Kandidatura Víta Rakušana na místopředsedu Poslanecké sněmovny se z původně rutinní parlamentní procedury proměnila v učebnicový příklad politika, kterého dohání jeho minulost. Místo potvrzení vlivu předsedy třetí největší strany ve sněmovně přichází série neúspěchů, které stále zřetelněji ukazují, že problém neleží v okolnostech, ale v samotném kandidátovi.
Celý příběh přitom začal relativně nenápadně. První pokus o zvolení proběhl v lednu a na první pohled nepůsobil katastrofálně. Rakušan tehdy v úvodním kole získal 83 hlasů. Na první pohled solidní číslo, které by v jiném kontextu mohlo naznačovat reálnou šanci. Jenže realita byla jiná, ke zvolení potřeboval minimálně o devět hlasů více. Už zde se ukázalo, že podpora není dostatečně široká a že část poslanců, od nichž by se dala očekávat (tedy opozičníků Babišova kabinetu), jednoduše chybí a svoji hodnotovou pacinku zapomněli zvednout. Nebo ne?
Druhé kolo první volby pak přineslo ještě výmluvnější výsledek. Počet potřebných hlasů se snížil na 89, ale Rakušan jich získal pouze 75. Namísto posílení podpory přišel pokles, což je v parlamentní politice vždy varovný signál. Znamená to jediné – Rakušan si nedokáže udržet ani ty poslance, kteří ho v prvním kole podpořili, natož aby oslovil nové.
Přesto se STAN, respektive Rakušan rozhodl pokračovat. Třetí pokus o jeho zvolení se odehrál v březnu a očekávání byla jasná. Pokud má kandidát ambici uspět, měl by dokázat posílit svou pozici, vést jednání, hledat kompromisy a rozšiřovat podporu. Nic z toho se ale nestalo. Získal pouhých 67 hlasů, tedy ještě méně než v předchozích pokusech. To už není stagnace, ale otevřený propad do nevolitelnosti.
Tři pokusy, tři různé výsledky – 83, 75 a 67 hlasů. Trajektorie je přitom zcela jednoznačná: klesající. V politice, která stojí na schopnosti vyjednávat a budovat koalice, jde o devastující vizitku. Kandidát, který nedokáže ani udržet stávající podporu, sotva může přesvědčivě tvrdit, že je vhodným adeptem na jednu z nejvyšších funkcí v PS.
Nyní nebyl zvolen ani na čtvrtý pokus. Z potřebných 87 hlasů získal 73, což je sice o něco více než ve třetím (a pro Rakušana nejbolestnějším) pokusu, nicméně trend nevolitelnosti stále pokračuje. Připomeňme, že opozice celkem čítá 92 poslanců, tudíž by pro Rakušana nemělo být příliš těžké dosáhnout zvolení, kdyby byl pro opoziční partnery přijatelný.
Rakušan: Identifikuji se jako opozičník
Rakušan se snaží situaci interpretovat jako důsledek „strachu vládní koalice z výrazného opozičního politika“. Tento pokus o obhajobu sebe sama ale naráží na realitu čísel. Kdyby šlo skutečně o jednotný blok vládní většiny, bylo by logické, že opozice bude hlasovat konsolidovaně. Jenže výsledek tomu neodpovídá. Nedostatek hlasů naznačuje, že problém je širšího ražení. Rakušan nedokáže přesvědčit ani část těch, kteří by měli mít zájem na silném zastoupení opozice ve vedení sněmovny.
„V politice nemá jít o funkce, ale o principy. Jedním z nich je spravedlivé zastoupení stran ve vedení sněmovny. Že mě poslanci koalice jakožto představitele třetího nejsilnějšího sněmovního klubu nezvolili, není překvapivé.“ Tak komentoval první neúspěšný pokus stát se místopředsedou PS. „Tahle volba je ale demaskovala, je to jejich prohra, ne moje. Teď už Andrej Babiš a jeho koalice nemohou dál předstírat, že respektují vůli voličů a demokratické zvyklosti,“ dodal hodnotově, a právě zde dopadla kosa na kámen, když se zjevil duch absence SPD ve vedení PS v minulém volebním období.
