Ve středu 24. června odpoledne proběhl ústavní půlpuč prezidenta Petra Pavla a jím jmenovaných soudců Ústavního soudu. Premiér Andrej Babiš „nezvykle rychlé rozhodnutí Ústavního soudu respektuje“, ministr zahraničí Petr Macinka má za to, že jde o pokus o ústavní puč, ale Petra Pavla na summit NATO v Ankaře doakreditoval. Slunce svítí dál, lidé chodí z práce a žáci mají letní prázdniny. A my už nežijeme v právním státě, a brzy už nebudeme žít ani v parlamentní demokracii.
Časová osa případu
V pondělí 22. června vláda jednomyslně rozhodla o složení delegace na summit NATO v Ankaře s tím, že jejím členem nebude prezident Petr Pavel. Ještě ten den večer už kariérní člen KSČ a rozvědčík Varšavské smlouvy podal předem sepsanou kompetenční žalobu do rukou předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy, kandidáta členství v KSČ, kterého před třemi lety sám jmenoval ústavním soudcem. Ústavní soud pak v úterý 23. června samozřejmě naprostou náhodou určil soudcem zpravodajem ve věci kompetenční žaloby dalšího kariérního člena KSČ, Pavla Šámala. Součástí kompetenční žaloby byl i návrh na předběžné opatření v tomto znění:
„I. Vládě, ministru zahraničních věcí a Ministerstvu zahraničních věcí se ukládá, aby bezodkladně notifikovali Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO) a organizátorům summitu Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) ve dnech 7. – 8. července 2026 v Ankaře, že součástí oficiální delegace České republiky na Summitu je též prezident republiky, a zajistili jemu a jeho doprovodu příslušnou akreditaci.
II. Vládě, ministru zahraničních věcí a Ministerstvu zahraničních věcí se ukládá, aby se zdrželi jednání, jímž by účasti prezidenta republiky a jeho doprovodu na summitu Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) ve dnech 7. – 8. července 2026 v Ankaře bránili či ji ztěžovali.“
Jinými slovy, vláda má v zahraniční politice plnit roli Pavlovy sekretářky, která mu má vyřídit rezervaci v hotelu a koupit letenky – přesně v intencích nehorázného výroku bývalého poradce prezidenta republiky Jana Kysely. A přesně k tomuto rozdělení moci, kdy je prezident nadřazen vládě, nyní Ústavní soud spolu s prezidentem Stěžovatelem, shodou náhod tím samým, který jmenoval 13 z 15 ústavních soudců, směřuje.
Ústavní cherrypicking z právních předpisů
Protože by ani přednostní projednání kompetenční žaloby Ústavním soudem účast Petra Pavla na summitu NATO nezajistilo, už jen proto, že by vláda musela dostat přiměřený prostor pro vyjádření se k žalobě, měl ÚS na vybranou: vyhovět prezidentu republiky v jeho návrhu na předběžné opatření, nebo jej odmítnout. Ústavní soud však překvapivě svým usnesením ze dne 24. června návrhu vyhověl. Tímto jediným usnesením spáchal ÚS atentát na právní stát, systém parlamentní demokracie i svou vlastní nezávislost a důvěryhodnost. Právním laikům se toto hodnocení může zdát přísné a bývalý předseda ÚS Pavel Rychetský, člen KSČ v letech 1966 až 1969, by mě za toto hodnocení mohl chtít žalářovat – tak, jako to navrhoval v případě ministra zahraničí Petra Macinky, který v této souvislosti hovoří o ústavním puči. K tomuto hodnocení mne však vedou následující důvody.
Ústavní soud rozhodl bez procesního předpisu, kdy si předběžné opatření vypůjčil z jiného zákona, určeného pro jiný typ řízení. ÚS tak použil analogii legis. Navíc ignoroval vlastní judikaturu, např. usnesení IV. ÚS 2187/07, ve kterém uvádí, že § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vylučuje použití ustanovení občanského soudního řádu o předběžném opatření, neboť občanský soudní řád lze podle § 63 zákona o Ústavním soudu přiměřeně použít jen tehdy, pokud chybí speciální úprava. V podrobnostech odkazuji na disentní stanovisko dvou ústavních soudců – Jana Wintra a Dity Řepkové, shodou okolností obou jmenovaných Petrem Pavlem – kteří vysvětlují, odkud si ÚS vypůjčil procesní ustanovení k vydání předběžného opatření.
