Z hodin dějepisu si většina z nás v souvislosti s jihomaďarským městem Moháčem vybaví nejspíš jen to, že v okolních močálech ztratil svůj mladý život král Ludvík Jagellonský prchající ze ztracené bitvy. Jeho vojenská porážka, od které nás dělí přesně půl tisíciletí, však následnými událostmi nabyla takového významu, že ji směle můžeme řadit mezi osudové křižovatky počátku novověku. Na dlouhou dobu totiž posunula linii křesťansko-islámského konfliktu z Balkánu do střední Evropy, přičemž zde vytvořila mocenské vakuum, jež záhy vyplnilo rodící se soustátí rakouských Habsburků. Rozeberme si nyní tuto zlomovou událost podrobněji a v patřičném kontextu.
Když byl v roce 1490 zvolen český král Vladislav Jagellonský na uprázdněný uherský trůn a přesídlil z Prahy do Budína, nalezl tamější královskou pokladnu beznadějně prázdnou a hospodářství země rozvrácené. Rozhodl se tedy rozpustit stálé polní vojsko a snížit náklady na údržbu jižních pohraničních pevností a na jejich palebný arzenál. Na delší dobu to vypadalo jako moudré rozhodnutí, neboť Osmanská říše nabídla Uhrám oddechový čas. Sultán Bajezíd II. se zaměřil na ovládnutí moří a ukončení benátské nadvlády na nich, jeho syn Selim I. pak obrátil tureckou expanzi jižním směrem, přičemž vyvrátil říši Mameluků v Egyptě a přivlastnil si titul chalífy – nástupce Mohamedova podle sunnitských řádů. Vzhledem k tomu, že Vladislav po dvou právně sporných a bezdětných manželstvích se syna a dědice dočkal až ve svých padesáti letech ve třetím manželství, nastoupil Ludvík Jagellonský po otcově smrti na trůn jako nezletilý a jeho jménem vládly v obou královstvích regentské rady (1516 – 1521). V Uhrách se hlavou této rady stal palatin (první zemský úředník) Štěpán Báthory, který byl poněkud překvapivě zvolen po střídání na trůnu. S touto hodností totiž takřka jistě počítal chorvatský velmož a sedmihradský vévoda Jan Zápolský (Ivan Zapolja), který neskrýval ani své královské ambice. Bylo veřejným tajemstvím, že jeho rodina před narozením prince Ludvíka (1506) tlačila na krále Vladislava, aby svolil k Janovu zasnoubení s princeznou Annou (narozenou 1503). Zápolský očekával vlastní volbu hlavně jako projev vděku za brutální potlačení povstání Jiřího Dóži v roce 1514, avšak jeho okázalá mocichtivost byla nejspíš motivem, který vedl zemské stavy k volbě Báthoryho. Mezi oběma muži tím ovšem vznikl příkop hluboké nedůvěry.
V roce 1521 se král Ludvík ujal ve svých patnácti letech samostatné vlády. Zemi po letech regentství ovládali velmoži a jejich soukromé zájmy, takže bylo krajně obtížné prosazovat královskou autoritu v zájmu celku. Nezměnilo to ani vážné varování nesoucí rukopis nového osmanského sultána Sulejmána, který toho roku po delší pauze vytáhl na sever a dobyl strategickou pevnost Bělehrad. Pak sice dopřál Ludvíkovi na dalších pět let oddech, neboť ho zaměstnaly rebelie v Sýrii, boj o křižácký Rhodos a posléze i nepoddajný Egypt, ale v Uhrách bělehradské varování k žádné podstatné změně nevedlo. Když v květnu 1526 Sulejmán vytáhl z Drinopole se stotisícovou armádou opět na severozápad, nemohlo být pochyb, že jeho cílem je tentokrát Uherské království. Králův apel na solidaritu křesťanských vladařů vyzněl téměř do prázdna, když mu vojenskou pomoc odmítli nejbližší sousedé, na něž spoléhal – Polsko, Benátky, ale i vlastní švagr a rakouský arcivévoda Ferdinand, zaměstnaný toho času italskými záležitostmi. Jediným, kdo poslal slušný obnos k naverbování žoldnéřů, byl papež Klement VII. Po zprávě o tureckém obležení hraniční pevnosti Petrovaradín na Dunaji vytáhl král 20. července 1526 z Budína nepříteli vstříc se skromným vojskem čítajícím nanejvýš 4 tisíce jezdců a 3 tisíce pěších. V čele Ludvíkovy výpravy pochodovaly elitní jednotky tvořené 600 Čechy s vozovou hradbou, která byla ještě sto let po husitských válkách považována za účinný bojový prostředek. Počítalo se s postupným doplňováním vojska během přesunu.
