Francie ve volném pádu

Shrňme politický vývoj posledních týdnů. Poté, co premiér Bayrou koncem srpna podle očekávání zjistil, že pro rozpočet na příští rok opravdu nenajde parlamentní většinu, požádal parlament o důvěru, který mu ji počátkem září podle očekávání nedal. Tím jeho vláda padla a Macron pověřil nemožným úkolem sestavit vládu dosavadního ministra obrany a svého důvěrníka Sébastiena Lecornua. S jeho pokusem o vládu přichází nová etapa, vládní nestabilitu střídá propad do naprosté politické iracionality.

Vládní nestabilitě Francouzi za poslední rok uvykli. Lecornu se stal čtvrtým i pátým premiérem Macronova druhého prezidentského období. Většina prezidentů páté republiky nevystřídala čtyři premiéry ani za celé prezidentské období; sám Macron jmenoval ve své první pětiletce pouze dva, Sarkozy si vystačil s jedním. Nestabilita je jedna věc, druhá věc je, co po jmenování Lecornua následovalo.

Jmenovaný premiér po čtyřech týdnech oznámil složení nové vlády, aby vzápětí sám podal demisi a tím vládu položil. Macron oznámil, že záhy najde nového premiéra. To se mu daří a do čtyř dnů oznamuje jeho jméno. Je jím… Sébastien Lecornu. Dnes již dvojnásobný premiér Lecornu pak v půlce října přichází se seznamem nových, či spíše staronových ministrů, o nichž lze říci s jistotou jen to, že zastupují macronovský liberální střed a že na parlamentní důvěru mají šanci ještě o něco nižší než jejich předchůdci.

Samotný liberální střed je čím dál tím menší a rozdělenější. Od Macrona se distancují i jeho nejbližší spolupracovníci. Jeden z jeho loňských premiérů, mladičký Gabriel Attal, který je stále generálním tajemníkem Macronova hnutí Renaissance a současně šéfem jeho parlamentní frakce, říká, že prezidentovi nerozumí. Ještě dál jde Macronův první premiér Edouard Philippe. Do vznikající vlády sice vyslal několik ministrů, ale svému bývalému šéfovi doporučuje rovnou demisi. To si zatím troufli požadovat jen démonizovaní „populisté a extremisté“ – Le Penová zprava a Mélenchon zleva.

Stabilní vláda bez voleb nebude

Macronovci nemohou postavit stabilní vládu, neboť při loňských mimořádných volbách přišli o parlamentní většinu. Prezident je tehdy nečekaně vyhlásil potom, co jeho strana zaznamenala ztráty v evropských volbách. Ani jeho nejbližší toto rozhodnutí nepochopili. Tehdejší premiér Attal nemůže dodnes Macronovi zapomenout, že o konci vlády se nedozvěděl od prezidenta, nýbrž z médií.

Volby potvrdily, že francouzská společnost je politicky rozdělena do tří srovnatelně velkých a vnitřně rozrůzněných bloků vedených Macronem, Mélenchonem a Le Penovou. Tyto bloky jsou příležitostně schopné se navzájem koordinovat, ale vládní spolupráce mezi nimi je vyloučená.

Ubývající liberální blok stále převažuje, zahrnuje Macronovo hnutí a liberální křídla socialistů a republikánů. Tyto dvě strany tvořily v posledním půlstoletí dva póly francouzské politiky a pravidelně se střídaly u moci. Ale v posledním desetiletí tak propadly, že jen s obtížemi přežívají, a pokud chtějí něco znamenat, musejí hledat mocnější spojence.

Zatímco jejich liberální křídla se shodně obracejí k Macronovi, jejich neliberálové hledají partnery jinde – socialisté u Mélenchona, republikáni u Le Penové. Přitom se dále štěpí. Například republikáni loni vyloučili svého předsedu Ciottiho za spolupráci s Le Penovou. Naopak současný předseda Retailleau vyloučil své spolustraníky za to, že na rozdíl od něho pokračují v macronovské vládě.

