Kraválový terorismus

Coby už druhým rokem osmdesátník klasifikovaný českou lékařskou vědou jako „polymorbidní pacient“ postrádám schopnosti potřebné pro pestře mobilní dovolenou ryze pravicovou, takže mám-li se dostat k hodnotnému mořskému čvachtu, nezbývá mně než se přičlenit k nějaké dovolené strukturálně levicové, pokud možno vyvážené pravicovými prvky. Čili levicový systém takzvaně „all-inclusive“ (letenka, autokar do hotelu, týden na jednom místě, jídlo a základní pití v ceně, atd.) s pravicovými prvky (pestrá strava, nedaleká historická místa k navštívení, hotelový standard nejmíň 4*, přímý vstup na písčitou pláž, těsně mimo hlavní prázdninovou sezónu bez vřískajících školáků).

Bilance pravo-levosti přibližně takováto:

Prvky pravicové: Ona schůdná písčitá pláž. Průhledně čisté moře. Strava pestrá a věrná tradicím jihu „země ve tvaru boty“, jak ji rádi nazývají čeští novináři. Konkrétněji ostrova, jejž tato bota nakopává jako splasklý ragbyový míč. Displej čtyř těstovin, osmi zelenin, čtyř sýrů, jedné ryby (jiná každý den, od mečouna přes tuňáka po parmici a pražmu) a jednoho masa (jiné každý den, od telecího přes kuřecí po krůtí). Přívětivý a pohledný ženský personál.

Prvky levicové: Vína z pípy, červené nepitelné, bílé taktak pitelné – a i to možná jen tím, že na bílé kladu nižší nároky. Moc Čechů. Celkem vzato bilance snesitelná, pitelné víno pravicové lze přikoupit za 10 eur láhev.

Časné ráno, po vydatné snídani, na tiché, ještě nezalidněné pláži, jen něžný šum mořských vlnek, slunce ještě nežhnoucí. Pohoda nadmíru pravicová. Po ranním čvachtu se pouštím do čtení rozečtené knížky The Outsider od Fredericka Forsytha, zrovna u kapitoly jeho reportérského pobytu ve Střední Evropě a milostné zápletky s jednadvacetiletou Češkou jménem Jana, „tak krásnou, že by zastavila dopravu na dálnici, s krásnýma nohama nikde nekončícíma“. Slovo dává slovo, sklenička skleničku, úprk za teplé červencové noci autem na jakési jezírko, společné nahaté noční vyčvachtání, pak deka rozložená na trávníku a milování „jako zdravá mladá zvěř, poněkud rozsáhlé, jak si vzpomínám.“ A pak, s vědomím, jak ho všude po komunistických zemích sledovala tajná policie, se podivuje: „Kde je ta vaše StB?“ „Právě jsi ji pomiloval“. A vypadá-li takto ta StB, budiž jí jen houšť, končí Forsyth kapitolu.

V deset to začíná

A v této chvíli, na této pravicové pláži, úderem desáté, se rozduněl právě přinesený obrovský reproduktor rytmickým kraválem elektronické muziky sestávající z nemelodické kompozice nanejvýš šesti opakovaných not, provázených skřeky, kupodivu italskými, silou decibelů přehlušující jakékoli další čtení a myšlení do absolutní nevnímatelnosti. Do toho nabíhá skupinka mládežnických „animátorů“ vykonávat „animace“ v podobě řevu povelů v italštině, francouzštině a akcentem znesrozumitelněné angličtině, provázeného sérií imbecilních pohybů, k nimž čekali, že se přidá a nechá nadšeně „animovat“ celé osazenstvo pláže. Přidává se pět stařenek (pláž je plná seniorů, je ještě červen) a jmou se křepčit s nimi v naději na omládnutí. Dunění reproduktorů vás mlátí pytlem písku po hlavě a železnou tyčí po zádech. Jediná událost levicovější snad mohly být už jen sovětské vězeňské lágry. Dřív se tomu říkávalo „noise pollution“ čili hlukové znečištění. Vytříbilo se to v kraválový terorismus, namířený proti bezbranným, za jejich peníze, a bez úniku.

Po půlhodině „animace“ končí, ale reproduktorový kravál pokračuje. A pokračuje. A furt pokračuje. V touze vrátit se k prázdninovému čtení přikračuji k mládežníkům s otázkou, zda by to nemohli ztlumit, nebo ještě líp na chvíli vypnout. Nemohou, vysvětlují. Mají to prý jako povinnost, „děláme jen svou práci“. Vzpomínám, kdo všechno v dějinách teroru dělal jen svou práci. „Jestli ti to vadí, jdi si lehnout dál,“ tykají mládežníci dědkovi v italštině, na důkaz přátelství.

