Čtení mezi řádky jsem se naučil ještě za bývalého režimu (a pak že tehdy bylo špatné školství). Je fakt, že se spíše jednalo o samostudium, ke kterému nás soustavně vybízel sám režim, protože této dovednosti nás nemohl oficiálně učit žádný pedagog, pokud by nechtěl ve své profesi skončit. Kyvadlo historie se však opět pomalu vrací zpět a s ním nabývají na významu i dovednosti, které na chvíli přestaly být aktuální. Spouštěcím mechanismem, kdy se ke čtení mezi řádky uchylujeme, bývá okamžik, když se nám hlavou náhle prožene nepříjemný pocit, že si z nás někdo zřejmě dělá srandu. Když se nám samovolně vybaví major Terazky a jeho slavný výrok: „Tohle si hovorte doma svojej starej mame!“
Podobné myšlenky se rojí v hlavách mnoha občanů, kteří poslouchají argumentaci příznivců i odpůrců prezidentovy cesty do Ankary. V záplavě mnoha protikladných hodnocení není jednoduché si v tom udělat jasno. Jaké je skutečné postavení hlavy státu během podobných akcí? Co Petra Pavla vedlo k tomu, že se tak úporně snažil jet do Ankary? Proč chtěl být šéfem delegace? Chtěl naší vládě pomoci svými kontakty a zkušenostmi z NATO, nebo šlo jen o jeho ego? Byla to vlastenecká povinnost naplnit ducha i literu Ústavy České republiky, nebo ho chětli zlý Babiš a ještě zlejší Motoristé odstřihnout od světového dění?
Nejprve ke skutečnému postavení Hradního pána. To leží někde mezi Spartou a Římskou republikou. Oba tyto státy měly neblahou zkušenost s funkcí svého krále, a tak ho Římané rovnou vykopli a vládu svěřili dvěma konzulům. Sparta tento problém vyřešila více evropsky. Evropské řešení evropských neduhů spočívá v zavádění více Evropy, Sparta si problémy s jedním králem vyřešila zavedením více králů a Češi si k prezidentovi zavedli ještě viceprezidenta, aby ho hlídal.
Římští konzulové byli voleni, spartští králové byli nevoleni a Česká republika, která se nachází v půli cesty mezi nimi, má jednoho prezidenta voleného a druhého nevoleného. To je de facto současný stav. De iure jej ještě musí potvrdit Ústavní soud na základě seriózní a vhodně zformulované kompetenční žaloby.
Ale zpátky k prezidentově umanutosti vyjet si do Turecka. Ta naznačuje, že k tomu měl setsakramentsky důležitý důvod. Určitě neměl v plánu se slunit na tureckých plážích, chodit po místních bazarech či obdivovat tamní památky. Co tedy? Pokud bychom měli po ruce jmenný seznam lidí z jeho doprovodu, mohli bychom z něj vyčíst, co asi měli za lubem. Tento seznam nemáme, ale máme alespoň jejich počet, které po jistých peripetiích vyplaval na povrch. Mělo jich být 35. Pětatřicet masérů, číšníků, ochutnavačů jídla, fotografů, kejklířů, tlumočnic, zapisovatelů…?
Věrný přítel po boku
„Dejte mi pevný bod a pohnu se Zemí,“ řekl svého času jistý Archimedes. Pevný bod nedostal a Zemí nepohnul, ale my se můžeme opřít o jiný pevný bod a posunout se v našich úvahách o kousek dál. Ať už se měl prezidentův ansámbl skládat ze tří, třiceti nebo tří set „asistentů“, jedno jméno tam nesmělo chybět. Je to ten, na kterého se může i o půlnoci obrátit ministr zahraničí s horkou esemeskou, protože ví, kdo ve skutečnosti rozhoduje. Je to ten, který se může vzápětí obrátit na prezidenta, aby mu tuto esemesku přeposlal a povolil či „doporučil“ její zveřejnění. Tím není nikdo jiný než oficiálně poradce či konzultant, ve skutečnosti však viceprezident (čti více-než-prezident) Petr Kolář.
