Ústavní soud i prezident republiky svými zásahy do demokratického pořádku vyvolali chronickou erozi ústavního rámce ČR. Ta je nebezpečná právě tím, že probíhá nenápadně a často pod záminkou ochrany demokracie.
Zvyklosti se rozpadají, pravomoci rozmazávají
Demokratické systémy jsou založeny na předpokladu, že jednotlivé instituce budou vykonávat své pravomoci v mezích ústavy, s respektem k jejímu smyslu i zvyklostem. Pokud státní orgány začnou tyto meze překračovat, i když každý jiným způsobem a v jiném čase, vzniká fenomén, který politologové označují jako sekvenční ústavní krize. Nejde o převrat ani o zhroucení systému, ale o dlouhodobou, postupnou erozi ústavního rámce.
V důsledku toho vniká chronický stav nejistoty, v němž se ústavní pravidla stávají méně závaznými a více závislými na momentální vůli konkrétních ústavních činitelů. Tento proces je zákeřný právě svou postupností. Ústava se formálně nemění, ale její praktické fungování se odchyluje od původního záměru. Zvyklosti se rozpadají, hranice pravomocí se rozmazávají a instituce začínají soupeřit o vliv způsobem, který ústava nepředpokládala.
Dvojí narušení dvou pilířů moci
V České republice způsobily v posledních pěti letech sekvenční ústavní krizi dva klíčové zásahy do demokratického pořádku. V roce 2021 to byla změna volebního zákona, která ovlivnila složení Poslanecké sněmovny. A potom v roce 2025 zákrok, jenž zasáhl do složení vlády a ovlivnil její personální integritu. Tyto dvě intervence sice mají odlišnou povahu, ale jejich efekt je stejný: narušují legitimitu a funkčnost dvou základních pilířů demokratického systému – moci zákonodárné i výkonné.
První zásah do ústavního systému deformuje vstup do politické soutěže, zatímco ten druhý výkon moci po volbách. Výsledkem je, že žádná vláda nevzniká a nefunguje v plně standardních podmínkách. Především je ale oslabena sněmovna. Nejdříve narušením legitimity jejího vzniku a potom snížením funkčnosti vlády, kterou většina poslanců podporuje.
Poslanecká sněmovna ztrácí moc
Sekvenční ústavní krize vede k tomu, že dolní komora parlamentu ztrácí svou roli stabilního centra moci a stává se spíše objektem zásahů jiných institucí. V roce 2021 to byl Ústavní soud, který těsně před volbami do Poslanecké sněmovny zrušil části volebního zákona, které znevýhodňovaly menší strany a koalice. V roce 2025 prezident Petr Pavel zasáhl do personálního složení vlády, když odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. Vznikla tak dvě konkurenční mocenská centra, která nejsou přímo odpovědná parlamentu, ale mají schopnost ovlivňovat jeho fungování. Tento stav je dlouhodobě neudržitelný, protože vytváří mocenskou asymetrii, kterou česká ústava nepředpokládala.
Náš nejvyšší zákon je založen na předpokladu, že jednotlivé instituce budou jednat zdrženlivě a s respektem k ústavním zvyklostem. Pokud tato premisa není respektována, neexistují bohužel legální nástroje, jak takovému nežádoucímu vývoji zabránit. Například prezident nemá pevně stanovenou lhůtu pro jmenování nového člena vlády, a když z toho vznikne kompetenční spor, řeší jej Ústavní soud, jenž sám může být aktérem krize.
Nastává boj bez pravidel
Sekvenční ústavní krize je dlouhodobým procesem, v němž různé instituce postupně narušují ústavní rovnováhu. Každý jednotlivý zásah do této stability může být nějak vysvětlitelný, obhajitelný, nebo dokonce zdánlivě legitimní. V souhrnu však vytvářejí stav, v němž ústava přestává být spolehlivým základem demokratického uspořádání.
Pokud občané i politické elity vidí, že ústavní pravidla lze ohýbat, měnit nebo ignorovat podle momentální potřeby, vytrácí se přesvědčení, že politický provoz se řídí zákonem. Místo toho se jeví jako mocenský boj bez pravidel, v němž vítězí ten, kdo má v daném okamžiku větší sílu.
Čtěte také:
Promarněná příležitost prezidenta Pavla
Co odhalily SMS mezi Macinkou a Kolářem?
Ústavní soud splňuje prezidentovy představy, proto bude veselo