Ústavní soud rozhodl bez dodržení zásady audietur et altera pars, tedy zásady, která se uplatňovala už v antickém Římě, podle které musí mít právo vyjádřit se k žalobě též druhá strana, nejen žalobce. Tím sebral vládě možnost na vydání předběžného opatření jakkoliv reagovat. Brilantně to popsal Cyril Svoboda, vystudovaný právník a spoluautor Ústavy ČR.
Ústavní soud dále rozhodl bez splnění podmínek pro uplatnění předběžného opatření, protože prezidentu republiky jeho nevydáním nehrozila žádná újma. Ačkoliv ÚS argumentuje časovou naléhavostí v podobě blížícího se konce lhůty pro notifikování složení oficiální delegace ČR organizátorům summitu NATO, tento argument ignoruje rozdíl mezi kompetenční žalobou (ve které jde o spor o rozsah kompetencí mezi dvěma orgány veřejné moci) a mezi „standardní“ ústavní stížností, ve které jde o spor mezi konkrétními fyzickými (či právnickými) osobami. I na tento nedostatek správně poukázali dva disentující ústavní soudci. V případě kompetenční žaloby totiž i pozdní vyhovění žalobnímu návrhu nemaří účel kompetenční žaloby, kterým je vyjasnění kompetencí.
Ústavní soud rozhodl bez odůvodnění předběžného opatření. To, co vydává za odůvodnění, nároky kladené na přesvědčivé a věcné odůvodnění nesplňuje ani omylem. Kromě výše uvedeného argumentu v podobě časové tísně a hrozící újmy, kterou má ÚS na mysli neúčast Petra Pavla na summitu, argumentuje ještě údajnou ústavní zvyklostí. Bohužel teze „dřív se to tak dělalo, že prezident republiky jel na summit NATO“ není pravdivá, neboť prezident Miloš Zeman nebyl členem delegace nejen v roce 2022 v Madridu, ale odmítl se zúčastnit např. summitu východoevropské části NATO v Bukurešti v roce 2015.
Ústavní soud tím nadřadil ústavní zvyklost, nepsanou normu dodržovanou toliko zvykem, kterou lze kdykoliv změnit, rozhodnutí vlády o složení delegace učiněné na základě článku 67 odst. 1 Ústavy. Podle tohoto článku je vláda vrcholným orgánem výkonné moci. Podle ÚS „touto zatímní úpravou poměrů nebude nepřiměřeně zasaženo do ústavního postavení vlády ve smyslu čl. 67 odst. 1 Ústavy“. O tom, že je to v konečném důsledku vláda, která rozhoduje o zahraniční politice, nikoliv prezident, není v odůvodnění předběžného opatření pro jistotu ani slovo. A to ani v disentním stanovisku.
Ústavní soud předběžným opatřením dosáhl stejného výsledku, jakého se prezident domáhá v kompetenční žalobě. Samotný primární petit kompetenční žaloby je totiž formulován následovně:
„I. Státním orgánem příslušným rozhodnout o účasti prezidenta republiky na summitech Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) v rámci oficiální delegace České republiky je prezident republiky.
II. Usnesení vlády ze dne 22. června 2026 o složení delegace na summit Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) ve dnech 7. – 8. července 2026 v Ankaře se ruší.
III. Vládě, ministru zahraničních věcí a Ministerstvu zahraničních věcí se zakazuje, aby v účasti na summitech Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) v rámci oficiální delegace České republiky prezidentu republiky bránili nebo ji ztěžovali.
