Existují politici, kteří vedou vládu. Existují politici, kteří vedou opozici. A pak existuje český ústavní unikát: prezident, který podle svých příznivců stojí nad stranami, ale podle svého veřejného vystupování jako by se pravidelně účastnil tiskových konferencí opozice. Jak se to stalo? Nabízíme pět důvodů, proč si Petr Pavel vysloužil neoficiální titul lídra současné opozice.
1. Když vás podpoří vládní koalice, těžko se můžete tvářit jako občanský kandidát
Petr Pavel vstupoval do prezidentských voleb 2023 jako občanský kandidát. To znělo hezky. Jenže pak přišla realita. Prakticky celé tehdejší vládní uskupení mu vyjádřilo podporu, představitelé pětikoalice objížděli média s doporučením, koho volit, a z občanského kandidáta se během několika týdnů stal kandidát, kterého si vláda osvojila téměř stejně ochotně jako boj s údajnými dezinformacemi.
Pomyslný vrchol přišel po oznámení výsledků prvního kola. Premiér Petr Fiala se tehdy nechal slyšet: „Pokud jde o paní profesorku Nerudovou, úspěšně bojovala v kampani, vedla kampaň ve prospěch demokratických hodnot, byla jedním z těch tří kandidátů, o kterých koalice SPOLU řekla, že by naplňovali naši představu o výkonu hlavy státu, a nakonec se ukázalo, že demokratičtí voliči se rozhodli spíše podpořit generála Pavla.“ To byla mimochodem velice pozoruhodná formulace – znamená to snad, že občané, kteří do druhého kola prezidentské volby vyslali Andreje Babiše, nebyli demokratickými voliči? A kdopak že nám tu podobnými výroky tedy soustavně rozděluje společnost? Otázky, samé otázky…
2. Opozice nemá lídra, tak si vypůjčila prezidenta
Každá opozice potřebuje tvář. Jenže když se podíváme na současnou situaci, je to s vůdcovstvím v opozičních lavicích poněkud komplikované. Jednotlivé opoziční strany mají své více či méně profláknuté předsedy, své více či méně profláknuté místopředsedy, své tiskové mluvčí i své experty na sociální sítě. Co ale nemají, je nějaká silná charismatická osobnost, která by byla přirozeným sjednocujícím symbolem celého tábora (pánové Kupka, Rakušan, Hřib, Grolich i Havel mi snad prominou).
A tak nastupuje prezident. Ten se sice podle Ústavy ČR nemá stát opozičním politikem, ale veřejná debata čím dál častěji působí dojmem, že zastává funkci, která v českém ústavním systému vlastně ani neexistuje: lídr opozice bez stranické legitimace. Je to praktické. Nemusíte pořádat stranické kongresy, když máte Pražský hrad…
3. Prezident, který už dopředu vysvětluje, proč bude kandidovat znovu
Petr Pavel nedávno prohlásil: „Pokud největší šanci vyhrát mají ti, které bych nerad viděl, jak ovládají celou zemi, tak to považuji za signál k pokračování té služby.“
Je to fascinující argument. Ne proto, že by prezident nemohl kandidovat podruhé. To samozřejmě může. Ale proto, že důvodem nemá být vlastní pozitivní vize nebo dokončená práce, nýbrž obava z vítězství politických protivníků.
Prezidentská kandidatura se tak mění z nabídky občanům na preventivní obranný val. V překladu: „Nechci kandidovat kvůli sobě. Chci kandidovat kvůli nim.“ To už ovšem není úplně role nadstranického arbitra. To připomíná spíše předvolební slogan opozičního lídra…
4. Varování před „ovládnutím celé země“ jako symbol pokrytectví
V poslední době zaznívají od části opozice i od prezidenta různá varování, že by vláda Andreje Babiše mohla „ovládnout celou zemi“. To zní dramaticky. Jenže právě zde má česká politika mimořádně dobrou paměť.
Vždyť to byla právě minulá vláda Petra Fialy, která měla většinu v Poslanecké sněmovně, většinu v Senátu, prezidentem byl kandidát podporovaný tehdejší vládní koalicí a většinu soudců Ústavního soudu jmenoval právě tento prezident. Pokud tedy někdo v posledních letech disponoval mimořádně silnou koncentrací ústavní moci, nebyla to současná vláda Andreje Babiše, ale předchozí vládní garnitura. Mimochodem, o tom, komu stranila (a stále straní) mainstreamová média až do roztrhání těl svých čtenářů, diváků či posluchačů, snad ani nemluvě…
Proto působí poněkud komicky, když dnes stejní političtí aktéři nebo jejich spojenci varují před scénářem, který byl ještě nedávno popisem jejich vlastního postavení. Je to něco podobného, jako by vítěz fotbalového zápasu po závěrečném hvizdu protestoval proti tomu, že soupeř příště možná také dostane míč. Tento příměr sem dávám jen kvůli těm nejfanatičtějším fanouškům fotbalového mága Petra Fialy, aby tomu případně lépe rozuměli…
5. Nadstranickost je krásná věc, jen nesmí být vidět pouze z jedné strany
Prezident republiky má být symbolem celé země. To neznamená, že nesmí mít názory. Znamená to ale, že by měl velmi pečlivě vážit okamžiky, kdy je veřejně vyslovuje.
Pokud se však jeho nejostřejší výroky pravidelně trefují do jedné části politického spektra a největší pochopení nacházejí u té druhé, není divu, že stále více lidí začíná pochybovat, zda je prezident skutečně nad stranami.
Politická neutralita totiž není jen ústavní formulace. Je to také otázka dojmu. A v politice bývá dojem mnohdy silnější než samotná realita…
Závěrem…
Nazývat Petra Pavla lídrem opozice je samozřejmě do jisté míry nadsázka. Satira si bez nadsázky příliš nerozumí. Jenže každá dobrá satira stojí na zrníčku pravdy.
A když prezident používá argumenty, které připomínají opoziční kampaň, když vysvětluje případnou kandidaturu obavou z vítězství konkrétních politických soupeřů a když se stává nejvýraznějším hlasem kritizujícím jednu část politické scény, pak se nelze divit, pokud se někdo táže: Je Petr Pavel prezidentem všech občanů, nebo jen nejúspěšnějším opozičním politikem, který nikdy nekandidoval do Poslanecké sněmovny?
Čtěte také:
Ještě jednou k summitu v Ankaře aneb Čtěme mezi řádky…
Kult neosobnosti: Z prezidenta je marketingový maskot a média mu tleskají
Prezident sjednocuje společnost jejím rozeštváváním. To tu ještě nebylo!
