Odvrácená tvář akademické svobody

Akademická svoboda a samospráva patří k základním pilířům moderního vysokého školství. Jsou zárukou toho, že věda a vzdělávání nebudou podléhat politickým či komerčním tlakům. Existuje však i jejich méně viditelná, odvrácená strana. V momentě, kdy se vnitřní mechanismy univerzity obrátí proti jednotlivci, může se autonomie instituce změnit v nástroj procesní neprostupnosti, kde je prakticky nemožné domoci se spravedlnosti, a to i v případě, že kontrolní orgány pochybení jasně pojmenují.

Když Martina, studentka speciální pedagogiky na Slezské univerzitě, zmáčkla enter a odeslala finální verzi diplomové práce své vedoucí, cítila radost i úlevu. Téma diplomky, v níž se zaměřila na podpůrná opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, ji bavilo, věnovala se mu čtyři roky, ale v tu chvíli už byla ráda, že má největší část práce za sebou. Obhajoba už bude hračka, pomyslela si.

Ke zdravému sebevědomí měla důvod. Studijní průměr 1,0 ji na fakultě řadil mezi nejlepší studenty. Červený diplom nebyl v jejím případě přehnanou ambicí, ale očekávaným vyústěním její pětileté práce. V rámci výzkumu porovnávala přístupy k inkluzi a speciálnímu vzdělávání na sedmi různých základních školách a jedné škole praktické. Svou práci postavila na dlouhodobém sledování toho, jak konkrétní didaktické a pedagogické metody ovlivňují rozvoj žáků v praxi.

První reakce její vedoucí práce byla stručná a povzbudivá: „Vypadá to zajímavě,“ odepsala jí prakticky obratem. Jenže o pětatřicet minut později přišla nečekaná studená sprcha. V dalším e-mailu vedoucí práce Yveta Odstrčilíková radikálně otočila: „Práce vykazuje zásadní nedostatky, neodpovídá formálním požadavkům a v této podobě je prakticky neobhajitelná,“ napsala.

Úkolem vedoucího práce je vést studenta a podporovat jeho samostatnost a průběžně mu dávat zpětnou vazbu. K tomu patří samozřejmě i kritika. Zarážející už na první pohled ale je, že vedoucí, která měla studentku po celou dobu „na starost“, odhalila nedostatky, až když byl výsledek hotový. To by se stávat nemělo. To, co následovalo, ale nasvítilo mnohem větší problém. Spor mezi studentkou a Fakultou veřejných politik na Slezské univerzitě v Opavě totiž ukázal zásadní systémové trhliny a procesní chyby prakticky na všech stupních řízení.

Seminář, který se nekonal

Standardní role vedoucího diplomové práce spočívá v průběžném metodickém vedení studenta, dozoru nad strukturou a včasném upozorňování na případné slepé uličky. První otázka, která napadne asi každého – jak se stane, že je vedoucí práce výsledkem textu „zaskočena“ až ve chvíli, kdy jí kompletní práce „přistála“ v mailové schránce? Jednoduše. Yveta Odstrčilíková diplomantku ve skutečnosti vůbec metodicky nevedla.

Téma dostala Martina ve velkém předstihu, už v prvním ročníku navazujícího magisterského studia. Poté, co si se školitelkou vyjasnila některé detaily, vrhla se do samostatné práce. Školitelka se o ni dále nezajímala a Martina byla přesvědčená, že ví, co má dělat. Na výsledný tvar měla školitelka dohlížet během „semináře k diplomové práci“, což je povinný předmět zařazený v rozvrhu posledního ročníku studia. Právě tento seminář, který má sloužit jako platforma pro pravidelnou debatu o finální fázi diplomové práce, se ale nikdy nekonal. A to je problém.