IV. Vládě, ministru zahraničních věcí a Ministerstvu zahraničních věcí se přikazuje, aby poskytovali prezidentu republiky při jeho účasti na summitech Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) v rámci oficiální delegace České republiky potřebnou součinnost, zejména aby řádně a včas registrovali prezidenta republiky jako člena oficiální delegace České republiky a zajišťovali prezidentu republiky a jeho doprovodu příslušnou akreditaci a leteckou přepravu.“
Ze srovnání výše uvedeného návrhu předběžného opatření a primárního žalobního petitu vyplývá, že se oba shodují zhruba ze 70 %. Oba stanoví zákaz vládě bránit či ztěžovat účast prezidenta na summitu NATO (liší se pouze rozsahem, žalobní petit je v bodě č. III širší, ale oba zahrnují nutně i summit NATO v Ankaře). Oba přikazují vládě poskytnutí součinnosti včetně notifikace NATO a zajištění akreditace (předběžné opatření je formulováno úžeji jen zdánlivě, žalobní petit v bodě č. IV vyžaduje sice výslovně též zajištění letecké přepravy, avšak tu musí prezidentu republiky i v rámci uloženého předběžného opatření zajistit vláda). Předběžné opatření sice neobsahuje zrušení usnesení vlády ze dne 22. června o složení delegace, ale vyhověním návrhu na předběžné opatření má stejný faktický důsledek, protože vláda o roli prezidenta republiky v delegaci rozhodla v pondělí 29. června, a to opět usnesením, které to původní nahradilo. Předběžné opatření tak neobsahuje pouze bod č. I žalobního petitu, kterým se prezident republiky domáhá změny kontrasignované pravomoci hlavy státu v čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy na pravomoc nekontrasignovanou.
Ústavní soud předběžným opatřením vybočil z role negativního zákonodárce, když přikázal vládě vzít prezidenta do delegace. Ačkoliv ÚS může v případě individuálních ústavních stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy orgánu veřejné moci přikázat nejen, aby se zdržel porušování základního práva, ale také aby obnovil stav před porušením, případně věc znovu projednal (jak plyne z § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.), kompetenční žaloba byla podána na základě čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a má zcela jiný předmět i výsledek. ÚS zde rozhoduje o tom, který orgán má příslušnou pravomoc, a výsledkem je deklaratorní výrok o rozsahu kompetencí, nikoliv ochrana základních práv konkrétního subjektu. Aktivní příkazy ve smyslu § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v tomto řízení nemají oporu. ÚS navíc ignoroval vlastní judikaturu, např. usnesení IV. ÚS 142/96, v němž výslovně konstatoval, že předběžným opatřením podle § 80 zákona o Ústavním soudu se nelze domáhat aktivní činnosti orgánu veřejné moci.
Ústavní soud vydal předběžné opatření v rozporu s vlastní judikaturou týkající se vydávání předběžných opatření, např. usnesení ze dne 13. 7. 2010 (sp. zn. I. ÚS 1537/10), podle něhož „předběžné opatření je pouze akcesorickým procesním institutem, který se však velmi úzce váže na rozhodnutí ve věci samé. Jeho předmětem proto nemůže být takový návrh výroku, jehož vynesení by nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé“, v usnesení ze dne 29. 4. 2026 (sp. zn. IV. ÚS 908/26) ÚS aproboval názor městského soudu, který „stěžovateli vysvětlil, že předběžným opatřením nemůže fakticky nahrazovat rozhodnutí ve věci samé, což by se ovšem vzhledem k petitu stěžovatelova návrhu na vydání předběžného opatření v nyní posuzovaném případě stalo“, v usnesení ze dne 6. 9. 2023 (sp. zn. I. ÚS 1826/23) ÚS uvedl, že účelem předběžného opatření „je zatímní nezbytná úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci“. Takto by šlo citovat jedno usnesení Ústavního soudu za druhým. Není náhoda, že tuto zásadu usnesení ze dne 24. června raději vůbec nezmiňuje. Pokud právník Jan Kysela tvrdil, že „Ústavní soud nebude rozhodovat o cestě do Ankary ani do New Yorku, bude rozhodovat o tom, co znamená zastupování státu navenek“, tak se mýlil. ÚS zvládne obojí.