Máme-li prvního „spolucestujícího“ z Pavlova ansámblu, máme i nitky k dalším aktérům. Známe-li jeho kontakty na zbrojaře, víme vše potřebné i o zbytku delegace. Je to dalších třicet čtyři „koláříčků“, které sice neznáme jménem, ale o nichž nebude těžké uhodnout, jaké tam měli zájmy. Nevíme s kým, ale víme, kde měli jednat. V zákulisí. Nikdo z nich se tam nejel slunit či hýřit po nočních barech…
Protože ve vládě nesedí hlupáci, tuto cestu prezidentovi zarazili, protože tušili, že by delegaci vedl de facto více-než-prezident. Koláříčci by se rozprchli do kuloárů a prezidentovi by přenechali focení, protože tam se nedá nic pokazit. Babiš by pak během neformální večeře seděl někde v rohu s představiteli Albánie či Estonska. Takto se zahraniční politika dělat nedá. Když do toho všeho hodil vládě vidle Ústavní soud, přidělila mu jako doprovod tři osobní strážce a jednoho podržtašku, což se později změnilo na jednoho strážce a tři podržtašky. To je příliš málo na to, aby ho dokázali ochránit před atentátem, ale stačí to k tomu, aby hlídali, co dělá. Aby někde neprodával či nedával darem nějaké další bitevní letouny, které je pak nutné dokoupit. Pokud by se tak stalo, vláda by mohla rychle reagovat.
Co mohl Hradní pán vyřešit u stolu s hlavou albánské či estonské delegace? Tohle bude oříšek, protože jak číst mezi řádky, když z jejich jednání nemáme jediný řádek zápisu? Zde musí přijít ke slovu deduktivní metoda, zvaná Occamova břitva, což jest vědecký princip logické a metodologické úspornosti, který z více alternativ řešení upřednostňuje tu nejjednodušší. Co může Hradní pán vyřešit na summitu, jehož program byl rozpočítán na minuty – a pro samotného českého prezidenta jaksi nikde nezbylo místo?
Čtěme dál mezi řádky…
Pokud ministr zahraničí Petr Macinka tvrdí, že se Petr Pavel chtěl setkat s německým kancléřem, s francouzským či ukrajinským prezidentem nebo s generálním tajemníkem NATO, a že nikdo z nich na něj víceméně neměl čas, je to ukázka dobré práce těch, kteří ho měli na starosti. Je snadné zaznamenat, s kým se setkal, ale je mnohem obtížnější zjistit, s kým se nesetkal, ale setkat chtěl. Klobouk dolů. Naznačuje to, že i tři zbývající podržtaškové z jeho doprovodu nebyli žádní podržtaškové, ale tajní, kteří ho také měli sledovat.
Vláda se dopustila také několika chyb. Za prvé měla Hradnímu pánovi hned zkraje cestu do Ankary schválit, aby mu těsně před cestou výlet zrušila. Tak těsně, aby Ústavní soud neměl čas ani na předběžné opatření. O důvody nebývá v takových případech nouze. Mohla by tím být úspora dvou milionů korun za letadlo, snížení emisí kysličníku uhličitého v rámci globálního oteplování, nějaké ty hodnoty nebo bůhví co dalšího. Tohle prošvihla. Za druhé, když už se tam Hradní pán vnutil, mohli mu vnutit účast pomocí Skypu nebo něčeho podobného. Byl by to styl práce z domu, který se osvědčil již během covidu. Ani o večeři by nemusel přijít. Turecká strana by jistě nebyla proti, kdyby mu to turečtí kuchtíci dali do krabiček. Vlk by se nažral a koza by zůstala celá.
Jen čas ukáže, zda výše uvedené úvahy jsou správné, či nikoliv. Pokud se potvrdí, že se jednalo a jedná výlučně o kšeft, bude spor mezi hradem a vládou trvat i nadále a skončí teprve tehdy, když to jedna či druhá strana prohraje.
Čtěte také:
Město duchů aneb Případ prezidenta, který pronásledoval summit
Pro veselé tváře, Kodlosovy komentáře: Ankara, inkluze a modlitební koberec v Landshutu
Babišova vláda potřebuje trénovat judo