Tak jo, dobře, dál od pláže, aspoň toho trochu víc do moře tím hlubokým pískem nachodím, jak přikázali kardiologové. Blíž ke kiosku s pitím. A ejhle, tam běží další „hudba“ jen tak pro potěchu, bez animátorů. Stejné dunění, jiných šest tónů, jiné skřeky. Přecházím ještě dál, k bazénu mezi hotelovými budovami, kde běží třetí kravál. Jakoby soutěžily, kdo s koho. A ano, takhle to bude každý den, vysvětlují animátoři. A jinde to bývá ještě silnější. Ve všech větších hotelích na všech italských plážích, potvrzují. Aby byla obživa pro animátory.

A já trouba jsem zapomněl, že takhle to už bylo na minulé dovolené v Kalábrii, a na té předchozí v Apulii. A že takhle to asi má už nastavené celá Itálie. Nenávist k tichu. Lid, který dal světu Vivaldiho, Verdiho, Rossiniho (a schválně, kolik těch jeho hudebních géniů ještě napočítáte), ale taky O sole mio, Arrivederci Roma, Ritorni a Sorrento, mlátí po hlavě do totálního zblbnutí nejen sebe, ale každého, kdo ho navštíví. Už několik let. Jak se to mohlo stát, proč a jaké to bude mít následky – hloubám ve zhrzené lásce k zemi, jejíž města, pláže, trattorie a vinice jsem přes padesát let rok co rok prošmejdíval.

Ředitel to vyřeší

„Běž si stěžovat řediteli hotelu, ten by nám to musel nařídit,“ odpovídají mládežníci na mou další, už odpolední žádost o ztlumení. Jasně. Direttore je přívětivý, usměvavý, i když dává najevo, že má hodně práce a na individuální debaty málo času.

„Jsem novinář a spisovatel,“ začínám důležitě,“ píšu články i o Itálii,“ (snad mu to nažene trochu obav o byznys?). „Chtěl bych jen vědět, jaká je ta vaše filosofie za tím nepřetržitým kraválem a jaký má účel, rád bych o tom něco napsal.“ „Netrapte se tím, já to zařídím, dám jim instrukce,“ odpovídá Direttore, přátelsky mně poplácá po rameni a vyšoupává mě ze dveří.

Dalšího dne tři kravály mlátí stejně. A čtvrtý kravál duní v hotelové hale. Není úniku.„Nic nám Direttore neřekl“, ujišťují mě mládežníci, když je informuji, že mně ředitel slíbil ztlumení. Jasně. Už ředitele vidím, jak na mě za zády zvedá prostředník a tiše syká „va fan culo“. A smiřuji se zase s tím, že strávím další dovolenou sledováním, co to elektronické dunění dělá mé nervové soustavě a kardiovaskulání sítí, a úžasem na tím, jak to všichni kolem netečně a nevědomě přijímají, už jako samozřejmost. A co to dlouhodobě udělá s generací těch dětiček, které tu jsou se svými babičkami, potažmo s civilizací, která už nebude vědět, jakým lékem na duši je chvilka ticha.

Zeptám se neurologa

Můj kamarád neurolog Martin Stránský napsal skvělou knížku a přednesl mnoho přednášek o oblbujících následcích nadměrného používání počítačů a mobilů na nervovou soustavu. Má už i výsledky nějaké studie o následcích amplifikovaného rytmického nemelodického dunění? Musím se ho zeptat, až ho příště uvidím.

Mezitím, jako minule a předminule, ještě pár dní po návratu do nezvykle tichého Braníka, se přistihuji, jak si tím stále ještě přítomným duněním v těle občas poklepávám do rytmu chodidlem nebo pocvakávám zuby. Fuj. Itálie, ty mrcho, pětapadesát let jsem tě miloval, obdivoval, tebou se inspiroval, a všechno ti odpouštěl. Tohle už nejde. Slovy tvých hotelových ředitelů, va fan culo.

A úplně jsem zapomněl, že jsem z toho ředitele chtěl vážně vymámit vysvětlení té filosofie, proč to dělá. Možná to neví ani on. Ale v této chvíli mě napadají dvě varianty. Jednou je satanské spiknutí, jak z lidstva udělat stádo debilů. (Petr Cibulka by k tomu přidal, že to řídí KGB a GRU). Druhou je prachobyčejná debilita, jejímž cílem je prachobyčejná debilita. Výsledek mají obě stejný, takže je to vlastně fuk.

Čtěte také:
Komické výdaje Evropské unie
Imbecilizace češtiny, díl třetí
Dobrodružství afrického pašeráka