Opozice a odpůrci vlády Andreje Babiše mají jednoho „spojence“, kterého by si asi málokdo tipnul – Rusko. Tedy ne v tom smyslu, že by se s ním nějak bratříčkovali. Ale když jim dojdou argumenty, začnou se Ruskem ohánět.
Není to zase až tak nic moc nového. Ostatně ve volební kampani nás současní opozičníci v čele s Petrem Fialou nesčíslněkrát strašili tím, že když se dostane Andrej Babiš k moci, zatáhne naši zemi na východ. Čímž však jenom navázali na to, co dělali takřka po celou dobu, kdy ještě seděli ve vládních lavicích. A pozadu nezůstávali ani jejich podporovatelé. A tak byli obviňováni ze spolupráce s Ruskem ti, kteří byli například kritičtí k současnému směrování EU a odmítali takové „perly“ progresivismu, jako je například klimatický alarmismus, genderová teorie nebo multikulturalismus, přičemž ti nejzarputilejší fanatici ještě dotyčné nařkli z toho, že jsou nepochybně z Moskvy i placeni.
Oslí můstky
Stali se tak hotovými mistry ve vytváření oslích můstků majících ono „napojení na Rusko“ či alespoň „proruské“ smýšlení dokumentovat. A tak zazněly i takové myšlenkové obraty, jaký předvedl tehdejší poslanec za hnutí STAN Martin Exner v rámci debat o uzákonění „stejnopohlavních manželství“:
„Buď chceme být svobodná západní Evropa, kde stejnopohlavní páry se mohou brát třeba i v kostele, anebo chceme být východní konzervativní periferie ruského stylu.“
A zahanbit se nenechali ani aktivisté ze spolku „Jsme fér“, kteří chtěli uzákoněním tohoto „manželství“ zatnout tipec Putinovi. Ti ostatně perlili i při prosazování Istanbulské úmluvy, kdy prohlásili, že její neschválení zatáhne naši zemi na „východ“.
Rusko se hodí vždy
Když těmto lidem zkrátka došly argumenty, vytáhli Rusko. Nikdy to však nefungovalo. Istanbulská úmluva nakonec ratifikována nebyla, uzákonění „stejnopohlavních manželství“ neprošlo a nezafungovalo to ani na voliče v loňských volbách. Přesto vytahují opoziční politici a jejich podporovatelé „ruskou kartu“ dál. Například proti odpůrcům výstavby větrných elektráren u nás, které onálepkovali jako „proruské dezinformátory“. Nebo při kritice návrhu nově vznikajícího zákona o „politických neziskovkách“, který si klade za cíl dosáhnout větší transparentnosti jejich financování ze zahraničí. Sice ještě není známo jeho znění, ale na základě uniklé pracovní verze si už od nich vysloužil označení „ruský zákon“. Tedy ne, že by tento návrh nevyžadoval důkladnou debatu, během které bude třeba odstranit veškeré jeho nedostatky a nedomyšlenosti. Jenomže jeho onálepkování za „ruský zákon“ není tou cestou, která by k takové debatě mohla vést. Ba právě naopak. Přitom by ho měli vítat i ti, kteří se jeho přijetí snaží zabránit. Řada z nich totiž své názorové odpůrce nezřídka obviňuje z toho, že jsou financováni z Ruska. Jenomže svá slova nikdy nemohli dokázat. Teď by tedy měli k dispozici nástroj, jehož pomocí budou moci svá obvinění také doložit. Nebo že by se báli právě toho, aby neprasklo, že to všechno jsou jenom jejich výmysly?
Opoziční politici a jim naklonění aktivisté se tedy nepochybně „ruské karty“ jen tak nevzdají a vytáhnou ji ještě mnohokrát. Přitom se už několikrát přesvědčili o tom, že je to karta hodně slabá, vyhrát se s ní nedá a chtělo by to argumentovat lépe. Tedy pokud nějaké argumenty mají. Urputnost, s jakou se drží „ruské karty“ totiž napovídá, že nejspíš ne. Ale jejich příznivci na to slyší. A tak třeba nehrají proto, aby vyhráli.
Ale aby jim jejich fanoušci alespoň zatleskali…
Čtěte také:
Každý „chvilkař“ tahá trakař
Vyhlašuje se boj pravicovým extremistům, řádí ale ti levicoví
Vystoupení z EU nesmí být tabu
