Demokracie s ručením omezeným

Dějiny 20. století nás naučily, že omezování svobody ve jménu „vyšších principů“ bývá začátkem konce skutečné demokracie. A právě tuto nebezpečnou logiku dnes opět sledujeme. Tentokrát ne v totalitním kabátu, ale pod elegantní maskou liberálních frází. Zdánlivě jde o obranu „evropských a dalších hodnot“, ve skutečnosti však o narušování základního principu demokracie – možnosti volby občanů.

Parlamentní většina jako filtr přijatelnosti

Případ nezařazení hnutí SPD do předsednictva Poslanecké sněmovny po volbách v roce 2021 je ilustrativním příkladem, jak se zásada rovnosti politické soutěže v praxi deformuje. Přestože SPD v daných volbách získala 9,56 % hlasů a obsadila 20 poslaneckých křesel, tedy čtvrtý nejvyšší počet, nová většina tvořená koalicemi Spolu a PirSTAN se rozhodla, že hnutí nezíská žádné zastoupení v předsednictvu Sněmovny – tedy mezi místopředsedy, kteří tradičně zahrnují i zástupce opozice. Rozhodně nešlo o technický detail, ale o zásadní rozhodnutí, kterým byla významná parlamentní síla vyřazena z institucionálního podílu na vedení dolní komory.

SPD mohla být a byla kritizována za svá vyjádření, za styl politiky i některé návrhy. Ale v demokratickém systému není funkcí většiny provádět morální audit opozice a vylučovat ji z reprezentativních funkcí podle toho, jak se jeví z hlediska „hodnot“. Tento akt vytvořil precedent, že demokratická účast nemusí být zaručena ani tam, kde strana splnila všechny zákonné a voličské podmínky. Stačí, že narazí na ideologickou zeď, jejíž stavitelé drží v rukou většinu.

Prezidentova slova: čára, kterou si nakreslil sám

Prezident Petr Pavel se několikrát vyjádřil k tomu, koho by v budoucnu nejmenoval členem vlády, pokud by měl tu možnost. Nešlo přitom o náznaky či diplomacii – šlo o přímé stanovisko. V rozhovorech i veřejných vystoupeních opakovaně deklaroval, že by některé politiky (politické proudy) jednoduše do vlády „nepustil“. Ne proto, že by byli odborně nezpůsobilí, trestně stíhaní nebo v přímém střetu zájmů. Ale protože by nevyhovovali jeho hodnotovému nastavení – tedy jasné zahraničněpolitické orientaci. Namísto neutrální hlavy státu se tak stylizuje do role selektora politických proudů, které podle něj smí či nesmí být součástí potenciální vlády. V jeho optice nestačí získat důvěru voličů – je třeba ještě projít hodnotovým „vstupním testem“ – přes Hrad.

To je zcela zásadní posun. Nezpochybnitelným faktem je, že prezident má určitou váhu při jmenování premiéra a ministrů, ale ústava neuděluje právo ideologicky přehodnocovat výsledky voleb. Pokud by se ústava vykládala tak, že prezident má volné ruce v tom, koho jmenuje jen podle svých hodnot, otevřela by se Pandořina skříňka svévolného zasahování do demokratické soutěže. Pavel tak vytváří precedent: nastavuje laťku, která v budoucnu umožní dalším prezidentům jednat stejně – nebo hůře.

Ústava jako rámec, ne jako rukopis k přepisu

Ústava České republiky dává prezidentovi roli důležitou, ale přesně vymezenou. Podle článku 62 a 68 prezident jmenuje premiéra a na jeho návrh jmenuje i ostatní členy vlády. Z toho jasně plyne, že prezident není autorem politické vize vlády – není ejí tvůrce, ale „ústavní figurant“ s ceremoniální, potvrzovací pravomocí. Může odmítnout jednotlivce ve výjimečných případech, například při zjevném střetu zájmů, právním problému nebo zásadní nekompetenci, ale nikoliv na základě světonázoru. Praxe v českém ústavním systému byla různorodá, ale v jádru se vždy respektovalo pravidlo, že prezident nesmí „vytvářet“ vládu podle vlastního politického vkusu. Václav Klaus (jako prezident s výrazným politickým názorem) nikdy předem neprohlašoval, že určité strany či osoby z principu do vlády nepustí. Miloš Zeman sice v některých případech zdržoval jmenování ministrů, ale činil tak s odkazem na konkrétní okolnosti – nikoliv s předem deklarovanou ideologickou filtrací.

