. To je nepochybně pravda. Ale je rozdíl mezi varováním s cílem upozornit na nebezpečí a strašením „katastrofou“ s cílem vyvolat paniku a na ní pak vydělávat.
A jak člověk pozná, kdy jde o varování a kdy o strašení?
Poměrně jednoduše. Pokud je necháno rozhodnutí, jak se k dané „hrozbě“ postavit, na těch, kterých se týká, jde o ten první případ. Pokud je jim však podsouváno, co musí udělat, aby „katastrofě“ zabránili, je nutno mít se na pozoru a zvažovat, zda s nimi onen „zvěstovatel apokalypsy“ tak trochu nemanipuluje. Obvykle proto, že chce na jejich strachu vydělat.
Když totiž lidi ovládne strach, jsou lépe manipulovatelní. Je to tak silná emoce, že jde zkrátka rozum stranou a lidem se tak jednodušeji vládne. I proto se jeho šiřitelé řídí heslem:
Jen je nechte, ať se bojí…