Každý studijní program totiž musí projít přísným schvalovacím procesem u Národního akreditačního úřadu. Fakulta v akreditačním spise garantuje, že student získá určité kompetence prostřednictvím konkrétních metod – v tomto případě pravidelnou seminární výukou. Pokud fakulta seminář „papírově“ vykazuje, ale fakticky jej nerealizuje, porušuje závazné podmínky, za kterých jí bylo dovoleno obor vyučovat. Pro kontrolní orgány je to signál k zahájení řízení o omezení nebo odebrání akreditace, protože škola nedodržuje schválený vzdělávací model.

Věc má i rozměr finanční. Vysoká škola dostává od státu peníze na studenta a na uskutečňování výuky. Pokud výuka neprobíhá, ale je vykazována, vyvstává otázka, zda nedochází k neoprávněnému čerpání veřejných prostředků. Vyučující má tento seminář započítaný do svého úvazku. Za každou hodinu, která je uvedena v rozvrhu, bere pedagog plat. Jestliže se pedagog v daný čas na výuku nedostaví, ale hodinu si nechá vykázat jako odpracovanou, jde o porušení pracovněprávních předpisů a v podstatě o pobírání mzdy za práci, která nebyla vykonána. Dlužno říct, že na zdejších vysokých školách nejde o nic neobvyklého. Výuka, která se vykazuje, ale fakticky neexistuje, je běžný způsob, jak si vysokoškolští učitelé „šetří čas i peníze“.

Seminář k diplomové práci má sloužit jako pojistka. Je to prostor, kde má vedoucí práce průběžně vidět, co student tvoří, a včas korigovat případné chyby. Když se tento seminář nekoná, dochází přesně k tomu, co se stalo v případě Martiny: vedoucí práce je „zaskočen“ finálním textem, protože ho vidí poprvé.

Personální podstav

Otázka ovšem zní, zda požadavek na kvalitní metodické vedení z pozice školitelky doktorka Odstrčilíková vůbec mohla splnit. V daném semestru totiž vedla jako školitelka 16 závěrečných prací! V takovém objemu je prakticky nemožné věnovat studentům adekvátní pozornost, natož číst a vyjadřovat se k desítkám stran odborného textu v několika verzích. Pro srovnání: na prestižních zahraničních univerzitách nebo vědecky orientovaných pracovištích bývá standardem vést maximálně tři až pět prací současně, aby byla zaručena skutečná mentorská činnost a kontrola.

Když k tomu připočteme, že dr. Odstrčilíková zřejmě na fakultě nepracuje na plný úvazek, znamenalo by to, že škola patrně porušila i své vlastní vnitřní předpisy. Bizarní je, že na otázku, jaký úvazek má Yveta Odstrčilíková na fakultě, odmítl rektor odpovědět s odkazem na GDPR – což může naznačovat, že si je problému vědom.

Že tamní Ústav speciální pedagogiky má zřejmě problém s personálním zajištěním oboru, naznačuje pohled do zprávy Rady pro vnitřní hodnocení. Zpráva z hodnocení studijního programu ze 17. června 2024 upozorňuje, že Národní akreditační úřad udělil programu akreditaci na kratší časový úsek „z důvodu věku garanta“, jemuž chybí nástupce. Jinými slovy – už v roce 2024 Rada upozornila, že garantka programu brzy odejde do důchodu a na obzoru není nikdo, kdo by její roli mohl převzít.

Neposlušnost se trestá

Vraťme se ale k Martině, která právě obdržela šokující zprávu od své školitelky. Práce byla připravená k vazbě, do termínu odevzdání zbývalo pár dní. Vyhovět požadavkům školitelky na přepracování znamenalo nestihnout termín a studium si o půl roku prodloužit. Rozhodnutí Martiny bylo v tu chvíli logické – zkusit svou práci obhájit před komisí ve stávající podobě, na což má právo. V tu chvíli ještě netušila, co ji čeká.