To, co prezident Pavel nastoluje, je kvalitativně jiné: preventivní vymezení ideologických mantinelů pro budoucí vládu. Je to akt, který nerespektuje ducha parlamentní demokracie, ale mění ji ve verzi „podmíněné plurality“ nebo „polo-polo-prezidentský“ systém. Prezident tím dává najevo, že moc z lidu není bezpodmínečná, pokud by se „lidé zmýlili“ v hodnotovém úsudku, přijde korekce shora. Takové pojetí je však v rozporu se zásadou rovnosti politické soutěže, která je jedním z pilířů demokratického právního státu. Tento přístup otevírá cestu k normalizaci ideologické cenzury ve jménu ochrany „demokratického pořádku“. Jde o koncept, který v různých podobách známe z autoritářských systémů: demokracie smí existovat, ale pouze taková, která neohrožuje jasně vymezený status quo. Taková demokracie není skutečnou demokracií, ale kvazidemokratickým režimem.

Vláda bez opozice není demokracie

Liberální režim se ve veřejném prostoru prezentuje jako ochránce plurality, svobody a lidských práv. Ve skutečnosti se však stále více ukazuje, že tato pluralita je přísně selektivní. Politické strany či osobnosti, které se nehlásí k „evropskému jádru“, k progresivnímu výkladu lidských práv nebo k jednostrannému prozápadnímu směřování, jsou systematicky delegitimizovány – často ještě předtím, než dostanou šanci cokoliv ovlivnit. V tomto prostředí začíná být běžné, že politické názory se nevyvracejí, ale zakazují, případně se vykazují z diskuze – jejich nositelé jsou označováni za „dezoláty, proruské šváby či bezpečnostní riziko“. Kdo se staví proti tzv. liberálnímu konsenzu, nemá být partnerem k diskusi, ale problémem, který je třeba vyřešit – ideálně jeho vyloučením z politické soutěže. Tato logika nevede ke svobodě, ale k nepsané obdobě „vedoucí úlohy komunistické strany“. Ve chvíli, kdy se opozice stane pouze kosmetickým doplňkem systému, který stejně vše podstatné rozhoduje „hodnotově správně“, mizí samotný smysl volby. Volební akt se mění v rituál, nikoliv v možnost skutečné změny. A právě proto jsou prezidentova slova tak nebezpečná: vytvářejí atmosféru, v níž se opozice přestává považovat za legitimní. Mainstream nás tak nasměrovává „k Rusku“, před kterým tak fanaticky varuje.

Pokud demokracie skutečně má být otevřeným systémem, musí počítat i s tím, že voliči občas zvolí „špatně“. To je cena za svobodu. Jestliže ale začneme přistupovat k volebnímu výsledku jako ke zkušebnímu návrhu, který ještě musí projít hodnotovou inspekcí „Hradu“, pak už nejde o demokracii, ale o její liberálně kontrolovanou mutaci. Ta v sobě nese zásadní rozpor: tváří se jako obránkyně demokratického systému, ale podmiňuje účast v něm ideologickou poslušností. Jinými slovy: můžete být součástí systému, ale jen pokud nehrozíte tím, že ho reálně změníte. Opozice smí existovat – ale jen pokud zůstane bezmocná, bezpečná a šoupající nohama v poslaneckých lavicích. Taková opozice je jen dekorací, ne součástí živé politické diskuze.

Čtěte také:
Bankrot reprezentativní demokracie
34 let po revoluci: Liberální demokracie selhala
Nedemokratická demokracie