Sedmého ledna roku 2015 došlo ve Francii ke dvěma pozoruhodným událostem. Světlo světa spatřil v budoucnu proslavený Houellebecqův román Soumission (česky Podvolení) a islamističtí teroristé vystříleli redakci satirického plátku Charlie Hebdo.
Oba tyto momenty zásadním způsobem zacloumaly francouzským lidem – a že k nim došlo v jeden den, je samo o sobě pozoruhodné. Ony spolu totiž velmi souvisí. Děsuplná poprava devíti redaktorů, nachomýtnuvšího se údržbáře a dvou policistů (z nichž jeden byl mimochodem muslimského vyznání) nešokovala Francii pouze svou brutalitou, ale také rozsahem. Je třeba si uvědomit, že ty nejkrvavější hrůzy se na Pátou republiku teprve snesou – koncem téhož roku v podobě (nejen) Bataclanu, a poté v létě roku následujícího v podobě teroru na promenádě v Nice. Jinými slovy, na Francii udeřilo cosi, na co nebyla řádně připravena. Šlo o nevídanou masovou vraždu, navíc s jednoznačně politicko-ideologickým podtextem. To všechno v atmosféře, kdy se islám ještě nesměl jediným slovíčkem kritizovat.
Tohoto dogmatu mlčení se – s jistou dávkou zjednodušení – rozhodně nedržela zdejší politická pravice, potom několik osvícených národně orientovaných intelektuálů, Michel Houellebecq a redakce Charlie Hebdo… přičemž – aby nedošlo k mýlce – Houellebecq a Charlie Hebdo jsou zkonkretizováni právě proto, aby nebyli unáhleně vhněteni do pravé poloviny spektra francouzských národovců a neztratili se tam. Věc je totiž složitější.
Geniální spisovatel, žádný zapálený pravičák
Začněme Houellebecqem: ten je snad vším, jen ne nějakým tvrďáckým pravičákem, konzervativcem či snad zapáleným nacionalistou. Proslul zkrátka jako geniální spisovatel, skeptik, tak trochu reakcionář, který leccos vnímá a leccos dokáže brilantně přetavit do slov – nadto vyniká talentem tato slova okořenit patřičnou dávkou provokace.
Dystopický román o islamizované Francii budoucnosti zřejmě nenapsal proto, že by z nějakých vyhraněných ideologických pozic odmítal náboženství muslimů či chtěl potenciálním bestsellerem takříkajíc někomu „pomoct“ na politické scéně. Možná jej napsal prostě proto, že se díval kolem sebe a povšiml si, jak tato cizí nepřátelská kultura jeho zemi proměňuje, a coby bytostnému nihilistovi bez iluzí mu nedělalo žádný problém tento svůj prostý dojem sdílet se světem. Možná jen svýma pesimistickýma očima, na rozdíl od jiných, odhadl ono ohromné riziko, které s sebou islám, masová migrace, multikulturalismus apod. přinášejí. A tak se své vjemy rozhodl přemístit na papír.
Krutopřísná satira zesměšňující vše
Co se týče Charlie Hebdo, ani tyto noviny v žádném případě nespadají pod vějíř nějakého ostře pravicově naladěného tisku. Jejich povrchní „upíchnutí“ na standardním politickém kompase je, stejně jako u Houellebecqa, předem odsouzeno k nezdaru. Snad lze jen říci, že stejně jako karikují a zesměšňují islám a jeho proroka, karikují a zesměšňují také katolickou církev, a dokonce si troufnou i na židy.
Mezi nejoblíbenější terče jejich krutopřísné satiry se zajisté nedobrovolně řadí také Marine Le Penová a její Národní sdružení. Tento satirický časopis dehonestoval a dehonestuje cokoliv, co zavání nacionalismem, konzervativismem, něčím tak směšným, jako jsou tradiční hodnoty… A řada stoupenců nacionalismu, konzervativismu, tradičních hodnot, Le Penové, Národního sdružení, katolického kléru atd. kvůli tomuto přístupu redakce na časopis už od 70. let pěkně prská. Pouze prská. Jediní stoupenci islámského fundamentalismu zašli dál, mnohem dál.
S námi, nebo proti nám?
K čemu tento dlouhý a zcela jistě neúspěšný pokus o jednoduchou charakteristiku jednoho složitého člověka a jednoho satirického časopisu, které v rámci dnešního světa, žádajícího mít každého hezky zaškatulkovaného, prakticky nelze zařadit? K prostému poukazu na fakt, že islámský fundamentalismus a jeho fanatičtí pěšáci si nevybírají. Buďto se jim plně podrobíte, jak o tom píše Houellebecq, nebo dopadnete jako redaktoři Charlie Hebdo, ten zavražděný údržbář, policisté, Salman Rushdie, spousty nevinných lidí, kteří se jen objevili v nesprávný čas na nesprávném místě. Navzdory mnoha pokusům dosud naštěstí ne jako Michel Houellebecq, jenž neohroženě provokuje Francii i svět dál.
Okem islámského fundamentalismu jste buďto ve škatulce „s námi“ (a to je k nežití), nebo ve škatulce „vše ostatní, co musí být zničeno“, přičemž nezáleží na tom, zdali jste nebezpečný násilnický protimuslimský extremista, ideologicky nezařaditelný publicista, který jen „mluví, jak mu zobák narost“, nebo výslovně promuslimský progresivní levičák se sklony k multikulturalismu. Nebo svého si hledící kolemjdoucí s rodinkou – ve špatný čas na špatném místě…
Čtěte také:
Islamistický teror v EU, 1. díl: Pět let od vraždy Samuela Patyho
Islamistický teror v EU, 2. díl: Deset let od Bataclanu
Islamistický teror v EU, 3. díl: Teroristé versus Vánoce
Naštvaný Berlín: starci spali v tělocvičně, migranti v hotelu. Selhání státu, píše tisk. akbaru akbar.