Spojené státy americké a Stát Izrael jsou v současnosti jedinými velmocemi Západu, které jsou schopny nějaké akce. A zase to prokázaly – vzdor chatrné konstrukci mezinárodního práva. Posledního únorového dne, časně zrána, udeřily společně na Íránskou islámskou republiku, zlikvidovaly desítky vysokých režimních pohlavárů, včetně duchovního vůdce Alího Chameneího, a vyzvaly Íránce ke vzpouře. Operace nese název Epic Fury (Epická zuřivost).
Po mohutném protirežimním vzepětí íránského lidu, které krvavá teokracie brutálně zdecimovala a jeho poslední zbytky se jí podařilo zadusit teprve nedávno, zbyly jen hořkost a zklamání. Tyranský režim mulláhů, opřený o teroristické Islámské revoluční gardy (IRGC), vyjádřil skutečně pevnou vůli dožít se vlastních padesátin a prodemokratické demonstrace doslova utopil v krvi.
O jeho legitimitě nemůže být samo sebou vůbec řeč, ovšem mizerně se mu v posledních mnoha letech vede také co do popularity. Lze říci, že se prostě přežil. Po všech stránkách dosahuje katastrofálních výsledků a běžné Íránce svírá bída, která obzvlášť kontrastuje s přepychem, v němž si žije (respektive ještě před několika dny žila) zkorumpovaná režimní věrchuška – pokrytecky prosazující „správné muslimské hodnoty“ skromnosti a askeze. Taková situace samozřejmě vyvolává mezi lidmi nespokojenost a společenské vření.
Navíc žijeme ve výrazně technologizované době – a ani Írán není výjimkou. V populaci se zkrátka najednou šíří více informací, a také se šíří nepoměrně rychlejším tempem (už na konto „arabského jara“ se vtipkovalo, že jej zorganizoval a odstartoval Facebook, a to byly tehdy sociální sítě atd. proti dnešku ještě v plenkách). Na tomto poli se islamistický režim dopustil dvou omylů. Jednak nepřikročil k ještě tužší cenzuře, a pak – s určitou mírou nadsázky – udělal chybu, když navázal na šáhovy pokusy zatočit s negramotností a dopustil, aby se Íránci naučili číst, psát a počítat. Každý diktátor přece ví, že dav analfabetů (v ideálním případě ještě s mozky vymytými propagandou) se ovládá nejlépe.
Část íránské společnosti si právem klade otázky, proč jejich vládci namísto do tamního zdravotnictví, školství nebo čehokoliv jiného odesílají taková kvanta finančních a jiných prostředků různým teroristickým cháskám od Libanonu po Jemen. Proč se země, kde se milionům lidí nedostává základních potřeb, věnuje raději vnějším kvazi-imperiálním zájmům a vzdáleným konfliktům? Co je to za zemi, kde jakési „mravnostní“ gestapo může za denního světla na ulici umlátit dívku proto, že jí vyčuhují konečky vlasů?
Generační výměna a krví zmáčené márnice
Ovšem v této souvislosti nemůžeme opomenout ještě jeden podstatný faktor, a tím je prostá generační výměna. S nízkou porodností se rozhodně nepotýkající Írán je zkrátka poměrně mladou společností, jejíž dětská, mladistvá, ale už i pokročile dospělá složka společnosti prostě nemá žádný silný osobní vztah k islámské revoluci. Nežije jejím étosem, nemá autentickou historickou zkušenost. A tito lidé, budoucnost svého národa, mají vzhlížet ke zcela neperspektivnímu pravěkému duchovenstvu, které jim (navíc velmi brutálními metodami) vnucuje něco, co jim zkrátka už nic neříká? Něco, co mají z velké části dost možná za nesmysly a bludy? To nemůže nikdy dlouhodobě fungovat. A je klidně možné, že íránská omladina smýšlí významně liberálněji, než si dokáže vládnoucí režim představit.
Tato jeho vyčerpanost, napjatost a přežitost potřebovala jen nějakou tečku, a tu si teokracie sama nadělila – odhadem desítkami tisíc povražděných protirežimních demonstrantů. Snímky z krví zmáčených márnic, kde už doslova není k nalezení prostor pro další a další zastřelené a ubité, zabalené v černých igelitových pytlích. Jakmile začne režim řešit svou nepopularitu mlácením něčích dětí, střílením ostrými do něčích rodičů, masovým zatýkáním, systematickým trýzněním a exemplárními popravami, dává světu vědět o svém zvířecím existenciálním strachu. A slabosti.
