Posluchej, Ladik, už si byl v Gagauzii? zeptal se mě Helmut v Jedové chýši.
„Nebyl, je tam něco zajímavého?“ odvětil jsem. „Byl jsem tam asi týden a zajímavého tam není vůbec nic,“ odpověděl zamyšleně Helmut.To mě zaujalo. Když Helmut tvrdí, že existuje země, kde není nic zajímavého, obvykle začínám hledat letenky…
Vlak do Bratislavy byl dražší než letenka do Kišiněva. Letenka stála osm set korun a byla zpáteční. Já se těm pilotům divím, že se jim vůbec chce popojíždět po ranveji. Chvíli poté, co se dostanou nad mraky a rozsvítí světýlko, které znamená, že si můžete rozepnout ten opasek, který vás při havárii letadla stejně před ničím neuchrání, projede uličkou mezi sedadly naprosto zbytečná letuška, která se pokouší cestujícím prodat předražené vodičky, které si pitomci stříkají do podpaží a na jiná intimní místa, pilot rozsvítí světýlko „připoutejte se“ a přistane uprostřed Besarábie na bývalém vojenském letišti Chisinau, rusky nazývaném Kišiněv.
Válčí se tam?
Vstupní formality trvají pár sekund. Pak projdete kolem taxikářů, kteří jsou vlezlí a protivní jako na každém letišti, vstoupíte do země, která není součástí EuroSajuzu a nadechnete se svobody.
Existují země, o kterých lidé nevědí vůbec nic. Pak existují země, o kterých si lidé myslí, že o nich něco vědí, ale ve skutečnosti stejně nevědí vůbec nic. A potom je Moldavsko. Když jsem před cestou oznámil několika známým, že vyrážím do Moldavska, dostalo se mi reakcí, které by vydaly na samostatnou sociologickou studii.
„To je někde u Mongolska?“
„Tam se ale válčí, ne?“
„To ještě existuje?“
Nejzajímavější byla otázka, zda se v Moldavsku platí eurem, lejem nebo rublem. Odpověď zní: ANO! Ne proto, že by tam existovala nějaká ekonomická genialita, ale proto, že na území velikosti Moravy najdete tolik politických, ekonomických a historických vrstev, že by se v nich ztratil i zkušený archeolog, historik i lingvista.
Moldavsko je země, která jako by vznikla omylem při stěhování národů. Rumuni tvrdí, že je rumunské. Rusové tvrdí, že bylo ruské. Sověti tvrdili, že je sovětské. Evropská unie doufá, že bude evropské. A místní obyvatelé mezitím řeší podstatnější otázky, například zda letošní víno bude lepší než loňské.
A pak jsou zde dvě speciální oblasti – Gagauzie a Podněstří. Jedna oblast je oficiálně součástí Moldavska, ale politicky se tváří, že by ráda rozhodovala sama o sobě. Druhá oblast se tváří jako samostatný stát, ačkoli většina světa tvrdí, že žádným státem není. Je to asi, jako kdyby se v Česku osamostatnilo Prajzsko, tedy Hlučínsko, a zbytek světa dělal, že si toho nevšiml.
Právě proto jsem tam jel. Ne kvůli geopolitice. Kvůli zvědavosti. Kvůli lidem. A také kvůli vínu.
Především kvůli vínu.
Když vstoupíte do země, která není součástí EuroSajuzu, vyhnete se letištním taxikářům a nadechnete se svobody, popojděte ještě sto metrů k hlavní silnici, kde se vám naskytnou dvě možnosti – buď sednete do jednoho z mnoha autobusů, které vás za pětikilo vezmou do nedaleké Oděsy, nebo v aplikaci Bolt naťukáte adresu blízké vesničky a za pár minut sedíte v malém penzionu.
Usadili nás hned vedle sklípku se skvělým moldavským červeným (což neměli dělat) a pohostili lokální specialitou – pomalu dušenou vepřovou krkovičkou s přílohami tisíci chutí. Nikdy jsem netušil, že obyčejná polenta, což je kaše z kukuřičné mouky, může být tak skvělý pokrm. Horká je krémová, když zchladne, dá se krájet jako chleba. Ale možná byla má chuť ovlivněna červeným kagorem, který nám majitel doléval z domácího zdroje. Kagor je lokální druh portského, kde, tak jako v Portugalsku, nechá vinař kvasinky pracovat, ale předtím, než kvasinky zkonzumují veškerou sladkost, zastaví jejich práci pálenkou z hroznů. Nápoji pak zůstane vysoký stupeň přirozené sladkosti a úroveň alkoholu se pohybuje okolo 17 %. Mohu vám potvrdit, že spolu s polentou to je bohémská kombinace.
