Imbecilizace češtiny aneb Čím imbecilnější, tím nakažlivější

Imbecility mají tendenci šířit se jako virus epidemicky až pandemicky. Čím imbecilnější, tím nakažlivější. U intelektuálů nakažlivější než u normálních lidí. Zlatou medaili častosti výskytu by za právě uplynulý rok 2025 asi získala fráze „bez toho, aby“. Jako třeba v této seriózně žurnalistické větě: „Udělalo se to bez toho, aby to bylo řečeno.“

Rozumíte tomu správně tak, že aby bylo něco řečeno, něco se udělalo bez čehosi? Nebo takto: Něco se udělalo, aby to řečeno nebylo? Že by taky ne? Tak bez čeho by se to mělo udělat, aby to bylo řečeno?

A co třeba tato seriózně publicistická věta: „Žádají, aby estonština byla zachována jako státní jazyk, ale bez toho, aby ruština a její mluvčí byli marginalizováni.“ Oni vážně žádají, aby ruští mluvčí byli marginalizování? Nebo naopak aby nebyli marginalizováni? Bez čeho tedy?

Když nad tou první větou zamudrujete, napadne vás možná, že chtěla říct, že se to udělalo i přesto, že se to předem neoznámilo (nebo se o tom možná ani nedebatovalo). U té druhé vás možná napadne, že ruští mluvčí by neměli být marginalizováni, i když státním jazykem bude estonština. Ale dalo vám to trochu práce. Zbytečné mrhání časem.

Slůvko „aby“ vyjadřuje účel, a nic než účel. Předsloví „bez toho“ je protiúčelové, účel negující. Něco se dělá proto, aby se něco stalo, nebo se něčemu zabránilo. Nebo se naopak něco nedělá proto, aby se něco nestalo, nebo aby se něčemu nezabránilo. Rozhodně ne bez toho. A protože čeština není úplný blb, dávno pradávno si vymyslela svižné slůvko vyjadřující přesně to, oč se „bez toho, aby“ matoucně pokouší. To slůvko je „aniž“. Udělalo se to, aniž to někdo oznámil. Estonština se zavede, aniž to zruší právo mluvit rusky.

Pravda, leckdo už namítá, že je to slůvko „zastaralé“ a „knižní“. A víte, jak se v jazyce něco stává zastaralé? Když se přestává používat. Když jej používat nepřestáváme, nezastará. A zůstane srozumitelnější, stručnější a esteticky elegantnější. Že je to slůvko hodnotné a zasluhující poctu, vám potvrdí i jazyk jidiš, který si jej převzal do vinšování „aby gezunt“ znamenajícího „hlavně ať jsi zdráv“. (Mezi těmi všemi svými průsery, které jsi mně, ty nudníku, právě odvyprávěl, že se to už nedalo poslouchat).

Predikce versus predikace

Stříbrnou medaili by zasloužil virus, který se do češtiny vloudil z ciziny a zvykáme si na něj asi tak, jako se dá zvyknout na chronickou rýmu. Zde malá odbočka. V imbecilizaci cizích slov má čeština bohatou tradici. Na demonstrace se chodí s transparenty, které nejsou transparentní. Sestavují se harmonogramy, které nezobrazují žádnou harmonii, jen časový rozvrh. Nakupuje se v akci, která je jen slevou. Pletou se status (stav či postavení) a statut (zákonné ustanovení). Vystavuje se paragon, který je jen obyčejná stvrzenka a žádný vzor či porovnání (což je význam tohoto slova v původní řečtině a moderní angličtině a italštině).

Mimochodem, víte, jak se vlastně ta stvrzenka přejmenovala na paragon? To kdysi za socialistické normalizace soudruzi zapomněli naplánovat a tiskárny natisknout dostatečné množství stvrzenkových bločků. A narychlo někdo zjistil, že v Holandsku jich jedna tiskárna má nadbytek, nabízí slevu, teda akci, a může ihned dodat. Ta firma se jmenovala Paragon. A své logo měla natištěné tam, kde stvrzenky měly slovo „stvrzenka“.

Ze všech těch imbecilizovaných cizích slov je letošním kandidátem na stříbro to, jak jsme přestali předvídat a „predikujeme“. Už asi nikdy nezjistíme, kdo s tím začal a jestli si z nás nechtěl udělat osly. A z čeho to asi tak mohl odvodit. Tak zapátrejme.

Latina a italština mají predicare – což ale neznamená předvídat, nýbrž hlásat, kázat, nebo přisuzovat. (Od toho taky máme český přísudek čili predikát). Kázáním, nikoliv předpovídáním, je i francouzské prédication. Tak to převzala i angličtina, kde slovesná forma to predicate znamená kázat nebo tvrdit, nebo být něčím podmíněn.

Navíc: už dříve počeštěné slovo predikace najdeme ve Slovníku spisovné češtiny Akademie věd z roku 1994, jenže tam znamená jen „syntaktický vztah přísudku k podmětu“. Tak ještě poslední záchrana: Slovník cizích slov z roku 1984 – a vážně, tady najdeme slovo predikace. Ale i tady znamená přisouzení, výpověď, determinace.

Nikde to neznamená předvídání a předpovídání. Tak kde se to ksakru vyhrabalo? Předvídání francouzské je prédiction. Tak to převzala i angličtina, bez té čárky nad E, se slovesným tvarem to predict. A odtud to zřejmě nedbale a odfláknutě přeskočilo do snobské češtiny, pro niž předvídání a předpovídání není dostatečně intelektuální.

Jenže pak to není predikace nýbrž predikce. Čili dikce předem diktovaná, ne dikovaná. Takže bychom nepredikovali, nýbrž prediktovali. Jenže to zní blbě. Stejně blbě jako to predikování. Tak už se na to vypredikujte a vraťte se k starému dobrému předpovídání. I ta veřejnoprávní televize počasí jen předvídá a nepredikuje.

Qui bono versus cui bono

O bronzovou medaili nechť se porvou tyto kandidátské viry: množství lidí (množství se měří na kila a litry, lidé se počítají na osoby, tedy je jich počet); více jak (za nepoužití „než“ se dávaly pětky ve třetí třídě základní školy); pronajmout si byt a platit pronájem (nájemník najímá, majitel pronajímá); to samé (i za to se dávaly na základce pětky: je „totéž“ stejně zastaralé jako „aniž“?).

A populární intelektuálská lahůdka „qui bono“ znamenající „zde dobře“, nikoliv – jak se její autoři domnívají – „komu dobře“ (čili kdo z toho má prospěch), které se ale píše „cui bono“.

Čtěte také:
Důmyslná ochrana žen před násilníky
Kraválový terorismus
Komické výdaje Evropské unie