Pravdou je, že nic z toho se nestalo. Naopak, výsledek byl zcela opačný a znamenal znásobení tlaku na unifikaci a přesun dalších pravomocí z členských států na orgány unie. Tedy všechno špatně. Problém, který tyto instituce způsobily, měly tytéž instituce samy řešit. Důsledky takového vývoje na nás dopadají dnes a denně.
Unie se tedy může zdát ztracenou, je třeba se jí zbavit za každou cenu. Nejlépe okamžitým jednostranným Czexitem. Pomineme-li nereálnost takového kroku vzhledem k rozložení politických sil u nás, stejně jako devastující následky na ekonomiku a životní úroveň lidí, je třeba se vrátit k základní otázce. Je EU skutečně nereformovatelná? Je to nesporný závěr, který musíme vyvodit z historie dosavadních pokusů o změnu fungování unie? A má tento názor nezanedbatelnou podporu u politických sil nespokojených se současnou podobou evropské spolupráce?
Jedinou možností je zásadní politická změna
Pokud se oprostíme od politických frází určených jednomu konkrétnímu segmentu voličů, pak je zřejmé, že odpověď na tyto otázky je třikrát „ne“. Důvod selhání dosavadních pokusů o reformu unie je totiž zcela jednoznačný a jejich výsledky by vlastně neměly být překvapením. Jednoduše k nim chyběla politická vůle. Po zastáncích federalizace a unifikace Evropy, po politicích, kteří soustavně pohřbívají ideu národního státu, chcete, aby si vypustili vlastní rybník? To těžko. Je to jako byste v roce 1989 čekali, že komunisté začnou privatizovat státní majetek, otevřou hranice, zavedou volně směnitelnou korunu a vyhlásí svobodné volby.
Bez politické vůle nelze žádnou změnu unie očekávat a nemá cenu si dělat naděje. Skutečná reforma, tedy spíše transformace, může nastat až v nové atmosféře po zásadní změně politických poměrů. Dokud bude v unii vládnout probruselský svazek křesťanských demokratů, socialistů, liberálů a zelených, reformní šance je nulová. A to přesto, že před volbami budou opět vzbuzovat falešné naděje na změny, ostatně podobně jako po Brexitu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by voliči v západní Evropě tento trik konečně prokoukli a začali věřit, že se jejich stále ještě poměrně bezstarostný život může v poměrně krátké budoucnosti změnit k nepoznání.
Pokud unii, tak spolupracující a pomáhající
Je to tedy zase na nás, občanech střední a východní Evropy, stále povýšenecky mistrovaných našimi vyspělejšími západními spoluevropany. A když k tomu máte ještě fanaticky probruselskou vládu, je to ještě složitější.
Je naprosto zřejmé, že pokud chceme jinou unii, unii států, které si pomáhají, vzájemně spolupracují, vyhovují si, a přitom si zachovávají svou jedinečnost, musíme pro to něco udělat. A to nejen na úrovni domácí politiky, ale také – nebo možná hlavně – na té evropské. Nadcházející volby do Evropského parlamentu jsou první šancí.
Autor je předsedou pražské organizace Trikolory
Čtěte také: Demontáž socialismu proběhla. Nyní by to chtělo demontáž evropeismu
Výsledky Mnichovské (ne)bezpečnostní konference: Nic se nenaučili, nic nepochopili
Volby jako další oběť progresivistů
Není. I kdyby po volbách do europarlamentu v něm zasedlo 600 „pravicových extremistů“, tak se stejně Bruselká byrokracie bude roky bránit svému zrušení, když by chtěli prosadit nějaký zákon typu „zrušení Green Dealu“ tak přijdou odvolání k eurounijnímu soudu a ten zjistí, že to nejde protože by to odporovalo Pařížské dohodě, když by se začalo dělat něco proti Islámu tak soud zjistí, že to bude odporovat lidským právům, atd…
Nicméně to neznamená, že by jste volby do EU měli vynechat. I zastavení utahování šroubů, které by při převaze „pravicových extremistů“ mělo nastat za to stojí. A samozřejmě nevolit ani eurohujerský pětiblok ani Babiše. Ten, když mu pohrozí zastavením dotací, tak jim podepíše taky všechno i když se teď tváří jinak.
Naivní a nerealistický text.
EU je naprosto nereformovatelná a spěje neodvratně ke svému rozvratu. Je jen otázkou, zda mu bude ještě předcházet krátká epocha totality, protože k ní EU zcela jistě směruje.
Myslet si, že na tom může jakákoli, neřku-li česká miniaturní skupina, cokoli změnit, je mimo realitu.
Jedinou možností zodpovědné české politické reprezentace je – pokud možno co nejvíce – bránit pronikání bruselského šílenství a obrana zbytků suverenity a samostatnosti.
To vše budeme velmi potřebovat v situaci, kdy jednotlivé země bývalé EU budou obnovovat prvky státní suverenity, jako je třeba vlastní měna, a vytvářet novou strukturu vazeb.
Přiznám se, že moje poslední politické přání je, aby se EU buďto rozpadla, nebo, aby se z ní stalo původně zamýšlené společenství spolupracujících států, které si vzájemně pomáhají.
Bojím se, že mé přání zůstane nevyslyšeno…. 🙁
Podle mě je odpověď ne a to ze dvou důvodů: za prvé je EU nezničitelná jako náš senát, tzn. že by pijavice přisáté na struk EU museli sami o sobě rozhodnout, že končí, což je nepravděpodobné. Za druhé je tu fakt, že stejně jako naše vláda o ničem nerozhoduje, ani „vláda“ EU o ničem nerozhoduje. Za vším jsou tvrdé nadnárodní skupiny a korporace, které nepřipustí nic, co není v jejich plánu. Jedinou možností tedy je, že korporace přestanou vydělávat.
„Je to jako byste v roce 1989 čekali, že komunisté začnou privatizovat státní majetek, otevřou hranice, zavedou volně směnitelnou korunu a vyhlásí svobodné volby.“ – ale tohle se přesně stalo!
A ti samí komunisté posílení o tučná konta v daňových rájích si pomalu ale jistě znovu získávají pozice ve všech jakoby demokratických institucích.
Dokonce se jim podařilo vpravit do hlav ovčanů, že už si to přece odpracovali.
Jenže teď to není ideologie socialismu, nebo komunismu, ale korporátního fašismu, kdy si právě přes EK/EU zajišťují zákony, které jim jdou na ruku.