Vedoucí práce doktorka Odstrčilíková společně s vedoucí ústavu docentkou Evou Zezulkovou takovou „neposlušnost“ totiž odmítly akceptovat. Zareagovaly opatřením, podle něhož studenti bez schválení vedoucího nesmí vložit diplomovou práci do univerzitního informačního systému. To je ale usvědčuje z nekompetence a neznalosti předpisů. Ostatně není to v této kauze naposled, kdy se projeví mizerné právní povědomí fakultních funkcionářů nutné k výkonu jejich práce. Student smí odevzdat práci a nechat ji posoudit komisi i v případě, že k ní má vedoucí výhrady.

Martina neposlechla a práci do systému navzdory zákazu vložila. Následoval další pokus o protiakci. Doktorka Odstrčilíková jí odmítla udělit zápočet z povinného předmětu „Seminář k diplomové práci“. Tedy právě z toho předmětu, který celou dobu nevyučovala. Tato hrozba ale nevydržela dlouho. Jakmile Martina začala otevřeně poukazovat na to, že seminář fakticky neexistoval a ve vzduchu visela možnost odebrání akreditace, pedagožky raději samy vycouvaly. Konflikt ale eskaloval dál.

Martina při své obraně narazila na další citlivé místo – na vědeckou integritu své vedoucí. Poukázala na to, že doktorka Odstrčilíková za celou svou vědeckou kariéru publikovala jediný text, který ve svém odborném profilu vykazuje jako „článek v zahraničním odborném periodiku“. Doktorský titul standardně vyžaduje publikované odborné práce v impaktovaných časopisech a mezinárodní citovanost. V tomto případě však nešlo jen o počet publikací, skutečnost byla ještě horší, protože doktorka Odstrčilíková prokazatelně lhala.

To, co se v jejím profilu pedagoga tvářilo jako vědecký zářez, byl totiž ve skutečnosti článek v populárně-naučném spolkovém magazínu Gehört-Gelesen. Deklarovat tento zájmový věstník jako odbornou publikaci v zahraničním periodiku hraničí v akademickém světě s podvodem. Slezská univerzita se přitom jen o rok dříve dostala do hlavních zpráv, když její bývalý rektor Pavel Tuleja musel potupně odstoupit z nominace na ministra pro vědu a výzkum právě kvůli pochybným publikacím. Po takové ostudě by měla být škola k integritě svých vyučujících mimořádně citlivá.

Ženy v akci

Reakce, která následovala, byla ovšem vrcholem absurdity. Namísto toho, aby publikační podvod dr. Odstrčilíkové řešila škola i Etická komise, podala doktorka Odstrčilíková společně s děkankou Kolaříkovou naopak podnět k Etické komisi na Martinu. Prý byla „drzá“, „překračuje kompetence“ a dehonestuje vyučující tím, že na jejich pochybení upozorňuje.

Nejpozději v této fázi bylo jasné, že se spor dostal do bodu, kdy měly zasáhnout orgány fakulty a univerzity jako nestranní arbitři. Standardním postupem v takto vyostřených situacích je „oddělení aktérů“ – tedy změna vedoucího práce a zajištění takové zkušební komise, u které nehrozí podjatost. Cílem mělo být vytvoření prostředí pro objektivní zhodnocení studentčiných znalostí, nikoliv prostor pro osobní mstu.

Pokud by škola zareagovala, byla by dnes z obliga bez ohledu na to, zda by studentka svou práci obhájila, nebo ne. Stal se však přesný opak. Přestože do věci již vstoupil univerzitní ombudsman Marek Timko a Etická komise – a oba tyto orgány postup vedení fakulty kritizovaly – pedagožky se semkly. Místo deeskalace konfliktu došlo k jeho institucionalizaci.

Na žádost Martiny o změnu vedoucí práce přišla odpověď, že žádosti nelze vyhovět, jelikož práce již byla vložena do systému. To je ale opět absurdní zdůvodnění. Odevzdání práce nemůže být důvodem k odmítnutí změny školitele – protože školitel vypracovává na práci posudek a fakulta by měla ve vlastním zájmu vyloučit jakékoliv podezření z podjatosti. Děkanka Marta Kolaříková však nejenže žádosti o změnu vedoucí práce pod touto nesmyslnou záminkou nevyhověla, ale uchýlila se k dalšímu nepochopitelnému kroku. Místo toho, aby znesvářené strany od sebe oddělila, udělala pravý opak.

