Časopis o dezolátech připomíná nacistické tiskoviny 30. let

Dozvěděl jsem se o něm náhodou. Před několika týdny mi jedna bývalá aktivistka provládní nátlakové bojůvky Illumicati poslala zajímavý odkaz. Když jsem jej, prost jakéhokoli očekávání, po chvíli rozkliknul, vykouklo na mne deváté číslo satirického magazínu Můj DEZOLÁT. Bylo ve formátu PDF, s poměrně slušným rozlišením i solidním grafickým zpracováním. Na titulní straně mělo photoshopem přežehlenou tvář Simony Lukáčové naroubovanou na svíjející se tělo v bílé svěrací kazajce,  slibovalo tepat agenta Zemana, Pitkina Havlíčka a Jiřího Černohorského bez rozdílu. Dezolát jako dezolát.

Brněnská bojovnice Simona je v internetových vodách poměrně známou postavou. Stala se oblíbeným terčem šikany liberálních posměváčků ještě v dobách, kdy slovo dezolát teprve hledalo své další konotace a hranice kulturních válek byla neostrá. Ale v předchozích vydáních Dezoláta, kterých se mi povedlo shromáždit celkem pět čísel, najdeme vedle odsouzených aktivistů Jakuba Netíka a Tomáše Čermáka, kteří jsou na tom obdobně jako Simona, také Andreje Babiše nebo Tomia Okamuru. Koho zde naopak nenajdete, jsou politici z vládnoucí Pětikoalice. Pokud jde tedy o satiru, pak silně zpolitizovanou a vyloženě jednostrannou.

Ale jde ještě vůbec o humor jako takový? Sotva. „Jdi mezi lidi, říkali. To tě nezabije, říkali,“ dočteme se u velké fotografie zasmušilého Roberta Fica v květnovém čísle Dezoláta, vydaném pouhé dva dny po Cintulově atentátu. Zatímco za komentáře ke střelbě na filozofické fakultě navštěvovala občany kriminálka ještě o Vánocích, ohledně Fica je takové vtipkování v pořádku. První číslo magazínu Můj DEZOLÁT vyšlo už 15. dubna 2024, ale vypadalo odlišně. Více než titulní stranu s Janou Peterkovou se mi z něj zachránit nepodařilo, původní odkaz byl již nefunkční. Vypadalo podobně, jako by jen někdo přepsal nadpisy a texty v šabloně nějakého kosmopolitního lifestylového magazínu. Najdeme zde třeba necenzurovaný deníček Aleny Schillerové od Jindřicha Vobtáhla, velký dezolátský test, zda nejste náhodou proruští či antisystémoví, úspory Mikuláše Beka odpoledním doučováním češtiny pro dezoláty a závěrečnou Dezolé osmisměrku, jejíž tajenkou je lapidární sdělení „ANDREJJEVŮL“.

Zvráceného smyslu pro humor se nelekejte

Upravený billboard Vojtěcha Kudly „RUSKO, pro tebe všecko“ s Klárou Dostálovou a předsedou ANO z nastoleného kurzu rovněž ničím nevybočuje. V podstatě jde o pelmel všemožných stereotypů, které se na opoziční a vlastenecké síly podařilo provládnímu mainstreamu doposud napasovat. Ale je tu přeci jen ještě cosi navíc. V předmluvě červnového čísla se uvádí, že kontroverzního obsahu nebo zvráceného smyslu pro humor se nemá nikdo lekat. Nicméně, jsou věci, nad kterými pozvednou obočí i otrlí. „Pro Ukrajinu granáty jsou, ale pro naše děti ne?“ nastavuje ve svém fejetonu zrcadlo dezolátské společnosti mladá autorka Lucie Šklebáčková. Následuje celostránková fotografie s Ivanem Smetanou z KTV Live, sedícího na záchodě. „Je to k posrání!“ informuje titulek, narážející pravděpodobně na incident z počátku září, kdy byl jeho vůz polit páchnoucími fekáliemi. Ač se tak stalo přímo před budovou ministerstva vnitra, kamerové záznamy pachatele nezachytily a Policii ČR nezbylo, než případ odložit. Následuje reportáž z vykonávání potřeby tamtéž, od autora Jana Pulce. V závěru vydání pak najdeme i 19stránkovou monografii, mapující život a kauzy Čechoslováka Pavla Zítka do nejmenších detailů, včetně scanu exekučního příkazu nebo dopisu Putinovi. Kdo má přístup k těmto materiálům? Těžko říct. Nepodepsal se pro jistotu ani pseudonymem.

