Svým způsobem nám přímo před očima defilují politické dějiny. Jejich zlomové momenty, plné křiklavých rozporů.
Kolik jenom dodnes slýcháme například demagogie ohledně počátků východoevropské války a jak prý ambice rozpínavého Kremlu znamenají nebezpečí veškerenstvu. Stále se to vrací, ač je i z vývoje konfliktu pořád patrnější, že Moskvu jako bazální nebezpečí vidí pouze relativně malá část lidstva. A ostatní buď stojí na její straně, nebo ukrajinská jatka berou za čistě regionální konflikt, po němž jim vůbec nic není.
Různé klamy šířila též Mette Frederiksenová, nynější premiérka Dánska. Státu, co jako jeden z prvních uznal násilím naprosto ilegálně vytvořený pseudostát Kosovo. Nynější ustaraná tvář předsedkyně vlády ohroženého Dánského království je proto svým způsobem ztělesněním dopadů dvojitých politických standardů. Bumerangovým efektem.
Hříčkou osudu čelí nyní Kodaň – mimochodem aktuálně kritizovaná za dvojí standardy též ohledně Gazy – fascinujícímu sekuritizačnímu paradoxu. Oč jde? Právě v Kodani vznikla v 90. letech mezinárodně vlivná škola bezpečnostních studií, co světu objasnila, že „bezpečnost“ není jen objektivní stav, nýbrž především mocenský nástroj. Příslušná teorie popisuje proces sekuritizace jako politický akt, při němž je určité téma označeno za rozhodující hrozbu. Nebezpečí důležitější nad jiné, k němuž je potřeba napřít úsilí společnosti. Bez ohledu na jeho skutečnou závažnost. A zrovna tento ošidný jev se Dánům zle vymstil.
Vzali Američany nastolenou protiruskou geopolitiku za svou, načež Ukrajině věnovali četné prostředky pro vedení války. Na počet obyvatel se stali jedněmi z nejaktivnějších podporovatelů napadeného. Poskytli mu stíhačky, tanky, dělostřelectvo i další vojenskou techniku za mnoho miliard dánských korun.
Vyrazí Ukrajinci Dánům na pomoc?
Přehlédli při tom naneštěstí, že tak zjevně vazalský postup může mít i svou zcela odvrácenou, nechráněnou stranu. Teď se jedinou mocností, jež reálně a nevybíravě ohrožuje územní celistvost členské země NATO, staly paradoxně Spojené státy americké. Paradox je to tím robustnější, že zahraniční pomocí oslabené Dánsko, zakládající člen Severoatlantického paktu, skutečně náleží k tradičně blízkým spojencům USA. Zvláště co se týká zájmů v arktických oblastech…
Když se Kyjev po prozápadním puči odpoutal od své původně ústavou dané neutrality, začal, jak jinak, směřovat do Aliance. Přilil tím oleje do ohně stupňování mnohaletého proxy-konfliktu. A dnes se tudíž nabízí o to pádnější otázka: do jakého NATO chce vlastně stále vyčerpanější, rovněž geopoliticky zneužitá Ukrajina vstoupit?
Rusové údajně začínají dělat až triumfalistické vtipy, v nichž se ptají, zda v případě amerického ataku vyrazí Ukrajinci Dánům na pomoc. Předloni totiž Frederiksenová se Zelenským podepsali dvoustrannou bezpečnostní dohodu garantující pomoc při ochraně ukrajinské územní celistvosti…
Boj s tradičním soupeřem Západu měl být jedním ze způsobů, jak oživit Severoatlantickou alianci. Ta byla dle francouzského prezidenta Macrona ještě roku 2019 ohrožována „mozkovou smrtí“. Výsledek celé nákladné akce se ale nakonec změnil v ještě jeden, závěrečný paradox. V urychlení rozkladu celistvosti NATO.
Čtěte také:
Trump: USA musejí získat Grónsko, Dánsko ho není schopné ochránit
Nová Trumpova „doktrína“ jako naděje pro české euroskeptiky
S Venezuelou na vyspělý Západ