Po dohodě s vedoucí katedry Zezulkovou odsouhlasila, že původní „nezúčastněnou“ oponentku, která už byla Martině přidělena, nahradí právě Zezulková, která však byla přímou aktérkou konfliktu. Jinými slovy – nestrannou oponentku nahradila podjatou oponentkou. Prý proto, aby „zaručila objektivní hodnocení“. Vrcholem absurdity pak bylo, že podjatou docentku Zezulkovou současně jmenovala do čela zkušební komise.

Už samotný fakt, že oponent je současně předsedou komise, je na většině univerzit nepředstavitelný. Karlova univerzita i Masarykova univerzita mají ve svých řádech takovou možnost výslovně vyloučenou. Pokud je autor oponentního posudku zároveň tím, kdo řídí zkoušku a poradu o známce, je objektivita v troskách. Je to jako by byl žalobce současně soudcem. Děkanka Kolaříková nejenže jmenovala do této dvojrole jednu osobu, ale navíc záměrně vybrala ze všech možných osob tu, která byla se studentkou v otevřeném sporu.

„Kafkárna“ u první obhajoby

První obhajoba, která se konala 22. května 2025, tak byla rozhodnuta předem. Průběh zkoušky byl podle svědectví i zvukového záznamu konfrontační. Studentka byla opakovaně přerušována a komise se místo obsahu práce soustředila na hledání záminek k jejímu zpochybnění (nepravdivě například nařkla Martinu z porušení GDPR). Výsledek byl podle očekávání: hodnocení „F“ (neprospěla).

Paradoxně právě v době, kdy probíhala první obhajoba, ležely na stole členů Etické komise dva podněty k šetření – jednak výše zmíněná stížnost, v níž pedagožky poukazovaly na nevhodné chování Martiny, a jednak si naopak Martina stěžovala na postup fakulty. Verdikt komise vydala v půlce června. Na straně Martiny neshledala žádné porušení kodexu. Pokud jde o postup tří akademických pracovnic – nenechala na něm komise nit suchou.

Komise potvrdila, že zákaz vkládat práci do systému byl zcela neoprávněný a bez opory v jakýchkoliv předpisech. Komise dále konstatovala, že neexistoval jediný věcný důvod pro odvolání původní oponentky a její nahrazení docentkou Zezulkovou. Tento krok označila za jasně podjatý a neetický. Podle komise se Zezulková oponentury nikdy neměla ujmout a děkanka Kolaříková s tím neměla souhlasit. Tím, že to udělala, podle komise sama děkanka porušila etický kodex.

Komise se pozastavila se i nad „emocionálně vypjatým“ chováním vyučujících a jejich dehonestujícími poznámkami na adresu studentky – například když školitelka Odstrčilíková ironicky zpochybňovala Martininu svéprávnost. V neposlední řadě komise potvrdila to, co Martina tvrdila od začátku: seminář k diplomové práci, který má být podle akreditace řádně rozvrhován a vyučován, byl na ústavu pouhou fikcí.

Závěr komise byl jasný – došlo k vícenásobnému a hrubému porušení etických principů ze strany vedení fakulty i ústavu. Komise proto doporučila jediné možné řešení: zajistit opravnou obhajobu před zcela novou, nezaujatou komisí a nezávislými oponenty, aby se eliminovalo jakékoliv podezření z podjatosti. Jenže to, co vypadalo jako vítězství pravdy nad institucionální zvůlí, byla jen další předehra k ještě absurdnějšímu dějství. Vedení fakulty se totiž rozhodlo doporučení své vlastní etické komise jednoduše ignorovat.

