Veřejnoprávní média by měla hrát v demokratické společnosti důležitou roli. Zákon o Českém rozhlase jim proto ukládá povinnost poskytovat objektivní, ověřené a vyvážené informace. Tato zásada beze zbytku platí pro analytické a historické formáty, jako je pořad Historie Plus (na ČRo Plus). Pokud taková relace rezignuje na kritickou práci s prameny, přestává plnit svou edukativní funkci, deformuje historické povědomí a stává se nástrojem dezinformace. Příkladem takového profesního selhání bylo odvysílání dobového záznamu rozhovoru mezi prezidentem Lyndonem B. Johnsonem a Richardem Nixonem, který autoři pořadu nechali zaznít v jeho úplném závěru bez jakéhokoliv publicistického komentáře či uvedení do kontextu.
Osudový telefonát z krizové noci
Pořad s anotací tázající se, nakolik Západ a především Spojené státy vnímaly události roku 1968 v Československu, zda Američané předvídali konec Pražského jara a zda si měli v úmyslu kvůli okupované zemi pálit prsty, sliboval geopolitickou analýzu. Místo toho jako definitivní tečku nabídl unikátní, ale zcela nekriticky prezentovaný zvukový záznam z noci na 21. srpna 1968. Prezident Johnson v něm pozdě večer telefonoval Richardu Nixonovi, tehdejšímu republikánskému kandidátovi na prezidenta. Johnson k tomu měl své důvody. Potřeboval opozičního lídra informovat, že vojska Varšavské smlouvy právě vstupují do ČSSR a o (ne)reakci americké administrativy, aby USA mluvily v probíhající ostré volební kampani navenek jedním hlasem.
V neposlední řadě Johnson s Nixonem konzultoval zrušení plánovaného americko-sovětského summitu o omezení strategických zbraní, který invaze definitivně pohřbila. Během tohoto vypjatého rozhovoru však Johnson údajně pronesl větu (podle překladu ČRo Plus), že sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin, který mu zprávu o okupaci osobně přinesl, mluví jen lámanou angličtinou, které nebylo pořádně rozumět. Ve skutečnosti Johnson řekl: „Dobrynin za mnou přišel a přečetl mi to. Měl velký problém to vůbec přečíst, ta jeho angličtina nestojí za moc, když jde o takové věci…“
Mýtus o jazykové bariéře v Oválné pracovně
Tvrzení amerického prezidenta o Dobryninově jazykové nezpůsobilosti bylo značně přehnané. Dobrynin strávil Ve Washingtonu čtyřiadvacet let pod šesti různými prezidenty a s klíčovými představiteli, jako byli Henry Kissinger nebo Robert Kennedy, vedl stovky hodin nejsložitějších vyjednávání zcela sám, bez přítomnosti tlumočníků. Jeho angličtina byla velmi dobrá. Informace o obsazení Prahy byla zaslána z Moskvy narychlo v ruštině a Dobrynin ji přímo v oválné pracovně překládal, a to doslovně a ne zcela bez nervozity, protože v sázce byl konflikt se Spojenými státy.
Pro Johnsona byla ironie vůči velvyslancově angličtině způsobem, jak vyjádřit své znechucení. Zároveň to asi byla do jisté míry zástěrka pro vlastní nečinnost před budoucím nástupcem, neboť USA nehodlaly kvůli Československu riskovat třetí světovou válku. Johnson byl navíc osobně ponížen tím, že ho Moskva postavila před hotovou věc, a znevážení velvyslancova projevu pro něj představovalo alespoň nějakou satisfakci.
Selhání veřejnoprávní publicistiky
Pokud rozhlasový pořad skončí tímto výrokem a utne relaci, dopouští se závažného pochybení a přímého porušení zákona. Posluchač si odnáší historicky zcela nepravdivý dojem, že Sovětský svaz reprezentoval ve Washingtonu amatér, se kterým se Američané v osudovou noc skoro nedokázali domluvit.
Aby byl pořad objektivní a vyvážený, musela by v něm bezprostředně po nahrávce zaznít informace, že výrok politika v soukromém krizovém telefonátu není objektivním faktem, ale účelovým vyjádřením. Bylo by nutné uvést reálie na pravou míru a „dovysvětlit“, že Dobrynin angličtinu ovládal na odpovídající úrovni, stejně jako popsat motivy Johnsonovy ironie vůči němu.
Pohled minulosti optikou současné války
V současném mediálním prostředí, které je silně ovlivněno válkou na Ukrajině, nelze toto selhání vnímat izolovaně. Cílem, ať už vědomým, nebo podvědomým pod vlivem společenského klimatu, mohlo být zapadnutí do aktuální systematické kritiky Ruska jako nástupce Sovětského svazu. V rámci černobílého vidění světa, které válečné konflikty v médiích přirozeně generují, existuje tendence retrospektivně degradovat jakékoliv představitele minulé či současné Moskvy.
Prezentovat klíčového sovětského diplomata z roku 1968 jako nekompetentního člověka hovořícího lámanou angličtinou zapadá do snahy vykreslit tehdejší i dnešní ruský systém jako neschopný normální komunikace. Tento přístup je však pro veřejnoprávní publicistiku nebezpečný. Pokud médium rezignuje na přesnost a ohýbá historickou pravdu ve prospěch ideologické zkratky, ztrácí svou vlastní důvěryhodnost a popírá principy, podle kterých by mělo fungovat.
Čtěte také:
Stávka v ČT a ČRo: Labutí píseň českých veřejnoprávních médií?
Český rozhlas zase manipuluje
Fakta a co z nich vyplývá: Český rozhlas brutálně porušuje zákon
