Jak nám francouzské dluhy zdraží dovolenou v „Jugošce“

Evropa má nový paradox. Země, která se po staletí považovala za motor kontinentu, dnes připomíná spíš auto bez brzd řítící se z kopce. Francie si rozpouští veřejné finance tempem, za které by se nestyděla ani Jižní Amerika devadesátek, a eurozóna teď musí předstírat, že je to v pohodě. Jenže není.

Když se předluží malá země, je to její problém. V případě třetí největší ekonomiky EU je to problém všech, včetně Chorvatů, kteří dnes skrze euro fungují s úrokovou sazbou, která je šitá na míru Francii, ne jejich vlastní ekonomice. A zatímco Paříž dál vesele utrácí, v Dubrovníku roste cena piva, apartmánů i obyčejného oběda.

Ne proto, že by se Chorvati zbláznili, ale proto, že eurozóna nemůže přitvrdit. Prostě by to Francie nerozdýchala. A tak zatímco Francouzi dál žijí na dluh, my si připlatíme za tradiční dovolenou na Jadranu. Sice tomu říkáme „inflace“, ale ve skutečnosti jde o úplně nový způsob, jak chudší a disciplinovanější části Evropy tiše dotují zbytek eurozóny.

Francie jako epicentrum evropského fiskálního problému

Země, která se tváří jako ekonomický gigant, začala připomínat příliš zadýchaného maratonce, kterého ostatní musí táhnout jen proto, že by jinak spadl a stáhl je s sebou. Eurozóna se místo pravidelného tréninku rozhodla snížit tempo, aby to chudák Francie vůbec udýchala.

Když ratingové agentury sáhnou po červeném razítku, většinou jde o malé země nebo notorické hříšníky. Letos ale na listinu hříšníků přistála Francie. S&P i Fitch ji shodily na A+, což je úroveň, na kterou by se Česko dívalo spíš shora. Tohle není jen facka prestiži, ale varování, že Paříž začíná být pro investory rizikovější, než je Evropa ochotná nahlas přiznat.

Když klesne rating, není to bez následků. Znamená to jediné, obsluha dluhu se prodraží. Úroky rostou. Tlak na rozpočet sílí. A Francie, která už teď sotva stojí na nohou, se dostává do situace, kdy musí držet politickou stabilitu silou vůle. Jenže ta se nekoná. Politický provoz připomíná spíš provizorium, ne vládu, která má odvahu říznout do výdajů. A právě to ratingovým agenturám neuniká.

Francie se dnes rekordně zadlužuje i na vlastní poměry, a to už je co říct. S deficitem mezi 5,4 až 5,8 % HDP se Paříž ocitla na samotném dně eurozóny. A to v prostoru, kde Itálie a Řecko stanovují tradiční spodní hranici. Dluh dosáhl 114 % HDP, třetí nejvyšší v měnové unii. Ale ještě horší je trend. Dluh roste rychleji než ekonomika.

Země platí za svůj dluh kolem 3,5 %, ale roste jen o 0,8 %. To je matematika, která nefunguje ani v domácnosti, natož u státu velikosti Francie. Jinými slovy, Francie už nešlape vodu, ale začíná se topit. Místo aby plavala sama, táhne s sebou kocábku jménem eurozóna.

Nezapomínejme na jednu věc, kterou si v Bruselu troufne říct málokdo. Francouzi jsou zvyklí na vysoké sociální výdaje. Je to kulturní norma, ne politická volba. Každý pokus o škrt je okamžitě trestán ulicí, a proto Paříž rozdává dál, protože je jednodušší natisknout dluh než zkrotit davy.

Eurozóna drží úroky nízko kvůli Francii a Itálii

Eurozóna má základní úrok 2 %. To je výsměch každé zemi, která se snaží držet inflaci na uzdě. Taky je to přesný opak toho, co by potřebovalo Chorvatsko, malá otevřená ekonomika, kde se ceny šplhají rychleji než mořské vlny při bouři.

Jenže ECB má svázané ruce. Kdyby zvýšila úroky třeba na 3,5 % jako Česko, Francie by okamžitě začala kolabovat. Její dluh je tak obří, že i malé zvýšení sazeb by z něj udělalo ekonomické ledovce, trhající trup státního rozpočtu. A tak se hraje divadlo. ECB mlží o „postupné konsolidaci“, politici se tváří, že „inflace už klesá“, a realita je jednoduchá.

Zbytek Evropy platí za to, aby Francie a Itálie nevyhořely. Tohle je měnová politika, která funguje přesně jako hororový dům. Každý rozdíl mezi tím, co by potřebovala jednotlivá ekonomika, a tím, co může ECB udělat, se promítne do inflace. Kde že to ucítíme? V první linii. V peněženkách. A u Jadranu na budoucí dovolené nás to bude pálit nejvíc.

Jak to dopadá na Chorvatsko (a proč se to týká i českých turistů)

Když Chorvatsko vstoupilo do eurozóny, prezentovalo to jako „vstupenku do prvního ekonomického světa“. Jenže tu přibyla malá hvězdička pod čarou: v eurozóně neřídíte vlastní měnu, a už vůbec ne úrokové sazby. Právě v tomhle detailu leží odpověď na otázku, proč český turista příští rok zaplatí na dovolené víc.

Dokud mělo Chorvatsko kunu, mohlo si hrát na malou, disciplinovanou ekonomiku. Chorvatská centrální banka držela vyšší úrokové sazby, čímž krotí inflaci každá rozumná země, která nechce zbytečně pálit kupní sílu. Výsledek? Inflace byla nižší nebo aspoň srovnatelná se zbytkem Evropy.

Jenže s eurem přišla změna hry. Sazby neurčuje Záhřeb a lokální potřeby, ale ECB, která se primárně dívá na Francii, Itálii, Španělsko. Tedy země, kde by vyšší sazby znamenaly jeden drobný problém, a to politický infarkt. A tak Chorvatsko dostalo sazby „šité na míru“ Francii. Ale ty jsou zkrátka příliš nízké.

Chorvatsko dnes jede kolem 4,6 % inflace, tedy víc než dvojnásobek té české (cca 2 %). Turista to pozná okamžitě. Dražší jídlo, služby, ubytování, dražší úplně všechno. Chorvaté by dnes potřebovali vyšší sazby, aby své vlastní ceny přibrzdili. Jenže nemohou, protože už to není jejich měna, nejsou to jejich sazby.

Tady se dostáváme k té nepříjemné pointě. Francie má obří dluh, který se dá udržet při životě jen díky tomu, že ECB drží sazby relativně nízko, a dovolí tak Francii refinancovat se levněji, než by trh dovolil. Jenže nízké sazby způsobují vyšší inflaci v zemích, které by ji jinak neměly, a Chorvatsko je ukázkový příklad.

A kdo to zaplatí? Chorvatské domácnosti.Turisté, kteří tam jezdí.Každý, kdo mění vydělané peníze za tamní služby. Tohle není žádné „Francie posílá faktury Chorvatsku“, ale nepřímá daň za to, že existuje společná měna se státy, které si zvykly žít na dluh, a centrální banka musí nastavovat politiku hlavně podle nich. A tak se stane, že dovolenkář z Česka platí víc, než by musel – ne kvůli Chorvatům, ale kvůli Paříži, která potřebuje levné peníze.

Čtěte také:
Francie ve volném pádu
Přijetí eura není řešením, ale hrozbou
Francie páchá sebevraždu