Po necelém měsíci, 19. srpna 1526, rozbily křesťanské voje svůj tábor pod Moháčem na západním břehu Dunaje, jelikož kontakt s protivníkem se dal očekávat každým dnem. Tou dobou už dosahovaly počtu 25 tisíc mužů a disponovaly maximálně 80 děly (některé prameny uvádějí jen 53 děl). Od jihu se přibližovali muslimové s 55 tisíci ozbrojenci a 160 děly. Jejich postup ztížily prudké a vytrvalé deště, jež zvedly hladiny malých i velkých toků a změnily cesty v blátivé pasti. Z toho vycházel také plán vrchního hejtmana Ludvíkova vojska Pavla Tomoriho, arcibiskupa kaločského, který chtěl využít značného rozestupu mezi předními a zadními voji protivníka postupujícího těžkým terénem, napadnout a obrátit na útěk čelní jednotky, a tím vnést paniku mezi zbytek sultánových sil. Byla to jedna z mála možností, jak eliminovat jeho dvojnásobnou převahu, pokud půjde vše podle plánu. Návrhy opevnit se v táboře vozovou hradbou a okopem odmítl, vědom si nedostatku času i pracovních sil s potřebným nářadím, jež by ho vykopaly. Dne 29. srpna dopoledne opustilo křesťanské vojsko v očekávání boje tábor a postoupilo několik kilometrů na jih, kde otevřenější krajina skýtala možnost manévrovat, zatímco Turci dosáhli vyvýšeniny nad vsí Földvárem. Když zjistili, že odtud mají dokonalý přehled o postavení a pohybech křesťanů, začali se na této vyvýšenině shromažďovat aniž by postupovali dál, a stavět dělostřeleckou linii s děly v těsné blízkosti u sebe svázanými navzájem řetězy.
Útěk na vlastní pěst
V brzkých odpoledních hodinách zaútočila nepravidelná rumelská jízda na pravé křídlo Ludvíkova vojska, což mohlo vypadat jako pokus o obklíčení, neboť levé křídlo se opíralo o neprostupné pásmo mokřadů zarostlé rákosím, za nímž se valil veletok Dunaje. Prvosledová lehká jízda chorvatského bána Františka Batthyányiho útok odrazila a nechala se strhnout k pronásledování rumelských, za nimi se ovšem pohnula i těžká jízda Tomoriho kyrysníků a pěší jednotky. Turecké pěší jednotky mezitím pomalu sestupující na planinu zase ustoupily zpět za linii děl. Pod vrcholem vyvýšeniny zdecimovaly křesťanský útok salvy z děl a z mušket janičářů. Mnoho rytířů v těžké zbroji skolil přímý zásah, leč ještě mnohem víc jich shodili splašení koně. Pohříchu hned zkraje byl také zabit vrchní hejtman, arcibiskup Tomori, což mělo za následek úplný rozklad jednotného velení. Protiútok sultánových elitních janičářů pak dokončil obrat a za necelé dvě hodiny bylo po všem. Nejdéle odolávala část pěších jednotek ve čtvercové obraně, avšak proti přesile na otevřené pláni neměla sebemenší šanci. Turci v průběhu bitvy ještě dalším obchvatem vnikli do tábora s válečnými vozy a zásobami, vyrabovali jej a zapálili. Poraženým tedy nezbývalo než pokusit se zachránit holé životy útěkem na vlastní pěst.