Navíc se ukazuje, že Rakušanův politický styl přestává fungovat. Ostrá rétorika, konfrontační vystupování a neustálé zdůrazňování vlastní „výraznosti lídra třetí nevětší strany“ mohou fungovat v mediálním prostoru, ale v zákulisí parlamentu mají opačný efekt. Poslanci, kteří mají rozhodovat o obsazení klíčových funkcí, nehledají „nejhlasitějšího kritika“, ale člověka, který je schopen řídit schůzi, moderovat spory a zachovávat elementární důvěru napříč spektrem.
Do celé situace navíc vstupují i reputační faktory, které nelze ignorovat. Kauza Dozimetr, spojená s prostředím hnutí STAN, migrační pakt a pro-cenzurní éra ministerstva vnitra pod Rakušanovým vedením zanechala na jeho osobní značce viditelnou stopu. A i když Rakušan osobně odmítá jakoukoliv přímou odpovědnost, politická realita funguje jinak než soudní síň.
Diagnóza: „Zturkovatění“
Výše popsaná dynamika ukazuje na zásadní problém: absenci strategie. Pokud kandidát po prvním neúspěchu nepřehodnotí svůj postup, nevstoupí do jednání s ostatními kluby a nepokusí se zmírnit konflikty, nemůže očekávat jiný výsledek. Opakování stejného postupu totiž logicky vede ke stejnému, nebo v tomto případě ještě horšímu výsledku.
A právě zde se nabízí paralela mezi Vítem Rakušanem a Filipem Turkem. Když jej prezident odmítnul jmenovat, tak po jistém „trvání si na svém“ Motoristé provedli operaci „škatulata škatulata, hejbejte se“ kandidátů na ministra zahraničí a životního prostředí. A nakonec po další „neprůchodnosti“ a rezistenci přišli s úplně novým kandidátem. To, že ten původní se na onen post dostal tak trochu neoficiálně, je pro „fosilní stranu“ příjemný bonus.
Rakušanovo setrvávání v kandidatuře tak začíná působit spíše jako demonstrace tvrdohlavosti než politické síly. Argument, že má podporu svého klubu, je sice formálně správný, ale politicky nedostatečný. Funkce místopředsedy Poslanecké sněmovny totiž není stranická trafika, ale pozice, která vyžaduje širší konsenzus, a to dokonce větší než v případě ministerského postu.
Celá situace zároveň vrhá stín i na samotné hnutí STAN. Jako třetí nejsilnější subjekt ve sněmovně by mělo být schopno prosadit svého kandidáta do vedení komory. Pokud se to nedaří ani na čtvrtý pokus, jde o signál, že problém není jen personální, ale i strukturální. Buď hnutí nedokáže efektivně vyjednávat, nebo nedokáže nabídnout kandidáta, který by byl pro ostatní přijatelný.
Věra Kovářová jako pragmatické východisko
Během posledního vydání Otázek Václava Moravce se zástupci ANO a SPD (jmenovitě Radek Vondráček a Tomio Okamura) nechali slyšet, že pro jejich subjekty je Rakušan nevolitelný, zejména kvůli Dozimetru. Zde se tak nabízí připomenout, že Andrej Babiš už dříve naznačil, že vhodnou kandidátkou by mohla být Věra Kovářová, která tento post zastávala již v minulém volebním období. A co je nejdůležitější, Kovářová se těší kladným referencím svého minulého působení i od velké části svých ideologických oponentů, na rozdíl třeba od Olgy Richterové z Pirátů.
Rakušan tak dnes stojí před zásadní volbou. Buď bude pokračovat v dosavadní strategii a riskovat další neúspěch, nebo přizná realitu a umožní hnutí navrhnout jiného kandidáta, v tomto případě již praxí vyzkoušenou kandidátku. Politika je totiž umění možného, a v tuto chvíli se zdá, že jeho vlastní zvolení mezi „možné“ jednoduše nepatří.
Co říct závěrem? Čtyři pokusy měly být demonstrací vytrvalosti. Ve výsledku se ale proměnily v demonstraci izolace. A čím déle bude tento stav trvat, tím obtížnější bude pro Víta Rakušana z něj vystoupit jako relevantní hráč, nikoli jako politik, který opakovaně naráží na stejný strop, a pokaždé o něco tvrději.
Čtěte také:
Jedná Rakušanovo vnitro Metnarovi za zády?
Rakušan jako hlavní poražený letošní kampaně. Ptáte se proč?
Demokracie jako film noir aneb Rakušanovy patálie
