Psycholog Jeroným Klimeš: „Nepotřebujeme se, a tak se k sobě taky chováme; bez úcty, jako k nepotřebným odpadkům.“
Nedávno jsme prožili Vánoce, pro spoustu lidí svátky velké pohody. Natolik velké, že mnoho lidí vyjadřuje přání, aby si tu klidnou a laskavou mysl, usebrání se a lepší vztahy s ostatními mohli přenést i do jiných částí roku, nejlépe až do příštích Vánoc. Je to možné, alespoň částečně? A pokud ano, jak na to?
Samozřejmě, že to jde, ale ne samovolně, je to výsledek námahy. Když jsme byli po sametové revoluci plní nadějí, bylo snadné být k sobě vřelejší než dnes, kdy jsme spíše plní skepse. Stejně tak o Vánocích, když není shon a můžeme si pohovět, tak je snadnější si jen tak popovídat a nic od sebe nechtít. Jenže velcí lidé se poznají podle frustrační tolerance, tedy podle schopnosti chovat se kultivovaně, i když v nich bouří negativní emoce. Primitivní morálka říká: „Když mám k ženě milé city, říkám jí ‚lásko‘. Když mě štve, tak snad není problém, když jí občas řeknu ‚ty krávo‘. Tak mě naštvala, ne? Kdyby se tak nechovala, tak bych jí tak neříkal.“ Jinými slovy – tito lidé se chovají tak, jak se momentálně cítí. Bohužel paměť jejich partnerů si tyto excesy pamatuje dlouhá léta. A první, co v takových vztazích zmizí, je to nejcennější, totiž zamilované oči. Jinými slovy, chcete-li mít Vánoce celý rok, a to hlavně v srdci, tak musíte celý rok trénovat frustrační toleranci a vůli. Když chcete mít plnou ledničku celý rok, tak taky musíte celý rok chodit do obchodu, potažmo do práce. Sama se nenaplní.
Nacházíme se v zimní době – dlouhé noci, málo světla, také úzkosti a deprese. Jak se s tím vypořádat, jak neupadat do depresí, kromě doporučovaného pojídání vitaminu D?
Problém moderní doby je sociální izolace. Deprese narůstají od dob Freuda, zhruba od první republiky. Může za to žárovka a s ní jdoucí ponocování, málo spánku, protože poruchy spánku jsou krycí jméno pro deprese. Dále rozpad rodinných a mezilidských vztahů, hlavně život s přístroji namísto s lidmi. Lidé sice teoretizují v dotaznících, že rodina je pro ně to nejcennější, ale když se v praxi dostanou do konfliktu práce s rodinou, tak pravidlem je, že musí ustoupit rodina.
Asi předloni jsem od října jednomu klientovi záhy po rozvodu opakovaně kladl na srdce: „Doufám, že vás ani nenapadne být o Štědrém večeru sám. Najděte si někoho, kdo je taky sám, a udělejte si hezký večer pospolu!“ Ještě v prosinci jsem mu to znovu připomínal. „Mám to promyšlené,“ odpověděl. Ano, měl. Dopoledne šel na návštěvu, odpoledne a večer seděl sám doma. Nejprve poslal SMS dceři. Pak si dlouho prohlížel mobil. Nic. Tak jí zkoušel mnohonásobně prozvonit. Telefon vyzváněl a nic. Po dvou hodinách začal psát exmanželce, pak i volat. Také nezvedala. Napřed smírně, pak ostřeji. Žena s dcerou na oplátku sledovaly, co táta dělá, zda je nechce pronásledovat a dceru unést. Ani on nebyl schopen myslet na nic jiného než na ty dvě. A tak se stalo, že celá ta zabejčená rodina pomocí přístrojů pospolu strávila velmi nenávistné Vánoce v nejčernějších myšlenkách. Po Vánocích mi řekl, že to byly nejhorší Vánoce jeho života: „Že by to příště udělal jinak.“ Už jsem mu nic nevyčítal, ale mohl si to ušetřit. Tušil jsem, že to tak dopadne.
Platí pravidlo, když nemohu udělat radost sobě, tak se rozhlédnu a řeknu si: „Sobě udělat radost dnes nemohu, ale je tu ještě mnoho lidí, kterým by moje bezcenná existence radost udělala. Jako buddhisté dávají své tělo po smrti ptákům, tak můžeme ještě zaživa dát své zbytečné já těm, kteří to ocení. Tato rada není žádná pecka štěstí, ale záchranné kolo, abych si nestřihl popsané sebestředné Vánoce, kdy chci křečovitě a za každou cenu udělat radost především sobě, jenže ono to nějak nefunguje – a mohou za to samozřejmě oni…
V posledních letech se objevují až strašidelné zprávy, že úzkostmi a depresemi trpí dokonce desítky procent žáků devátých tříd. Co je to za strašidelný fenomén?
