Oslavným salvám předcházelo šíření pozvánek po sociálních sítích. Velmi často přímo pod hlavičkami francouzských ultralevicových politických stran. Ještě toho dne večer na pařížském Place de la République a na veřejných místech řady jiných velkých francouzských měst křepčily rozjařené davy. Nad hlavami jim práskal ohňostroj, vlály prapory se srpy a kladivy a létaly špunty od šampaňského.
Někteří účastníci si přinesli vlastní transparenty. Na těch se vyjímaly například od těl oddělené hlavy nebožtíka Le Pena, jeho dcery Marine a současného předsedy Národního sdružení, které v roce 1972 pod názvem Národní fronta založil právě starý Le Pen, Jordana Bardelly.
Celé toto několik hodin trvající – podle odhadů (pouze na Náměstí republiky v hlavním městě) několikatisícihlavé – divadlo se táhlo až dlouho do noci a připomínalo ze všeho nejvíce rej příslušníků nějaké sekty nebo kultu smrti. Na zcela neinformovaného kolemjdoucího by asi udělali oslavující pozitivní dojem. (Dokud by nezačalo skandování: „Ten špinavý rasista je mrtvý! Marine, Bardello, Zemmoure… vy budete další!“) Patrně by nabyl dojmu, že se slaví konec nějaké války, živelné pohromy nebo třeba vítězství národního týmu v nějakém sportovním utkání, a ne smrt někoho, s kým určitá část společnosti prostě jen nesouhlasila.
Slavila se i smrt Thatcherové
Pravdu by měl ten, kdo by namítl, že nejde o nic zas až tak nového. Něco podobného se dekádu zpět odehrávalo na ulicích Spojeného království, když zemřela konzervativní expremiérka Margaret Thatcherová. Tehdy pochodovala velkými městy podobná skvadra lidí s heslem: „Čarodějnice je mrtvá!“ Ne že by snad byla – co do politické praxe a programu – Thatcherová politickým ekvivalentem Le Pena, jsou mezi nimi naprosto zásadní rozdíly. Zvířecí nenávist domácí levice k jejich osobám však srovnání snese.
Takže skutečně, francouzští levičáci sice cosi modifikovali, ale vlastně nepřišli s ničím originálním. Apoštolové těchto extrémních levicových ideologií dneška si zjevně zařadili kohokoliv napravo od nich samotných do škatulky „ideonepřátelé“ a proto jim posléze vůbec nic nebrání v tom, aby k nim přistupovali ne jako k lidem, ale jako k nějakým zrůdám, po jejichž hrobech není pouze přijatelné, ale je dokonce morální šlapat.
Dcera je jiná
Osoba Jeana-Marie Le Pena samozřejmě není bez kontroverzí. Naopak. V minulosti proslul mnoha podivnými antisemitskými výroky – například na téma holokaustu – za něž byl odsouzen. Dále se nechvalně proslavil svými názory na kolonialismus a především na dnešní palčivá témata masové migrace a multikulturalismu. A právě v posledním zmíněném dal čas Le Penovi plně zapravdu. Mnoho let před ostatními se nebál ostře vystupovat proti ničivé síle imigrace a vražedné hrozbě multikulturní ideologie. Ustavičně provokoval (to Le Pen přirovnal hnutí New Left k nenápadně zelenému, ale uvnitř rudému melounu…).
Pakliže by si dnes někdo skutečně zasloužil onu nálepku „krajní pravice“ se vším všudy, byl by to (ten) Le Pen. Nikoliv (ta) Le Pen a jí podobní evropští státníci, proti nimž vede mainstreamový tisk otevřenou válku a nesmyslným nálepkováním se je pokouší dehonestovat. Koneckonců, právě Le Penova dcera Marine jej už před lety de facto vyhnala z jeho vlastní strany, kterou následně „vyčistila“, přejmenovala, významně slevila z některých dřívějších politických požadavků a zkrátka straně nasadila jakýsi pro řadového voliče zkousnutelnější háv, který jí může dlouhodobě pomoci ve své zemi reálně něco změnit.
Čtěte také:
Dvojí pohled woke levice na vraždy a násilí
Kdo není s náma, je s Rusama. Eurolevice má strach, tak straší a lže
Jak Marx s Mohamedem dobývají Ameriku – 4. část
Komentáře (0)