Druhá obhajoba: Slovenská past

Druhý pokus o obhajobu se měl konat v srpnu. Martina znovu žádala o změnu vedoucí práce, protože komunikace s doktorkou Odstrčilíkovou byla definitivně v troskách. Děkanka Marta Kolaříková tentokrát žádosti vyhověla a Odstrčilíkovou z vedení práce odvolala. To, co následovalo, však byl výsměch. Místo toho, aby děkanka jmenovala nezávislého odborníka (kterých bylo na ústavu hned několik), přidělila Martinu pod vedení… počkejte si na to… Evy Zezulkové! Martina se proti tomuto rozhodnutí logicky odvolala. Děkanka sice následně uznala, že Zezulková není vhodná volba, ale řešení, které zvolila 31. července 2025, bylo ještě bizarnější. Vrátila Martinu zpět pod vedení Yvety Odstrčilíkové! Martina se tak v srpnu ocitla přesně tam, kde byla v květnu.

Opravný termín byl stanoven na 20. srpna 2025. Do čela komise byla tentokrát vybrána slovenská docentka Vlasta Cabanová. Ačkoliv je Martina studentkou českého akreditovaného programu, který je povinně vyučován i zkoušen v češtině, předsedkyně Cabanová vedla celou obhajobu bez předchozího souhlasu studentky ve slovenštině. To ale nebyl ten největší problém…

Předsedkyně komise totiž začala Martině u obhajoby nesmyslně vytýkat neznalost pojmů a postupů, které ovšem vycházely ze slovenského školského zákona. Ten se v definicích žáků se speciálními vzdělávacími potřebami zásadně liší od toho českého. Martina, která svou práci logicky stavěla na českém právním rámci, byla konfrontována s normami, které pro její studium nebyly a ani nemohly být relevantní. Nikdo z přítomných českých členů komise se studentky nezastal.

Vyhazov bez odvolání

Navzdory této absurditě Martina bojovala. Podle zvukového záznamu, který byl pořízen, odpověděla na všech 11 položených otázek věcně správně. Dokonce i nová oponentka práce, proděkanka Andrea Silberová, na nahrávce výslovně potvrzuje: „Nemám doplňující otázky, víceméně studentka odpověděla na všechny dotazy, jsem spokojená. Ano.“

Šok přišel o dva dny později, když se v informačním systému objevil oficiální protokol. Ten jako by popisoval úplně jinou událost. Navzdory spokojenosti oponentky na záznamu svítilo v protokolu znovu hodnocení „F“ (neprospěla). Písemné odůvodnění komise bylo zdrcující: „Studentka neprokázala očekávanou erudici, v obsahu práce se neorientovala, odpovídala nejistě a nepřijala žádné připomínky.“ Rozběhlo se řízení o ukončení studia. Pět let vynikajících studijních výsledků mělo skončit vyhazovem ze školy.

Martina se proti tomuto postupu okamžitě ohradila a podala žádost o revizi. V tu chvíli však narazila na další neprostupnou zeď institucionální arogance. Děkanka fakulty Marta Kolaříková studentce stroze sdělila, že proti rozhodnutí děkanky se „nelze odvolat“. Na tomto stanovisku vedení fakulty trvalo i poté, co zmocněnec studentky marně poukazoval na to, že právo na přezkum je základním procesním nárokem každého studenta, pokud došlo k porušení předpisů nebo ke svévoli. Děkanka však na výzvy nereagovala a univerzita dál pokračovala v procesních krocích směřujících k vyškrtnutí Martiny ze seznamu studentů.

Světlo na konci tunelu

V té chvíli jí ale svitla nová naděje. Do věci se vložil akademický senát školy, který požádal rektora, aby (navzdory tvrzením děkanky, že rozhodnutí je nezvratné) kauzu prověřil. Ukázalo se, že fakulta po celou dobu ignoruje připomínky ombudsmana, který na chyby opakovaně poukazoval, a že jeho postavení na škole je ryze formální. Naprostý zvrat ale nastal ve chvíli, kdy se do věci znovu vložila Etická komise. Na chvíli se zdálo, že kontrolní mechanismy, které musí mít škola pro tyto případy připravené, skutečně fungují. Verdikt, který Etická komise vynesla nad Ústavem speciální pedagogiky, je zdrcující.

