Jdu na západ…

Jdu na západ. Kolem mých uší zní ruština mnohem častěji než před padesáti lety. Staří lidé bloudí ulicemi a hledají něco k jídlu, mladé rodiny zase pátrají po slušném bydlení. Z kyselého obličeje prodavačky nevyloudím milý úsměv ani nevinným žertem.

Jdu na západ. Je svěží letní den, vedro na padnutí. Zrovna míjím babičku, která si povídá se svým jezevčíkem a říká mu Baryku, kousek opodál zase skupinka školáků upřeným pohledem na displej chytrého telefonu živí youtubery a influencery z peněz svých rodičů. Všude voní tráva, protože je povolená, slunce pálí a stín stromů v betonové džungli není k nalezení.

V pátek byl poslední den školy. Viděl jsem na ulicích děti s úředním papírem v ruce. Spěchaly nebo se jen tak trousily domů, asi v závislosti na výsledku závěrečného hodnocení. Většina z nich ale vysvědčení neřeší. Naučily se od nás dospělých, jak lze formou zamlčování, mlžení a odvracení pozornosti od problému pracovat s negativními informacemi.

Jdu na západ. Zrovna procházím kolem zaparkované Tesly s poznávací značkou Zakarpatské oblasti. Hlasitě se mi směje, až jí bateriové články nadskakují a mlátí o kapotu. Když jsem jí poděkoval za to, že bojuje i za nás, urvalo jí to kola.

O kousek dál někdo nalepil na domovní vrata volební plakát s textem, že „teď jde o všechno“. Jak velký zmatek bych musel mít v hlavě, abych na tohle slyšel, pomyslím si. A kam až je ochoten zajít pán z plakátu při naplnění svého dalšího čtyřletého snu? Ptám se a hned mě napadá několik již osvědčených nástrojů pro jeho naplnění. Korespondenční volba a její rozšíření na nejodlehlejší oblasti světa, přísnější dohled státu nad dodržováním paragrafu o činnosti pro cizí mocnosti, využívání šifrovaných telefonů i pro běžnou komunikaci, zvýšená mediální opatrnost při obchodování s darovanými kryptoměnami či při vyvádění peněz z kampeliček, dále pak definitivní ovládnutí digitálních médií a kulturní fronty a nakonec úzká spolupráce s Bruselem při sčítání hlasů do Poslanecké sněmovny. Uvidím, nechám se překvapit. Každopádně tuším pár týdnů před volbami celkem slušný „fičák“. Nebo po nich?

Jdu na západ. Díky naší dálniční síti, která se za posledních třicet let nijak zásadně nezměnila (myslím k lepšímu), nejsem o moc pomalejší, než kdybych jel autem. Navíc kamiony, kterých je dle svazu dopravců po celé Evropě ještě málo, protože chybí řidiči, zauzlují během pracovního týdne mimo cyklostezky kompletně celou silniční infrastrukturu v Česku a ani na odpočívadlech si neodpočinete.

Mám trochu času, tak se zastavuji na oběd v hotelovém resortu u Olbramovic. V životě jsem větší Čapí hnízdo neviděl. Není divu, že vzbuzuje takový zájem českých a po napráskání do Bruselu i zahraničních médií.

Jdu na západ, procházím bývalým územím Sudet a blížím se k německým hranicím. Němci mě už z dálky sledují dalekohledem. Snažím se jít pomalu, abych nebudil dojem, že prchám. O chvíli později procházím přes jejich stanoviště bez povšimnutí. Aby ne, mám germánštější rysy než polovina obyvatel Berlína.

Jsem na západě. Konečně. Mají tady sice stejnou formu demokracie jako my, kdy poslušné a apatické ovce volí jednou za čtyři roky své zástupce, fanatické psychopaty opojené mocí, v lepším případě jen arogantní zloděje, přesto tu cítím obrovskou svobodu.

Mohu totiž nahlas říkat, co si doopravdy myslím. Nikdo mi tu nerozumí.

Čtěte také:
Běhejme, teď jde o všechno!
Don Pablo a spol.
Hokej před volbami a čápi se vrátili