Nejslabší a vnitřně nejrozhádanější je Mélenchonův blok, který sdružuje radikální levici. Ačkoliv jeho představy o vysokých daních a znárodňování běžné Francouze děsí, svým neméně radikálním progresivismem (migrace, Green Deal, LGBT, preference Francouzů neevropského původu) si získává vlivnou podporu kulturních elit a části médií. Mélenchonisté se zásadně vymezují vůči Macronovi jako představiteli velkokapitálu, ale ještě agresivněji vystupují proti Le Penové, kterou označují za fašistku. Jinak jsou však mezi sebou schopní se politicky rozejít téměř na čemkoliv. Ovšem před druhým kolem loňských voleb udrželi jednotu, a dokonce si i s nenáviděným Macronem navzájem podpořili kandidáty; tím oddálili lepenisty od očekávané parlamentní většiny. Nicméně k vládě je Macron nenechal ani přičichnout.

Mediální elity stále bijí na poplach před lepenovci

Na vzestupu je relativně homogenní blok Le Penové. Je sice démonizován nálepkami fašismu, rasismu či extrémní pravice, ale ve skutečnosti se dnes v otázkách migrace a menšin hlásí k pozicím, které ještě před třiceti lety zastávali republikáni. S touto neliberální pravicí se to má opačně než s radikální levicí. Zatímco stále více běžných Francouzů si dokáže představit, že by lepenovce podpořili, mediální elity před nimi neustále bijí na poplach a stavějí hráze.

Pokud žádný z těchto bloků nedosáhne na většinu, což je stávající situace, nelze sestavit vládu. Proto se množí volání po dalších předčasných volbách. Mélenchon i Le Penová cítí příležitost. Macron naopak tuší, že jeho blok by se dále propadl. A o předčasné volby nestojí ani republikáni se socialisty, neboť si s Macronem dost zadali a jedna i druhá strana se obává, že by mohla z parlamentu úplně vypadnout. Také nelze vyloučit, že ani nové parlamentní volby žádnou jasnou většinu nepřinesou.

Radikálnějším krokem by byly předčasné prezidentské volby. Ať už by zvítězil kdokoliv, měl by větší podporu než Macron, jehož veřejná podpora klesla na fialovských 17 %. Navíc nový prezident si obvykle dokáže v následných parlamentních volbách zajistit většinu. Tento krok dnes žádá stále více hráčů včetně hlasů z Macronova tábora.

Macronův odchod by také byl v souladu s duchem páté republiky. Staví na přímé vazbě mezi prezidentem a národem, která se opírá nejen o přímou volbu prezidenta, ale také o referenda k zásadním otázkám. De Gaulle odstoupil z prezidentské funkce krátce po znovuzvolení potom, co prohrál referendum o územněsprávní reformě.

Největším odpůrcem předčasných prezidentských voleb je sám Macron. Prohrál evropské volby, prohrál předčasné volby. Pokud by vyhlásil jakékoliv referendum, což se od Chiracova prohraného referenda k evropské ústavě žádný prezident už neodvážil, Francouzi by řekli ne už jen proto, aby odmítli neoblíbeného prezidenta. Přesto trvá na tom, že i druhou prezidentskou pětiletku dotáhne až do smutného konce.

Konec režimu

Právě Macronova neochota respektovat ducha páté republiky je u kořene podivností, do nichž se propadla Francie. Politické instituce jsou postaveny na určitých předpokladech. Pokud nejsou naplněny, přestávají instituce fungovat. Pátá republika stojí na předpokladu, že pokud prezident ztrácí propojení s národem, odchází. Macron ho ztratil, ale jeho narcismus mu nedovoluje odejít, čímž celý systém ochromuje. Instituce, které měly zajistit stabilitu, přestávají fungovat, šíří se nestabilita a iracionalita.

Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 10.