Existují okamžiky, kdy se veřejný prostor náhle ukáže ve své skutečné podobě. Lidé, kteří ještě nedávno působili jako správci řádu, najednou připomínají spíše jeho produkt než jeho oporu. Nové číslo měsíčníku TO (2/2026) přichází právě v takovém okamžiku. Ne jako komentář k jedné události, nýbrž jako mapa prostředí, které se mění rychleji, než si jeho aktéři připouštějí.
Úvodník šéfredaktora Marka Stoniše, nazvaný Dva prezidentovy světy, není jen textem o jedné osobě. Je především studií rozštěpení. Na jedné straně stojí obraz prezidenta vytvářený veřejným vystupováním, fotografiemi, cestami a pečlivě kontrolovanými výstupy. Na druhé straně existuje struktura, která jej obklopuje, ovlivňuje a současně legitimizuje. Tyto dva světy se nepopírají. Naopak se navzájem potřebují. Výsledkem není konflikt, ale stabilní stav, v němž realita a její interpretace existují vedle sebe bez nutnosti shody.
Tento motiv, motiv rozdvojené reality, se vine celým číslem.
Rozhovor s Davidem Gruberem patří k těm, které nelze číst rychle. Gruber, známý svými metodami práce s informacemi už od osmdesátých let, dnes popisuje jiný problém: nikoli nedostatek informací, ale jejich nadbytek. Tvrdí, že moderní společnost nevytváří nevědomost tím, že by informace skrývala, ale tím, že je rozmnožuje. Čtenář tak není ochuzen, ale zahlcen. A zahlcení má stejný efekt jako cenzura.
Tematický blok věnovaný Občanské demokratické straně působí jako anatomie dlouhého procesu. Lukáš Valeš, Kateřina Lhotská, Petr Hlávka a Pavel Cimbál nepíší o jedné porážce, ale o proměně, která probíhá roky. Strana, která vznikla jako projekt ideové srozumitelnosti, dnes zápasí s vlastním významem. Texty nepracují s nostalgií. Spíše s otázkou, zda politická identita může přežít vlastní úspěch.
Evropská unie je v tomto čísle přítomna nikoli jako instituce, ale jako zkušenost. V textech o cenzuře, regulaci a politické kontrole se objevuje motiv, který známe z historie: přesvědčení, že stabilita musí být chráněna i za cenu omezení spontaneity. Jazyk ochrany postupně nahrazuje jazyk svobody. Tento proces probíhá tiše, bez dramatických prohlášení, a právě proto je účinný.
Silnou osu čísla tvoří také texty o migraci a proměně evropských společností. Francie zde není jen geografickým místem, ale laboratoří. Zemí, která ukazuje, co se stane, když politická rozhodnutí začnou působit s časovým odstupem. Realita, která byla kdysi teoretická, se stává každodenní zkušeností.
Bezpečnostní analýzy věnované Ukrajině a vztahům mezi Západem a Ruskem rozšiřují perspektivu ještě dál. Odmítají jednoduché interpretace a připomínají, že geopolitika nikdy není příběhem jedné generace. Je to proces, který začal dávno před námi a bude pokračovat i po nás. Čtenář zde nenajde uklidnění, ale kontext. A kontext je dnes vzácnější než názor.
Vedle politických a společenských textů nabízí číslo také eseje o demografii, proměně kultury a stavu současné civilizace. Text Demografická tragédie na obzoru nepůsobí jako varování, ale jako konstatování. Neobsahuje dramatická slova, pouze čísla a jejich důsledky. A právě jejich klidná nevyhnutelnost působí znepokojivěji než jakýkoli apel.
Reportáž z Koločavy vrací čtenáře do konkrétního prostoru, mezi konkrétní lidi. Ukazuje, že dějiny nejsou abstrakcí, ale místem. Místem, které existuje, i když o něm nikdo nemluví.
Nechybí ani humor, satira a fejeton. Ne jako únik, ale jako způsob, jak si uchovat odstup. Humor v tomto čísle nepůsobí jako útěcha. Spíše jako důkaz, že schopnost smát se je poslední formou svobody, kterou nelze regulovat.
Nové číslo měsíčníku TO není pokusem o vysvětlení světa. Je jeho záznamem v okamžiku, kdy se začíná měnit. Čtenář v něm nenajde jednoduché odpovědi. Najde v něm něco cennějšího: pocit, že věci, které vnímá, nejsou náhodné. Že mají strukturu, historii a směr.
A že je stále možné je pochopit.
