Část příznivců Petra Pavla je svým oblíbencem natolik fascinována, že s nadšeným potleskem vítají cokoliv, co udělá. S něčím takovým jsme se na naší politické scéně, ba ani v celé společnosti, nesetkali od dob Václava Havla.
Někdy dosahuje ono zbožštění Petra Pavla takové úrovně, že vedle něj hvězda našeho prvního polistopadového prezidenta dokonce i bledne. A protože ten v mnoha ohledech zastiňoval zase prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, tak Petr Pavel v očích řady svých příznivců překonává nepochybně i jeho. Tato fascinace by se dala ještě pochopit u jeho kroků politických, kde bývá jako neformální opoziční lídr odměňován voliči opozice nadšeným potleskem, kdykoliv se postaví vládě Andreje Babiše.
Neskrývané nadšení však vzbuzují i jeho aktivity nepolitické. A tak bývá Petr Pavel odměněn nadšenými výkřiky jako „borec“, „pašák“, „úžasný“ nebo poněkud delším „konečně prezident, za kterého se nemusíme stydět“, pokaždé, když si zajezdí na motorce, někde si něco fotí, zalétá si v akrobatickém letadle, povozí se ve sportovním speciálu, leze po katedrále svatého Víta, sjede si vodní slalom nebo si zahraje hokej.
A pokud by k tomu přidal i potápění a nález starodávných amfor, případně let na ultralightu v čele hejna divokých hus, tak by se z tohoto pohledu přinejmenším vyrovnal dokonce i ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi. U něj jsou však tyto aktivity buď důvodem výsměchu, nebo předmětem oprávněně kritizované snahy o laciné vylepšování vlastního obrazu. Když zkrátka dva dělají totéž, není to totéž.
Současný prezident má však oproti svým dvěma předchůdcům jeden zásadní handicap, který brání tomu, aby byl jeho obraz opravdu dokonalý. Nebyl nikdy za nic odsouzený. To Tomáš Garrigue Masaryk si za Rakouska vysloužil dokonce trest smrti a Václav Havel byl ve vězení hned třikrát. Jenom Petr Pavel nic. Taky mu mohli marketéři při vytváření jeho dokonalého obrazu, vedle kterého vypadá jako lump i Mirek Dušín, vymyslet nějakého toho „kasárníka“ z dob, kdy věrně sloužil v komunistické armádě. Možná by pak mohli dokonce tvrdit, že byl taky disident…
Ale i tak by to byla v porovnání s jeho předchůdci nejspíš slabota. On se jim zkrátka nemůže nikdy vyrovnat z jednoho jediného prostého důvodu. Na rozdíl od nich totiž vládnoucí moci vždy sloužil a nikdy se jí nepostavil na odpor. Prostě dokázal pokaždé podle potřeby obléci ten „správný kabát“. A kdyby nás snad jednou ovládli Marťané, tak by si nechal i zelená tykadélka voperovat.
Právě proto obstojí v případě Petra Pavla srovnání s úplně jiným z jeho předchůdců – s Ludvíkem Svobodou. I on býval voják, a i on dokázal za své kariéry převlékat kabáty podle potřeby. Oba sloužili jak v armádě komunistické, tak i v té nekomunistické, i když oba v jiném pořadí. Prostě dva bezskrupulózní prospěcháři, kteří vždy věděli, na kterou stranu se postavit.
Takže Petr Pavel není ani nový Masaryk, ani Havel. A jeho přirovnávání k oběma pánům prezidentům je nehoráznost, při které se musí v hrobě obracet.