Třešničkou na dortu je, že Ústavní soud vydal předběžné opatření v rekordním čase, kdy od podání kompetenční žaloby do vydání předběžného opatření neuplynulo ani 48 hodin. I tato skutečnost neušla pozornosti Petra Macinky, Cyrila Svobody a dalších kritiků Ústavního soudu. Za „standardních okolností“ totiž trvá projednání ústavní stížnosti 2 až 24 měsíců. ÚS měl své předběžné opatření patrně napsané dřív, než vůbec zasedl, a už ani nic nepředstírá. Nepotřebuje to. Jako v 50. letech 20. století, kdy komunistická justice byla tragikomedií, v níž figurovali herci s dopředu naučenými frázemi, a o výsledku procesu nebylo od prvního jednání nejmenších pochyb.
Jejich (nikoliv nestranný) Ústavní soud
V ne tak dávných dobách, kdy svět byl ještě v pořádku, bylo provedení puče například armádním generálem obvyklým jevem v banánových republikách, a byly to události dosti dramatické: střílelo se, krev tekla proudem, zaváděl se výjimečný stav. Bylo to proto, že si občané svá práva a svobody nechtěli nechat sebrat ze dne na den jen tak. Každý i po letech věděl, co ten den dělal a jak prožíval zcela zásadní zvrat dějin, s kým a proti komu. Krátké období chaosu a nejistoty pak následovalo buď utahování šroubů nového režimu, když byl puč úspěšný, nebo zatýkání pučistů, pokud byl neúspěšný. Jen naše sametová revoluce žádnou revolucí ani pučem nebyla. A proto dnes máme, co máme. Ústavní půlpuč, který prakticky nikomu nevadí. Všechny ty známé firmy, morální majáky, miliony chvilek, štíty demokracie a zastánci práva a spravedlnosti buď mlčí, nebo mají z usnesení ÚS upřímnou radost – však je to jejich Ústavní soud. Z největších zastánců omezení pravomocí hlavy státu v dobách, kdy na Hradě seděl Miloš Zeman, se nyní stali těmi nejhorlivějšími zastánci posílení pravomocí prezidenta republiky. Dějiny mají velký smysl pro ironii, ale kdo by si pamatoval výzvy k omezení zahraničních cest, teze Petra Koláře o tom, že prezident jedná proti zájmům České republiky, nebo pokus o přenesení pravomocí hlavy státu podle čl. 66 Ústavy.
Tvrzení předsedy ÚS o tom, že předběžné rozhodnutí nijak nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci, které ale nebude dřív než v září, je leda k hodně cynickému smíchu. Soudy jsou u nás nezávislé. Ale soudci ne. Zejména takoví soudci, kteří si jdou zademonstrovat s Mikulášem Minářem na Letnou. Není divu, že se o takových soudcích šíří i dezinformace, například že se Pavel Šámal sešel na hudebním festivalu v Litomyšli s Petrem Kolářem, přítelem po boku prezidenta republiky.
Ústavní soud neodmítl frivolní kompetenční žalobu hlavy státu, ačkoliv by mu stačilo odkázat na komentář k Ústavě z roku 2015 z pera předchozího předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, který ohledně článku 67 odst. 1 Listiny hovoří zcela jasně: „…nelze připustit takový výklad předmětné pravomoci, který by umožňoval prezidentu republiky prosazovat svým postupem odlišné zahraničněpolitické cíle než vláda. V této oblasti je jejími politickými rozhodnutími či stanovisky naopak vázán a prostřednictvím svých pravomocí je povinen je realizovat. Sám se sice může aktivně účastnit procesu tvorby těchto rozhodnutí a uplatňovat v jeho rámci své návrhy, připomínky či výhrady, nedojde-li však mezi ním a vládou ke shodě, pak musí konečné slovo s ohledem na její postavení v ústavním systému náležet právě vládě.” Přitom přesně o takový výklad čl. 63 odst. 1 písm. a) a čl. 67 Ústavy, který by umožnil prezidentu republiky prosadit svou politiku namísto té vládní, Petr Pavel usiluje. Potvrdil to sám svými výroky o tom, že z předběžného opatření vyplývá, že on je automaticky vedoucím delegace, nikoliv premiér, a že o tom, jestli se zúčastní kterékoliv součásti summitu, tedy neformální večeře nebo hlavního jednání, rozhodne prezident. Ne vláda, ne ministr zahraničí. Nic takového ovšem z předběžného opatření neplyne. A nové předběžné opatření už ÚS patrně nevydá, protože by tím porušil zásadu ne bis in idem, tedy ne dvakrát o tomtéž.