Nad humorem medailonku Jaroslava Pardavého a Josefa Picka, vykreslujícího Petru Rédovou a Lenku Tarabovou coby znesvářené válečnice Xenu a Callisto, mohu jen pobaveně mávnout rukou, grafik si dal záležet. Nad článkem o kulichu a obnošených slipech Ondřeje Thora od Marty Mokré nakonec také, stejně jako nad celým srpnovým vydáním, věnovaným odpůrcům Prague Pride a LGBT. Ale veselý článek Ondřeje Žvásta z červencového čísla o Čermákově vězení, které „není žádnej Hilton, viš co vole,“ je už ukázkou zlomyslného výsměchu či nesoudnosti autora. Za prohřešky, které Čermáka do vězení dostaly, nejsou jiné osoby ani předvolávány. Příkladů najdeme dostatek, od Řeporyjí až po Tuchoměřice. Stačí být ze správného tábora, se správným názorem či správným krytím a kopat do těch druhých pod správnou vlajkou. Situací, kdy jedni mohou, a druzí nikoliv, se nakonec prozrazují všechny totality.  Je to důsledek jejich rozporu s přirozenou morálkou a chápáním práva. Přesto si nepamatuji, že by snad za socialismu bujel podobný „provládní humor“ na margo politických vězňů. Tehdejší společnost byla dost možná v důsledku méně nemocnou, než je ta dnešní.

Odkládejte důchodce

Humor těchto mládežníků ale není pouze hloupý a nejapně pokleslý. Místy je i bezohledně zlý. Článek Vojtěcha Kudly o adultboxech pojednává o situaci, kdy „nestačíte na své staříky“. Adultbox má být vynálezem z Berlína, Kiste für verlassene Rentner, tedy bednou na opuštěné důchodce. „Tento zázrak moderní doby je navržen tak, aby pomohl mladým, racionálně uvažujícím jedincům, kteří si už nevědí rady se svými prarodiči neustále šířícími dezinformace a konspirační teorie.“ Zatímco babyboxy zachraňují životy, není jasné, co by v představách těchto vtipálků detencí nepoddajných důchodců zachraňovaly adultboxy. Patrně rozvinutou liberální demokracii a její ohrožené hodnoty.

„Řízky, chleba a přeplněná letiště,“ informuje článek další slečny Lucie Kuklíkové o skutečné realitě našich dovolených. „Letiště praskají ve švech, protože finančně gramotní Češi si letos mohou dovolit vycestovat do exotických destinací, zatímco jiní se cítí opomenuti a hlasitě křičí o bídě a nespravedlnosti.“ Přemýšlím, kam se vytratilo sociální cítění a jak je vůbec někdo schopen takovou věc bez uzardění napsat. Nacházíme v situaci, kdy kvůli astronomické inflaci a nesmyslné proválečné agendě přišel každý občan nejméně o třetinu svých úspor a situace se dále horší.

A pak mi to došlo. Ekonomická krize, berlínská Kiste, detence nepohodlných, glorifikace války a útoky vůči nepřátelům nastupujícího režimu v oplzle bulvárních textech. To vše už tu přeci bylo. Vždyť je to přesně kontext a rétorika Německa 30. let, jen v novém kabátku. Ti mládežníci nevytvořili žádný humoristický magazín. Ani na úrovni Dikobrazu. Propadli se rovnou do doby, kdy takto systematicky tepal a zesměšňoval své spoluobčany Streicherův Der Stürmer, ani jim to nepřijde divné. Možná proto, že tehdejší perokresby nahradil Photoshop, ale měřítka doby se za sto let také změnila.

Dokončení článku včetně odhalení, kdo za vydáváním Dezoláta stojí, najdete v čísle 11 tištěného měsíčníku TO, které je právě v prodeji.