Proč bratři Mašínové nejsou hrdinové?

Josef a Ctirad Mašínovi byli synové válečného hrdiny, generála Josefa Mašína, který za druhé světové války bojoval proti nacistům. Když válka skončila, místo svobody přišli komunisté a z Československa se stala země, kde nepohodlní lidé mizeli ve vězení nebo na popravišti. Pro bratry Mašíny byla tahle situace neakceptovatelná. Chtěli bojovat. A tak si řekli: když táta bojoval proti nacistům, my budeme bojovat proti komunistům. Rozdíl? Otec byl součástí vojenské odbojové organizace, která měla jasný cíl. Synové se rozhodli vzít boj do vlastních rukou. A to se jim nakonec vymstilo. V celém textu budu celou skupinu nazývat pro zjednodušení prostě „Mašínové“.

Odboj, který se vymkl z rukou

Když se řekne „odboj“, většina lidí si představí sabotážní akce, odposlechy, šifry a organizovaný odpor. Odbojové skupiny za druhé světové války operovaly v utajení, prováděly sabotáže nebo se snažily získávat informace, aby oslabily nepřítele. Jenže Mašínové na to šli jinak. Místo tajných letáků nebo organizovaných útoků proti režimu se pustili do přepadávání policejních stanic a ozbrojených akcí, při nichž neváhali zabíjet.

První větší akce skupiny proběhla 13. září 1951 v Chlumci nad Cidlinou, kde bratři Mašínové spolu s Milanem Paumerem přepadli místní služebnu Sboru národní bezpečnosti (SNB). Chtěli získat zbraně a zastrašit místní bezpečnostní složky. Původní plán byl zlikvidovat strážníka železnou tyčí. Ctirad Mašín skutečně udeřil příslušníka SNB Oldřicha Kašíka, ale ten nezemřel. Nakonec ho zastřelili. Kašík byl členem KSČ, zastával stranické funkce, ale zároveň byl hluboce věřící a StB ho měla pod dohledem.

Další velká akce proběhla o dva týdny později, 28. září 1951, kdy skupina Mašínů přepadla služebnu SNB v Čelákovicích. Tentokrát zvolila jiný postup: příslušníka Jaroslava Honzátka nejprve vylákali ven pod záminkou dopravní nehody, odzbrojili ho, svázali a vrátili se s ním na služebnu. Tam si vzali několik samopalů, pistolí a střelivo. Poté Honzátka omámili chloroformem a Ctirad Mašín ho podřízl dýkou.

Poté přišlo přepadení vozu s výplatami 2. srpna 1952 ve Žlebech na Kutnohorsku. Josef Mašín a Václav Švéda, převlečeni za členy Lidových milicí, zastavili automobil se čtyřmi zaměstnanci podniku Kovolis Hedvikov. Došlo k potyčce, během níž účetní Josef Rošický vytáhl zbraň, načež Mašínové ho zastřelili. Skupina si odnesla 884 239 korun, které použila na nákup motocyklů Jawa či vybavení domácností.

Hrdinství, nebo brutalita?

Podívejme se na to z jiné perspektivy. Když si představíme hrdinu, vidíme někoho, kdo riskuje svůj život pro ostatní, kdo bojuje za správnou věc, ale přitom si drží určité morální hranice. Jenže Mašínové ty hranice překročili. Když zastřelíte účetního, který veze peníze, je to loupežná vražda, ne statečný odboj. Když podříznete policistu, který ani netuší, co se kolem něj děje, nejste partyzáni, ale zabijáci.

Často se argumentuje tím, že přece bojovali proti totalitnímu režimu a že komunisti sami měli na svědomí nespočet životů. Ano, komunistický režim byl brutální a zničil tisíce lidských osudů. Jenže když chcete bojovat proti zlu, nemůžete se sami chovat jako zločinci. Jejich akce navíc neměly žádný reálný dopad na režim. Nedošlo k žádnému povstání, nezpůsobili žádný otřes v komunistické moci. Jen za sebou nechali mrtvé a zraněné. Pokud hrdinství znamená měřit úspěch podle počtu vystřelených kulek, je něco špatně.

Proč se nevrátili?

A pak je tu poslední věc, která mnohým vadí – Mašínové se po roce 1989 nevrátili do Československa. Když padla železná opona a země se konečně zbavila komunistů, nebylo nic, co by jim fyzicky bránilo přijít domů a pomoci s obnovou svobodného státu. Mohli vstoupit do politiky, zapojit se do veřejného života, stát se symboly odporu proti totalitě. Ale místo toho zůstali v Americe. Možná proto, že tušili, že jejich činy jsou i po desítkách let příliš kontroverzní. Zatímco skuteční odbojáři a disidenti byli po revoluci oslavováni, Mašínové byli jiný případ. Lidé jako Václav Havel bojovali proti komunismu nenásilnou cestou, zatímco oni se nikdy netajili tím, že své odpůrce zabíjeli. A pro mnohé, kteří zažili normalizační režim a byli vychováni v přesvědčení, že násilí není řešením, byla jejich brutalita nepřijatelná.

Pokud hledáme skutečné hrdiny, možná bychom se měli podívat spíš na ty, kteří s komunisty bojovali jinak. Protože hrdinství není o tom, kolik lidí dokážete pozabíjet, ale o tom, jakou reálnou stopu za sebou zanecháte.

Čtěte také:
Marek Vašut: Cenzura je všude kolem nás. Svobodu slova bráním, protože jsem zažil estébáky
Berou nám Ukrajinci práci?
Naši komunisté jsou lepší než vaši komunisté