Král, který byl součástí druhého sledu těžké jízdy, byl včas z bitvy vyveden, aby nepadl do zajetí. Postarali se o to Oldřich Cetrys z Kynšperka a hejtman bratislavského hradu Štěpán Aczél. Při pokusu přebrodit rozvodněnou říčku Čepelatku (maďarsky Csela) se nejprve Cetrys jako zkušební jezdec úspěšně dostal na druhý břeh, načež pod králem, který jej následoval, zakolísal schvácený kůň a shodil jej v železné zbroji do vody. Aczél vjel za ním a pokusil se jej zachránit, ale marně, na místě utonuli oba. Z českých šlechticů se útěkem zachránil pouze Jindřich Hložek ze Žampachu. Ostatní, počínaje velitelem Čechů Jakubem Kyšperským z Vřesovic, přes Štěpána Šlika, Jana Bezdružického z Kolowrat, Jindřicha Kutnauera z Kutnova a Pecky, až po Buriana z Gutštejna, nalezli na bojišti smrt.
Sultán Sulejmán nechal druhý den po bitvě setnout hlavy dvěma tisícům vznešených křesťanských zajatců včetně pěti biskupů a královského kancléře Ladislava Salkana. Na bojišti dal také vyhledat mrtvé tělo kaločského arcibiskupa Tomoriho, setnout je a vystavit jeho hlavu naraženou na kopí u brány tureckého ležení. Jedním z mála urozených a vlivných mužů, kteří vyvázli živí, byl palatin Štěpán Báthory, jenž přečkal bitvu strápen pakostnicí (čili dnou) v uctivé vzdálenosti za vojskem ve svém kočáře a včas byl odvezen do bezpečí.
Do bitvy vůbec nezasáhlo asi 13 tisíc mužů sedmihradské a chorvatské zemské hotovosti v čele s Janem Zápolským, kteří tou dobou tábořili poblíž Segedínu. To zavdalo příčinu ke spekulacím, zda se vzhledem k vévodově chladným vztahům s nejbližším okolím krále nejednalo o zrádný záměr, leč tato otázka zůstává i po pěti stoletích bez odpovědi. Na bojiště nedorazily ani dva menší české sbory vyslané koncem července. Sbor naverbovaný českými městy bloudil v čase bitvy poblíž Stoličného Bělehradu (Székesféherváru) a oddíl Jindřicha z Rožmberka ztratil cestou velitele, který onemocněl a krátce nato zemřel v hornorakouském klášteře Zwettl.
200 tisíc lidí odvlečeno do otroctví
Vítězní Turci se po bitvě vydali dunajským údolím k severu a 11. září vstoupili do královského sídelního města Budína, které i s protilehlou Peští vypálili. Královna Marie, dosud nevěříc nepotvrzeným zprávám o smrti manžela, se odtud stáhla do Bratislavy. Území mezi řekou Drávou a Budínem bylo krutě vyrabováno a vylidněno, neboť muslimové odtud odvlekli do otroctví na dvě stě tisíc lidí, což představovalo asi 5 % celé tehdejší uherské populace. Následně se Sulejmánovy síly stáhly zpět za Drávu. Ve dnech mezi 10. a 16. říjnem 1526 bylo nalezeno a identifikováno mrtvé tělo krále Ludvíka, který byl 9. listopadu ve Stoličném Bělehradě pohřben. Koncem měsíce pak byl většinou zemských stavů zvolen uherským králem Jan Zápolský. Na to ostře zareagovala habsburská strana kolem královny Marie, neboť trvala na původních dohodách o nástupnictví, jež Zápolského volba ignorovala, nehledíc na stín zrady vznášející se nad jeho osobou, který odpor k němu jen umocňoval. Ludvík Jagellonský byl totiž s Ferdinandem Habsburským oboustranně sešvagřen, byv manželem jeho sestry Marie a majezaň provdanou svou sestru Annu, přičemž smlouva stanovila, že zemře-li jeden z nich bez následníka, bude druhý dědicem všech švagrových titulů a držav. V prosinci 1526 proto zvolila menší část zemských stavů v Bratislavě uherským králem Ferdinanda a rozhořela se občanská válka. Když už se ve druhé půli třicátých let blížila situace dohodě, jelikož stárnoucí Zápolský byl stále bez následníka, obrátily události roku 1540 vše vzhůru nohama. Třiapadesátiletého Zápolského zastihla v Sedmihradsku radostná zpráva, že jeho mladá žena mu v Budíně porodila syna. Ačkoliv se tou dobou zotavoval z mozkové mrtvice, nařídil uspořádat velký hodokvas, uprostřed kterého náhle zemřel, nejspíš následkem druhé mrtvice. V roce 1541 pak znovu, tentokrát prakticky bez odporu, vstoupili do Uher Turci a došlo k rozdělení země trvajícímu půldruhého století. Západ a sever zůstaly součástí Habsburského soustátí, uprostřed vznikl muslimský Budínský pašalík a v jihovýchodní části Sedmihradské knížectví poplatné Turkům.
