V neděli se budou konat další demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Ta poslední, která se konala 1. února, sklidila spoustu kritiky i chvály, podle čehož bylo možné odhadnout preference autora (či jeho šéfredaktora). Byl jsem překvapen, když jsem narazil na výjimku – na kritiku „chvilkařů“ z vlastního tábora. Šlo o článek Strategická chyba Milionu chvilek…, který vyšel na webu aktualne.cz. Ačkoliv se v nadpisu hovoří o jedné chybě, autora zjevně později napadla ještě jedna.
Uvedené chyby mají svou logiku:
- Rozruch kolem Petra Macinky bude vládní garniturou interpretován jako neschopnost přijmout férově prohru ve volbách.
- Hradní pán bude ztotožněn s opozicí, nebo bude dokonce brán jako její vůdce, což naruší jeho obraz coby nestranného politika.
Obojí se mu může v příštích prezidentských volbách vymstít, ačkoliv to záměrem „chvilkařů“ jistě nebylo. Nyní již nemá smysl lkát nad rozlitým mlékem. Neschopnost přijmout porážku ukazují opoziční poslanci dnes a denně. A pokud jde o druhý bod, je již pozdě na to radit „chvilkařům“, aby na svých demonstracích raději velebili Václava Klause. Nebo ještě lépe Miloše Zemana, specialistu na odmítání ministrů. Tím by podprahově podpořili obstrukce současného hradního pána, aniž by ho přitom museli jmenovat.
Co přesně měl svým odmítnutím jmenovat Filipa Turka ministrem prezident za lubem, na to existuje mezi odborníky více názorů, ale jen málokdo věří oficiálnímu vysvětlení, že chtěl jako garant ústavního řádu chránit demokracii předtotalitní a autoritářskou ideologií. Pokud chtěl vrazit klín do současné koalice a pokud by Kolář konečně pochopil, že se to nepodařilo, měl by přimět prezidenta, aby zahájil strategický ústup v duchu bodu dva. Měl by dokázat, že není ničí loutkou, že není ideologicky zaslepený, že je skutečně nestranický, protože strany změnil už několikrát. Proč tedy nezměnit postoj k Turkovi? Toho sice nikdy nechtěl jmenovat, jenže to byla chyba, protože prozíravý politik nikdy neříká nikdy. Hradní pán má celé dva roky na to, aby si tuto chybu odpracoval. Tomu se říká pružnost, vize, schopnost ke kompromisům.
„Mohli jsme mít svatý pokoj, kdyby byl prezident velkorysý a dal šanci Turkovi, mohl by ukázat, jaký by byl ministr,“ řekl Babiš po jednání vlády začátkem února. Mohli jsme mít svatý pokoj, kdyby se „chvilkaři“ spolu s opozicí nedopustili jiných dvou hrubých strategických chyb.
Chyba první: Nedostatečná komunikace
Místo toho, aby opoziční politici nazývali ty vládní svoločí (čímž jen prohlubují již existující příkopy), měli by raději hledat to, v čem se shodují, aby se mohli více věnovat hledání kompromisů v otázkách, ve kterých se neshodují. Například výrok Tomia Okamury „Ať si kradou, ale už ne z našeho…“ by nemusel vyvolat takové pobouření, kdyby „chvilkaři“ spolu s opozicí dokázali svým oponentům pořádně naslouchat. Zjistili by, že v otázce kradení se obě strany vlastně shodují. Politici bývalé vládnoucí pětikoalice se sice takto přímo nevyjádřili, ale pokud si o tom štěbetají i američtí kongresmani, museli o tom vědět. Jak si tedy vysvětlit jejich mlčení? Už staří Římané říkávali: „Qui tacet consentire videtur.“ Volně přeloženo: „Mlčení je bráno jako projev souhlasu.“
Neshoda naopak panuje v otázce odkud. Opozici dosud nevadilo, že se kradlo z našeho, kdežto zdravý selský rozum napovídá, že z cizího krev neteče – takže když už tomu nemůžeme zabránit, proč ne z cizího? To si ale musí politici vyříkat mezi sebou. Opozice má obrušovat hrany toho, co obrousit lze, a neotravovat s marnými pokusy o odvolávání vlády, o kterých se stejně ví, že neprojdou.
Chyba druhá: Zimní spánek
„Probudili jste spícího lva!“ vzkázal Minář vládní koalici. Takže silný lev si v průběhu mandátu bývalé vlády a veledůležitých voleb prostě schrupnul! Ponechme stranou, zda neprobudili spíše šelmu ryšavou, jak byl posměšně nazýván Zikmund Lucemburský, kazisvět český a z boží vůle král. Ten rozhodně nepatřil k českým vlastencům a nebyl prvním ani posledním z těch, kteří si proti vlastním lidem domlouvali pomoc v zahraničí.
Kdyby se „chvilkařská“ šelma ryšavá neoddávala zimnímu spánku, který trval déle než jednu zimu a který svou délkou připomíná spíše Šípkovou Růženku než běžná zvířata, nemusel ji nikdo budit. Mohlo jí dojít, kam směřuje strana největších zlosynů a „prokremelských agitátorů“ a mohla si uvědomit, že ona sama se snaží ovlivnit složení vlády přímo z ulice, tedy prostředky přímé demokracie. Proč se tedy nespojit se stranou, která má tento typ demokracie přímo ve svém názvu? Je to jen další shoda, které si díky své rozespalosti nevšimla?
Pokud „chvilkaři“ dokázali zmobilizovat během několika dnů údajně téměř sto tisíc lidí, mohli jimi už dávno infiltrovat SPD tak, jak to dělali komunisté před únorovým převratem roku 1948, a mohli by snadno převolit její vedení. Pak by nemuseli poslouchat Okamurův „pohoršující“ novoroční projev, protože by ho vůbec nepustili ke slovu.
Ale pozdě bycha honiti. S tím, jak se objevují spekulace, že by Filip Turek mohl jít na Hrad, je třeba dát si pozor, aby po některých z příštích parlamentních voleb, které se obvykle konají na podzim (tedy po žních), aby zkrátka někdo po žních nemusel k Turkovi…
Čtěte také:
Milionový Pražský Majdan
Hybridní demonstrace proti vládě: Podpora prezidenta jako záminka
Dezoláti včera, andělé dnes. Demonstrace pokrytců, „pravdy“ a lásky (té zejména) zaplnila Staromák
https://messerinzidenz.de/