Největší výhodou cestování po Gagauzii, Podněstří a Moldávii je, že zde politika není nudná. Lidé jí rozumějí, protože se jich bezprostředně dotýká. A tak zatímco v západní (a dnes bohužel už i ve střední) Evropě mladí lidé nevědí, co se stalo před padesáti lety, a jsou schopni se dohadovat o podfucích typu plastových brček a uhlíkové stopy, tady můžete u sklenky kagoru diskutovat od receptu na polentu k rozpadu Sovětského svazu, vztahům s Ruskem, Evropskou unií, NATO a ceně slunečnicového oleje. Nejkrásnější je, že po třetí skleničce vína zjistíte, že tady se dá nalézt řešení jakéhokoliv politického problému. Můžete si být jisti, že po páté skleničce naleznete řešení také.
Vápencové sklepy
Druhý den pršelo. Majitel penzionu se tedy nabídl, že nás osobně odveze do Milestii Mici, vápencových sklepů vzdálených pouhé dva kilometry. V roce 2005 byla tzv. „zlatá sbírka“ vín zapsána do Guinnessovy knihy rekordů jako největší sbírka vín na světě. Kromě toho, že obsahuje dva miliony láhví vína, jsou v nich vzorky staré i mnoho desítek let. Kromě toho, že se jedná o největší sbírku vín na světě, jsou zdejší vápencové chodby považovány za nejdelší podzemní vinný sklep. Jeho chodby jsou dlouhé 200 km, z čehož je 55 km využíváno právě pro skladování vína. Chodby jsou 30–85 metrů pod povrchem, a protože se teplota pohybuje okolo +13 °C, je dobré, obzvláště v letních měsících, využít turistický vláček, který vás rychle převeze k chodbám, kde jsou odrůdy vína, které máte v oblibě. Řidiči vláčku se zkušeně proplétají chodbami a vyhýbají se kolegům, kteří v malých nákladních vozech převážejí korby plné vína. Věřte mi, že to je impozantní podívaná…
Když řeknete známým, že jedete do Moldavska, většina z nich si sice není jistá, zda jde o stát, oblast nebo nový druh sýra, ale ručím vám za to, že toto místo by si zasloužilo svoji samostatnou turistickou kategorii, něco mezi Balkánem, Sovětským svazem a alternativní realitou. Vápencové sklepy jsou tak neuvěřitelné, že je můžete za alternativní realitu opravdu považovat.
Sen Michaila Gorbačova
Podněstří jsme navštívili před rokem a oblast samotná je tak specifická, že jsme si ji nemohli nechat ujít ani letos. Během rozpadu Sovětského svazu vyhlásilo Podněstří v září 1990 nezávislost. Jedná se o úzké území podél řeky Dněpr, které se pyšní pozoruhodným mikroklimatem a které Sověti proměnili ve vědecké centrum. Téměř o rok později, v srpnu 1991, vyhlásilo nezávislost také Moldavsko. Tyto dva státy však dříve tvořily jeden region, Moldavskou sovětskou socialistickou republiku. V únoru 1992 bylo přijato do Organizace spojených národů osm nezávislých sovětských republik včetně Moldavska. Ale ne Podněstří. V očích OSN je Podněstří prostě součást Moldavska. Bezprostředně poté se kolektivní Západ pokusil podrobit si Podněstří ve válce, na kterou se již z velké části zapomnělo a která byla díky diplomacii tehdejšího generála Lebedě uklidněna a přivedena do stavu, kdy hranici mezi Podněstřím a Moldávií kontroluji mírové síly (které jsou samozřejmě ruského původu).
Od té doby se Moldavsko a Podněstří vyvíjely odděleně. Podněstří tak prakticky zůstává sovětskou republikou, která naplnila sen Michaila Gorbačova o smíření komunismu a demokracie.
Tam, kde čas zmrzl
Ze sklepů Milestii Mici je to taxíkem do Kišiněva v odpolední špičce asi hodina jízdy. Ceny se bát nemusíte, aplikace Bolt funguje skvěle, takže za hodinu jízdy dáte dvě stě korun a vystoupíte přímo na kišiněvském autobusovém nádraží, které je kombinací megalomanské tržnice a parkoviště maršrutek. Podobně to kdysi vypadalo u vlakového nádraží v Brně. Pokud netušíte, co to je Brno, tak to je ta dálniční zatáčka, která nám Ostravákům komplikuje cesty do Vídně nebo do Mnichova.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 6 / 2026.
