Když vláda oznámila, že chce zrušit koncesionářské poplatky, v části kulturního a mediálního rybníka to začalo vřít. Nešlo o debatu, spíš o něco mezi existenciální krizí a hlasitým bzučením vyplašených vos. Dlouholetý zdroj příjmů, který tekl stejně samozřejmě jako ranní káva, najednou není jistý. A to bolí.
Z některých komentářů by člověk nabyl dojmu, že se právě hroutí demokracie, kultura i samotný vesmír. Ve skutečnosti jde „jen“ o to, že by se někdo chtěl podívat pod pokličku hospodaření institucí, které roky fungovaly ve stylu: „peníze přijdou, nějak to dopadne“. A to je zjevně pro některé z okolí České televize i rozhlasu nepřijatelná představa.
Oblíbený argument zní: ohrožení nezávislosti. Přeloženo do běžné řeči: „Nechte nás být, neptejte se a hlavně nic neměňte.“ Nezávislost si někteří rádi pletou s nedotknutelností. Jakmile někdo navrhne kontrolu, ozve se sborové „útok na svobodu!“. Zajímavé je, že skutečně nezávislé instituce by kontrolu měly zvládnout bez paniky. Pokud ji nezvládají, možná problém není v kontrole.
V zákulisí veřejnoprávních médií se za roky vytvořil systém, který funguje až překvapivě hladce – zejména pro ty, kteří ho znají zevnitř. Někteří tvůrci si zvykli, že se každý rok otevírá pomyslné okénko, kde se „řeší projekty“. Ne nutně podle toho, co si žádá divák, ale podle toho, co si kdo dokáže vyjednat.
A tak se z veřejné služby občas stává něco jako grantový kolotoč bez skutečné soutěže. Projekty se rodí, schvalují a financují v kruhu, který je sice stabilní, ale pro veřejnost téměř neprůhledný.
Nejde přitom o drobné. Bavíme se o desítkách, někdy i stovkách milionů korun na tvorbu, jejíž cesta na obrazovku začíná spíš u kontaktů než u divácké poptávky.
Pak je tu ten rušivý faktor: veřejnost. Ti lidé, kteří to celé platí a občas mají tu drzost ptát se, kam jejich peníze jdou. Chtějí transparentnost, efektivitu a odpovědnost. Jak neomalené. Z pohledu části kulturní scény je to skoro nepochopitelné – proč by někdo chtěl vědět, jak funguje něco, co „přece slouží vyššímu dobru“?
Velká slova, malý problém
Když se začne mluvit o změnách, okamžitě nastupují velká slova: svoboda, demokracie, nezávislost. Jenže čím hlasitěji zaznívají, tím víc to působí jako kouřová clona.
Protože tady nejde o umění. Nejde o svobodu slova. Nejde o obranu demokracie.
Jde jen a jen o peníze. O to, kdo k nim má přístup, kdo o nich rozhoduje a kdo by o ně mohl přijít, pokud by se systém otevřel skutečné kontrole.
Celá situace není o konci veřejnoprávních médií, ale o konci jedné pohodlné éry. Éry, kdy peníze přicházely automaticky a kontrola byla spíš formální než skutečná.
A jak se ukazuje, právě tohle je pro některé ta nejděsivější představa.
Určitě většina z vás viděla, jak efektivně Česká televize a rozhlas pracují. Určitě jste viděli přenos z nějaké události, kde vedle sebe stojí na jedné straně tým České televize o několika desítkách lidí, přenosové vozy a technika, a vedle toho subtilní tým komerčních televizí, který s minimem lidí a základní technikou odvede mnohdy lepší práci než aparát České televize, kde se na ekonomiku hledět nemusí.
Tato situace se ale změnit nemusí – samotná úprava financování chování České televize těžko ovlivní. Je to ale první krok na cestě, na jejímž konci by mohla být zdravá, ekonomicky fungující televize veřejné služby bez zpolitizovaných kulturních a producentských mafií, které ji vysávají.
Čtěte také:
Nerušil: Televizní poplatky jsou daň. Musíme zabránit nástupu „woke“ propagandy a LGBT ideologie
Probační a mediační služba: „Dohled“ místo kriminálu
Pavel otočil během tří dnů. Nejprve uzná pravomoc vlády, pak mluví o porušení Ústavy