Komise jednoznačně konstatovala, že vedení fakulty i ústavu se vůči studentce eticky provinilo. Podivila se tomu, že jako vedoucí práce byla znovu určena podjatá dr. Odstrčilíková: „Jakýkoliv posudek, jehož autorem je taková osoba, nemůže být zohledněn a při obhajobě k němu není možné přihlížet,“ píše se v posudku doslova. Komise si poslechla zvukový záznam ze srpnové obhajoby a porovnala jej s oficiálním protokolem. Došla k závěru, že pro negativní tvrzení v protokolu (např. že studentka neodpovídala správně nebo neprojevila erudici) nelze v záznamu nalézt oporu. Komise naopak potvrdila, že studentka na otázky odpovídala věcně a s přehledem. Zápis o zkoušce tak komise označila za nepravdivý a zavádějící.

Komise také potvrdila, že vedení obhajoby v cizím jazyce (slovenštině) bez souhlasu studentky a otázky ze slovenské legislativy neměly při obhajobě zaznít. V jednom z nejtvrdších bodů stanoviska komise uvedla, že fakulta buď „naprosto neporozuměla základním etickým principům, anebo jimi zcela pohrdla“. Na adresu předsedkyně zkušební komise doc. Cabanové, od níž si vyžádali písemné vyjádření, členové etické komise uvedli, že její komentář k okolnostem, za jakých došlo k opětovné instalaci dr. Odstrčilíkové do pozice školitelky, shledávají „naprosto nehorázným“. Komise také doporučila hledat možnosti pro autoremeduru, tedy opravu známky.

Rektor: Vlastně se nic nestalo

Na chvíli se zdálo, že vše spěje k dobrému konci. Případ jedné diplomky nasvítil sérii nedostatků v Ústavu speciální pedagogiky, Etická komise je pojmenovala, rektor slíbil audit, situací se měla zabývat Rada pro vnitřní hodnocení. Naděje na satisfakci ale brzy zhasla. Pod tíhou důkazů rektor sice zrušil předchozí hodnocení „neprospěla“ a děkanka zastavila řízení o ukončení studia. Tím však pomoc Martině skončila. Rektor Tomáš Gongol odmítl uznat, že šlo o šikanu, a dokonce odmítá připustit i zjevnou podjatost aktérů. Toto obvinění nazval „nepatřičným a urážlivým“.

„V návaznosti na to je namístě uvést, že veškeré další komentáře označující děkanku jako provinilou nebo jiné obdobné invektivy vůči ní považujeme za nevhodné a urážlivé… Nebylo zjištěno, že by děkanka FVP SU nebyla nestranná nebo podjatá… Napadání děkanky, tj. vysoce postaveného orgánu fakulty ve smyslu, že šikanuje studentku, není na místě, neboť žádná šikana či bezpráví v tomto smyslu vůči studentce ze strany děkanky nebyly prokázány… V žádném řízení nebylo jediným důkazem ani zdaleka prokázáno, že by děkanka studentku šikanovala. Studentka používá zbytečně silná slova, která nemá ničím podložena… Děkanka jednala dle svých pravomocí a to, že má děkanka jiný názor na studijní situaci studentky než samotná studentka, není v žádném případě znakem šikany nebo podobně závadného chování.“

Byla to přitom univerzitní etická komise, která konstatovala, že fakulta (již děkanka reprezentuje) se opakovaně dopustila „hrubého etického pochybení“ tím, že do obou komisí jmenovala osoby, u nichž byla „evidentní podjatost“. A že jak děkanka Kolaříková, tak předsedkyně komise doc. Zezulková porušily Etický kodex univerzity. Pokud rektor tvrdí, že „šikana či bezpráví nebylo prokázáno“, v podstatě říká, že „závažné poškození studentky“ a „nedodržení etického kodexu“ nepovažuje za závadné chování a bezpráví, ale jen „jiný názor na studijní situaci studentky“.