Ústavní soud kompetenční žalobu neodmítl, bez ohledu na to, jak mizerně je ta žaloba napsaná. O její obsah totiž nejde. Jde o to, že jejím podáním se otvírá ÚS možnost změnit jednu kontrasignovanou pravomoc hlavy státu na nekontrasignovanou pouhým nálezem. Těch kontrasignovaných pravomocí obsahuje článek 63 Ústavy ještě dalších deset, včetně sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, jmenování soudců nebo udělování amnestie. Jakou z nich „daruje“ ÚS prezidentu republiky příště? Už chápete, proč Andrej Babiš nenapadl protiústavní jednání Petra Pavla v případě nejmenování Filipa Turka ministrem kompetenční žalobou, ačkoliv ho k tomu sám Petr Pavel vyzýval? V září 2026, možná o něco později, pak ÚS dokončí již započatou změnu Ústavy tím, že kompetenční žalobě Petra Pavla vyhoví. Není jediný důvod myslet si, že by jí nevyhověl.
K výkazu ztrát připište sebe
Prezident Petr Pavel vyhrál. Má svůj Ústavní soud, který mu vyšel vstříc při první příležitosti, a který s ním mění parlamentní demokracii na prezidentskou. Bez voleb, bez debat, bez zdlouhavých projednávání ústavních zákonů v Parlamentu. Nakonec totiž soudruh prezident prosadí svou. Vláda Andreje Babiše mu to svou činností (resp. nečinností) ještě usnadňuje. Už teď mu – po tom všem – přislíbila vedení delegace na příští summit NATO v Tiraně v roce 2027. Nezíská za to nic, stejně jako jí vůbec nepomohlo namísto podání odporu okamžité akceptování předběžného opatření, které je podle mého názoru nulitním právním aktem, a to pro absolutní nedostatek pravomoci Ústavního soudu jej v řízení o kompetenční žalobě vydat.
Je úplně jedno, že je Petr Pavel členem vládní delegace s vládou určeným mandátem, protože je nakonec s tímto mandátem spokojen. Česká republika na summitu NATO vyjádří dlouhodobou podporu Ukrajině, a to i poté, co válka skončí, a zaváže se k navyšování výdajů na zbrojení na nereálných 5 % HDP do roku 2035 (jen pro ilustraci, pokud bychom vyšli z HDP za rok 2025, pak 5 % činí 380 miliard korun, což je 16,32 % výdajů státního rozpočtu na rok 2025). Evropští zbrojaři mohou slavit už teď – po rekordních propadech hodnoty jejich akcií se budou moci opět zhojit z veřejných rozpočtů.
Prohrál Ústavní soud, protože na jeho nezávislost a nestrannost už dnes nikdo nevsadí ani korunu. Prohrál právní stát, protože běžte po tomhle vysvětlovat občanům, že své spory nemají řešit svépomocí, ale mají se obrátit na českou justici. Prohrála parlamentní demokracie, kterou jsme podle Pavla Rychetského nebo Michaela Žantovského vlastně nikdy neměli. A prohrála většina voličů, která volila politiku Andreje Babiše, a dostane opět politiku Petra Pavla, jediného vůdce dnešní pětikoaliční opozice. Zatím „jen“ v zahraniční politice, v turbulentních dobách plných konfliktů a nejistot, kdy na mezinárodních vztazích záleží víc než kdy jindy.
Čtěte také:
Česká delegace na summit NATO: Pokus o státní převrat ve stádiu pokusu?
Prezident sice zastupuje zemi navenek, ale pouze se souhlasem premiéra
Pavel a Ústavní soud versus vláda: Nejsilnější riziko ústavní krize od roku 89