Strašidelné fenomény bychom mohli přehazovat vidlemi. Vždyť kolem poloviny těch žáků má rozpadlé rodiny, odcizené rodiče. Výchova v rozpadlých rodinách končí právě okolo puberty, takže rodiče mají už jen papírově, ale mentálně už jsou to minimálně poloviční sirotci. A sirotkům je vlastní být úzkostní. Jak jinak by se asi měli sirotci cítit?
Mnoho lidí říká, že jim vadí, nebo přímo vyvolává úzkosti zhoršování mezilidských vztahů, rozdělení společnosti, růst nenávisti. Kdo konkrétně nejvíce rozděluje společnost a rozeštvává ji v nenávisti? Kdo tímto společnosti nejvíce škodí? Politici? Média? Ideologičtí aktivisté? Nebo ještě někdo jiný? Čím to je? Co se to děje? Kde jsou kořeny tohoto úpadku vztahů a růstu sebestřednosti a nenávisti?
Dříve jsme se museli chovat k sousedům dobře, protože jsme věděli, že je budeme pozítří potřebovat. Nemohli jsme se rozvést, protože bychom umírali hlady. Dnes sousedy vůbec neznáme a po rozvodu hlady netrpíme. Co si o nás druzí myslí, můžeme mít na háku. Proto chovat se v blahobytu laskavě je mnohem těžší než za bídy. Bída drží lidi v kázni a při zdravém rozumu. Dřív spolu museli rozvedení partneři bydlet v jednom bytě ještě patnáct let, než dostali dekret na bydlení. Dnes se v pátek pohádají, v pondělí jsou rozestěhovaní, za měsíc rozvedení – a pak konečně vychladnou a začnou přemýšlet, jestli to vlastně takto chtěli. Znám takové případy. Dřív to tak vůbec nešlo.
Nepotřebujeme se, a tak se k sobě taky chováme; bez úcty jako k nepotřebným odpadkům. „Proč bych si ho měl vážit?“ zní častá otázka. „Protože je to stejný nýmand jako já.“ Soused je mírně potrhlý – já taky. Soused má své problémy – já taky. Soused musí snášet mé mouchy – já zase jeho atd. Základem vzájemné úcty není velikost druhého, ale především soucit a vcelku bezdůvodná láska k bližnímu. A možná stačí jen přejícnost. Přeji si, aby tento svět byl celkově lepší, proto přeji zdar sobě i bezvýznamnému sousedovi, proto si ho chci i vážit, protože chci lepší svět.
Jakou roli v úpadku společnosti sehrávají nové ideologie, projevující se stále extrémněji? Zpochybňují nejen ekonomické a sociální vztahy ve společnosti, jak to dělali komunisté, ale nyní zpochybňují a chtějí bortit všechno, dokonce včetně biologie, klimatu, rozdílů mezi pohlavími, ale stejně jako komunisté i ekonomické a sociální vztahy. Jak se tyto ideologie podílejí na úpadku západní společnosti?
Po druhé světové válce byl v části světa sklon vyvarovat se jakýchkoliv ideologií, tito lidé neměli rádi komunismus a „ismy“ obecně. Jenže mít ideologii je potřeba lidí, tu vynalezla evoluce, tu si neodpářeme, protože ideologie jsou v podstatě návody na použití světa. Můžeme si jen nějakou zvolit a tu více nebo méně důsledně realizovat.
Ideologický cyklus se vždy projevuje v první fázi velkou tolerancí vůči novým ideologiím, tedy je to období svobody. My jsme ho zažili okolo sametové revoluce. Ve starověkém Římě se objevilo toto období též s blahobytem po odchodu tradičních bohů. Byl to příklon k mysteriím, gnózi, novoplatonismu a náboženstvím jdoucím z východu, hlavně židovství a křesťanství. Po období prvotní tolerance se objevuje polarizace a extremizace, až nastane střet dvou nejsilnějších ideologií. My jsme teprve ve fázi polarizace společnosti. Zatím se to jen fackuje. Ke střetu ideologií teprve dojde. V Římě okolo 2. až 3. století to byl tehdy souboj novoplatonismu s křesťanstvím, které vyhrálo na celé čáře, takže dnes novoplatonika už nepotkáte.
Dnes naopak uhnívá křesťanství. Jen se podívejte, kolik lidí opustilo katolickou církev. Nikdo neví, zda se ještě někdy zmátoří. Každopádně křesťanství je efektivní návod, jak zvládat doby prudké a hrůzné – proto také jsou kostely plné vyobrazení mrtvol, popravčích nástrojů, lidí s dírami do těla, rozstřílených šípy a podobně. Křesťanství má návody na takové doby a na to, jak fungovat s dírou do srdce po rozvodu.
Celý rozhovor najdete v měsíčníku TO číslo 1