„Náprava“ jako pokračování trestu

K nápravě situace pak rektor zvolil strategii „procesního minimalismu“. Rozhodnutí o autoremeduře (přímé opravě známky) údajně není v jeho kompetenci:

„Doporučení Etické komise hledat možnosti pro autoremeduru (ve smyslu opravy hodnocení) není v daném případě použitelné, neboť autoremeduru může aplikovat pouze orgán, který v dané věci rozhodl, což je v tomto případě fakulta, resp. děkanka. Etická komise je poradním orgánem rektora, ale zejména pro oblast dodržování etických principů – doporučení provést autoremeduru zasahuje do výkladu správního práva a jeho aplikací by došlo k překročení pravomocí rektora, což nelze připustit, neboť rektor je povinen postupovat v souladu s legislativou a nese za svá rozhodnutí právní odpovědnost (což neplatí pro etickou komisi). Mimoto je potřeba zopakovat, že zbývající část doporučení, tj. hledat možnosti pro korektní nezávislé a nezaujaté posouzení diplomové práce, byla rozhodnutím rektora naplněna, resp. práva studentky byla obnovena.“

Podle rektora byla práva studentky „obnovena“ tím, že dostala třetí pokus. To je však v rozporu s apelem Etické komise – pokud studentka musí absolvovat třetí stresující zkoušku v nepřátelském prostředí jen proto, že ty předchozí fakulta zmanipulovala, nejde o „obnovení práv“, ale o „pokračování trestu“. Nehledě na to, že rektor anuloval jen jednu obhajobu, i když etická pochybení se odehrála u obou dvou.

Paradoxně ti, kteří celou situaci způsobili sérií svých nekompetentních rozhodnutí, se žádného postihu obávat nemusejí. Slibovaný audit na Ústavu speciální pedagogiky, který měl rozkrýt fiktivní výuku a systémové selhání, skončil bez hmatatelných výsledků. Podle dostupných informací se šetření omezilo na formální kontrolu spisů, nikoliv na hloubkovou analýzu nahlášených pochybení.

Lidé, o kterých Etická komise prohlásila, že „pohrdají základními etickými principy“, tak zůstali ve svých funkcích. Ombudsman, jehož doporučení rektor ignoroval a fakulta s ním odmítala konstruktivně komunikovat, dál figuruje jako „formální dekorace“. Závažná zjištění Etické komise rektor odsunul do roviny „nezávazných doporučení“.

Systém Martina

Případ Martiny odhaluje realitu mnoha českých vysokých škol. Ideálním studentem je ten, na kterého stát posílá peníze, ale který systém „zbytečně nezatěžuje“ požadavky na vzdělání. V personálně poddimenzovaných ústavech a na fakultách jsou studenti spíše položkou v dotačních tabulkách. Na některých školách není výjimkou, že jeden školitel vede až 50 závěrečných prací! Takový objem přímo vylučuje možnost jakéhokoliv metodického vedení. Největší „průšvihy“ se odfiltrují na poslední chvíli, student si prodlouží studium a daňový poplatník platí. Není bez zajímavosti, že na Slezské univerzitě se v daném semestru do semináře k závěrečné práci přihlásilo 85 studentů, ale k obhajobě se 19 z nich nedopracovalo. Byla to skutečně kolektivní neschopnost čtvrtiny ročníku dotáhnout práci do konce, anebo další důsledek „systému Martina“?

Martina se mu vzepřela a byla potrestána. Ač sama neudělala nic špatně, zůstává jediná, kdo nese následky celé situace, což se neblaze odrazilo na jejím zdravotním stavu. Pokud se akademická hierarchie semkne, vnitřní kontrolní mechanismy jsou často příliš slabé na to, aby to zastavily. Taková je odvrácená tvář akademické svobody…

Čtěte také:
Okleštěná svoboda slova na českých univerzitách
Hacking mysli na ČVUT
Kulturní válka o Ježíše na AVU: trpící spasitel začal traumatizovat studenty