A jako na potvoru se v tom světě dravě pohybují také „velcí a malí satani“ (jak íránský režim nazývá Američany a Izraelce), vůči kterým Teherán periodicky vynáší různorodá válečná až genocidní hesla a výhrůžky a vůči kterým skrze své „proxies“ vede teroristickou válku, krev jejichž občanů má tento režim na rukou. A jelikož jak Američané, tak Izraelci – hospodskou hantýrkou – nikdy nejdou pro facku daleko, nepřekvapivě velmi důsledně sledují své velmocenské zájmy a nyní konečně cítí z Íránu krev, vyhodnotili si nastalou situaci jako vhodný moment pro konečnou eliminaci íránské hrozby, tedy svržení teheránského režimu. Zdali bude toto jejich úsilí úspěšné, nebo „to dopadne jako vždycky“, se teprve uvidí.
Samotný úder však zas až tak překvapivý není – vzhledem k dlouhodobé konzistentní zahraniční a obranné politice Izraele, vzhledem k americkým cílům a vojenským kapacitám, které do oblasti Washington přesunul, vzhledem k ohromné aktivizaci početného íránského exilu, vzhledem k posedlosti íránských kleriků jejich jaderným programem, kterým by mohli pěkně po teroristicku, bez nadsázky, vydírat celý svět a kterého se nechtěli za žádnou cenu vzdát. Jeho zničení je nejlepší dárek, který mohou Donald Trump a Benjamin Netanjahu světu dát. A nakonec, oba útok vlastně předem avizovali. Americký prezident islámské republice již před několika týdny vzkázal, že pokud se pokusí své jaderné kapacity obnovovat, budou muset Spojené státy „tvrdě zasáhnout a rozdrtit je“. A pokud by prý režim „zabíjel pokojné demonstranty, jak má ve zvyku“, Spojené státy jim přijdou na pomoc. A tak se také stalo.
Společný nepřítel spojuje
Ani reakce (proti)západní progresivistické levice není nikterak nečekaná. Zarážející a nesmyslná je, nečekaná a překvapující nikoliv. Za islámský režim se postavily všemožné radikální feministky, levičáci, „pokrokářští“ aktivisté a jejich politická reprezentace se předhání v tom, kdo s větší vervou odsoudí „imperialisticko-sionistickou agresi fašistů Trumpa a Netanjahua“. Musím říct, že jakmile něco rozčertí sestavu složenou z bývalého předáka britských labouristů Jeremyho Corbyna, španělského premiéra Pedra Sáncheze, newyorského starosty Zohrana Mamdaniho a dalších obvyklých podezřelých, může si člověk zpravidla úlevně oddechnout. Řev těchto lidí nebývá nepřesným indikátorem v zásadě pozitivních světových událostí. Ovšem zahanbit se nenechal ani mainstreamový tisk. Kupříkladu slavné New York Times se s masovým vrahem a diktátorem Chameneím rozloučily titulkovými slovy: „Klerik tvrdé linie, jenž učinil z Íránu regionální velmoc“.
Jako zarážející (zarážejícím způsobem praštěná) a překvapivá (až překvapivě hloupá) se může zdát snad jen vojenská reakce Íránu, respektive teokratického režimu, který zemi a její obyvatele drží jako rukojmí. Ten přistoupil k typicky teroristické odvetě v podobě ostřelování hotelů, primárně využívaných dovolenkáři, civilních letišť atd., situovaných zejména ve státech Zálivu, čímž tyto arabské petromonarchie ještě pevněji přivázal po bok Spojených států a jejich izraelského spojence. Arabové, kteří nemají žádný zvláštní důvod milovat Izraelce, najednou sledují, jak jim kvůli Íránu doutná ikonická stavba Burj Al Arab či místy hoří dubajské umělé ostrovy, na které jsou místní tak pyšní. Společný nepřítel spojuje.
Tuto záležitost bych si dovolil uzavřít internetovým vtipem, na který jsem narazil. Jde vlastně o rozdělení „muslimských zemí“ na ty, které podpořily americko-izraelskou intervenci proti Íránské islámské republice, a na ty, které ji začaly všemožně kritizovat. První výčet začíná Jordánskem, Bahrajnem, Saúdskou Arábií, SAE… Druhý výčet tvoří Španělsko, Francie, Velká Británie…
Čtěte také:
Evropané podporují konflikt, který není jejich
Izrael, Írán, Trump… a dvojí metr opět v akci!
Útok na Írán: Vítězství i katastrofa visí ve vzduchu