V Českém království se s rozhodnutím o novém panovníkovi spěchalo více než v Uhrách. Už pár dní po potvrzení předpokládané Ludvíkovy smrti, 23. října 1526, se ve svatováclavské kapli katedrály svatého Víta sešel český sněm, aby zvolil nového krále. Podle očekávání byl zvolen rakouský arcivévoda Ferdinand, který se jako vladař už osvědčil u jižních sousedů, měl dobré renomé u velkých říšských bankovních domů a byl bratrem mocného římského a španělského krále Karla V., který se zanedlouho měl stát císařem. Okolnost, že se tato volba nepříčila dynastickým dohodám, se počítala k dobru věci. Stavovští předáci ovšem k volbě nepřizvali, ať už kvůli spěchu, či z jiných důvodů, své kolegy z vedlejších zemí Koruny české, což zvláště Moravany hrubě urazilo. Proto se zanedlouho sešel také moravský sněm, odmítl královskou volbu a přijal Ferdinanda za českého krále a markraběte moravského na základě dynastických úmluv s Jagellonci. A na světě byl státoprávní problém: volba v Čechách totiž znamenala, že nárok na trůn má zvolená osoba, ale o jejích nástupcích se bude znovu rozhodovat. Avšak přijetí na Moravě znamenalo nárok na trůn pro dotyčnou osobu včetně jejích potomků. Problém sprovodil ze světa po patnácti letech sám Ferdinand I., když se k tomu otevřelo okno příležitosti. Dne 2. června 1541 zachvátil Pražský hrad ničivý požár, který větším dílem strávil i Desky zemské s nejdůležitějšími státními akty a s dokumenty o pozemkové držbě. Tyto se pak dlouho obnovovaly na základě svědeckých výpovědí. Král se tedy postaral, aby fakt, že byl v části soustátí zvolen a v jiné části přijat, byl nově interpretován a zaznamenán jednoduchou formulací s platností pro celou Korunu českou, jež zněla „zvolen a přijat“.
K půltisíciletému výročí moháčské bitvy si nakonec dovolím upozornit na jednu kuriozitu českých dějin. K situaci, že český král nalezl smrt na bitevním poli, došlo celkem třikrát. Pokaždé se tak ovšem stalo na konci měsíce srpna. Poprvé to bylo na den svatého Rúfa, 26. srpna 1278, kdy na Moravském poli vydechl naposled železný a zlatý král Přemysl Otakar II. Podruhé opět ve stejný den, 26. srpna 1346, kdy u Kresčaku vyhasl život neohroženého rytíře Jana Lucemburského. A potřetí jen velmi krátce po svatém Rúfu, na den Stětí svatého Jana Křtitele, 29. srpna 1526, kdy u Moháče zahynul dvacetiletý Ludvík Jagellonský. K němu bývají dějepisci někdy nespravedliví, když líčí jeho poslední chvíle jako zbabělý útěk. Král se ve skutečnosti boji nevyhýbal a byl z něj vyveden až v okamžiku, kdy ztratilo jakýkoliv smysl setrvávat, načež o život přišel nešťastnou náhodou. Dodejme ještě, že nebývá zvykem připomínat statečnost bojovníků z bitev, jež skončily drtivou porážkou. Někteří národní buditelé však přesto české hrdiny od Moháče tu a tam připomněli. Za všechny uvádím výňatek z básně Adolfa Heyduka o králi Ludvíkovi u Moháče: (…) Nás právem železnými zvou / těch Moslim nepokoří / jen maďarští ať nestrhnou / nás při úprku oři! (…) Šlik padnul, pod ním ořů pět / a s Šlikem statných mnoho / zbit české šlechty bujný květ / až jezdce na jednoho.
Čtěte také:
S Turkem na Západ, a zase zpět
