Návštěvu předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj‑wanu navzdory nesouhlasu vlády mnoho lidí považuje za nerozumnou, ba přímo hloupou. V tomto článku si vysvětlíme, proč.
Vzdušné zámky
Jedním z důvodů, proč lidé většinou hodnotí Vystrčilův krok negativně, je střet mezi abstraktními hodnotami a konkrétními dopady. Předseda Senátu svou cestu zdůvodňoval obranou demokracie, lidských práv a autonomií Senátu. Tyto principy jsou nevyhnutelně ideologické a sporné. Naproti tomu potenciální následky jsou velmi hmatatelné. Lze očekávat zhoršení vztahů s Čínou, záporné ekonomické dopady na české firmy, diplomatické komplikace pro vládu a podobně.
Lidská intuice přirozeně reaguje na to, co je reálné a bezprostřední. Když se na výsost abstraktní ideály střetnou s pravděpodobnými materiálními škodami, většina lidí dá přednost racionalitě. Proto se většině občanů Vystrčilovo politicky kýčovité gesto jeví jako ne-li hloupé, tak alespoň nedospělé.
Nespravedlnost a neodpovědnost
Vystrčil svou cestou na Tchaj‑wan osobně nic neriskoval. Nenese odpovědnost za zahraniční politiku, nemůže být odvolán vládou, jeho mandát není ohrožen reakcí Číny a případné ekonomické dopady nedopadnou na něj. Ti, kdo případně ponesou následky jeho rozhodnutí, jsou vláda, firmy, diplomaté i občané.
Taková nespravedlnost se sotva někomu zamlouvá. V běžném životě platí, že kdo rozhoduje, má nést následky. Pokud tomu tak není, což je Vystrčilův případ, skoro každého napadne, že se předseda Senátu zachoval bezohledně, protože se neohlížel na druhé kvůli svým hlasně proklamovaným zásadám.
Písek do soukolí
V citlivých zahraničněpolitických otázkách lidé obyčejně očekávají jednotu a spolupráci. Koneckonců tak činí i duch Ústavy. Pokud vláda zastává politiku jedné Číny a předseda Senátu jedná v přímém rozporu s ní, působí to jako chaos, oslabení státu a zbytečný konflikt.
Intuitivně si málokdo přeje situace, kdy se vlastní představitelé státu veřejně rozcházejí v zásadních otázkách. Takové jednání pak snadno získá klasifikaci „hloupé“, protože narušuje rozumnou představu o tom, jak by měl stát působit navenek.
Politické furiantství
V neposlední řadě lidé často vnímají Vystrčilovu cestu jako ideologické gesto. Symbolické kroky mají v politice své místo, ale pokud mohou poškodit ekonomiku či diplomacii, veřejnost je až na výjimky odmítá.
Furianství, které může poškodit vztahy s velmocí, působí jako vychloubačná demonstrace osobního postoje, nikoliv jako promyšlená strategie. Tím spíš, jestliže takové gesto mnohem víc připomíná vzdor opozičního politika a vymezování se vůči vládní koalici než rozvážný státnický krok.
Střízlivý rozum
Lidé říkají, že Vystrčilova cesta na Tchaj‑wan byla hloupá nikoliv kvůli překročení pravomocí, jelikož cesta byla ústavně v pořádku. Nejde ani o morální soud. Hodnoty, které šéf horní komory hájil, jsou sporné, ale legitimní.
Jde o instinktivní reakci na situaci, v níž abstraktní principy stojí proti konkrétním rizikům, ideologie proti praxi a osobní gesto proti odpovědnosti, kterou ponesou jiní. V takovém střetu lidé dávají přednost střízlivému rozumu před okázalou „hloupostí“.
Čtěte a sledujte také:
Řek a Chachar v černém: EuroPavel, krypto-klerofašismus Demetrashvili a Vystrčilův tajemný batoh
Politické Kudy z nudy: Ať jede Tchajwanec Vystrčil na lipenský Tajvan. Výsledek bude stejný
Poděkování za odmítnutí Istanbulské úmluvy Miloši Vystrčilovi. Dotáhl to na úroveň Jakeše a Biľaka
