Sedmero selhání Volodymyra Zelenského

Zatímco je ukrajinský prezident mainstreamem opakovaně vyzdvihován a chválen, prostá fakta mluví dlouhodobě jinak. Naskýtá se tak otázka, nakolik jsou západní média schopna vnímat a zprostředkovávat politickou realitu, pokud je v rozporu s ideologickým záměrem.

Pokud jde o mediální pokrytí osoby ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského jako takového, málokdo měl v historii napříč státy a národy tak příznivé výchozí podmínky jako právě on. Oblíbený televizní komik a seriálový hrdina s puncem antisystémového spasitele vypadal nadějně, mladě a schopně. Mnoho Ukrajinců v něm – i díky jeho mateřštině a menšinovému původu – vidělo nadějného sjednotitele a nositele brzkého míru.

Březnové volby roku 2019 vyhrál s drtivou převahou. Získal hlasy takřka tříčtvrtinové většiny, a byla to právě občanskou válkou zmítaná východní Ukrajina, kde jeho podpora místy přesahovala i 90% hranici. A nebylo divu. Zelenskyj se po zprofanovaném čokoládovém králi Porošenkovi jevil téměř jako ideální člověk, schopný již přes pět let trvající problémy pomajdanského vývoje konečně uspokojivě pojmenovat, uchopit, řešit a vyřešit.

Co říkají fakta?

Jenže vše bylo nakonec jinak. Zatímco západnímu mainstreamu se Zelenskyj jeví jako ideální osoba až na výjimky v podstatě dodnes, na Ukrajině už v jeho úspěch lidé nevěří. Pokles popularity a důvěry v jeho osobu byl po dobu trvání prezidentského mandátu trvalý a pokračuje i nadále, ačkoliv se o něm z nějakých důvodů v mainstreamu už několik let nepíše. U místních vlastně dost těžko najdete někoho, kdo by byl o pozitivním vývoji v zemi pod jeho vedením stále a skálopevně přesvědčen, jak tomu bývávalo v době povolební. Na vině není jen válka, únava a zklamaná očekávání, ale též četné osobní výhrady a animozity.

Co člověk, to názor, řeklo by se, a tak bude nezbytné držet se faktů. Známých, doložených a médii mezi řádky zachycených, jakkoliv zůstává otázkou, jak je možné, že z těchto indicií doposud nedokázala vyvodit závěr, stále zřetelněji se rýsující. Je to slovo, kterého se pravděpodobně děsí a obávají zároveň, jakkoliv je bezpochyby klíčem k dalšímu vývoji v zemi. Jmenuje se selhání, a pro jeho konstatování jsem našel celkem sedmero pádných důvodů, ačkoliv by k tomuto konstatování stačil jen jeden jediný (jak by ostatně jindy a jinde za jiných okolností bylo normální a běžné).

Selhání reputační

Reputace (neboli pověst) je u politiků zajímavým fenoménem, se kterým se liberální média naučila již před lety cíleně a efektivně pracovat. Selektivní pojetí reputačních kritérií umožňuje u jednoho shovívavě přehlížet či nepřímo vychvalovat prakticky totéž, co je druhému naopak tvrdě vytýkáno a kladeno za vinu. Namátkou třeba vulgarismy. U jiných dvou prezidentských osobností, a sice Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga, byly poměrně časté. Co však bylo u jednoho křupanské, vulgární a zcela nepřjatelné, bylo u druhého výstřední, upřímné a lidově roztomilé.

V případě Zelenského však nejde jen o nějaká slovíčka z nějakých rozhovorů. V rámci jeho kariéry televizního komika nikdy nešlo o žádný jemný a verbální intelektuální humor povznášející ducha, ale najdeme zde i představení vyloženě nevkusná, a to zcela prvoplánově. V roce 2016 na festivalu Jurmaleto v lotyšské Jurmale odprezentovalo Zelenského studio Kvartal 95 v rámci čtyřdenního pásma „Made in Ukraine“ scénku, kde spolu s kolegou budoucí prezident předstírá, že hraje penisem na koncertní křídlo známé operní motivy, zatímco má ruce nahoře a kalhoty dole.

Bizetova árie Habanera z opery Carmen v tomto provedení ale tehdejší ukrajinský tisk kupodivu nenadchla a zrovna tak ani navazující série skečů, kde byl Porošenko zesměšňován coby osoba žebrající v zahraničí o peníze.

Když Zelenskyj parodoval Porošenka, tak mluvil o půjčkách, přirovnával Ukrajinu k německé pornohvězdě „připravené přijmout je v jakékoliv velikosti, z jakékoliv strany“. Ale tím skeče nekončily. „Dosáhli jsme nové úrovně v ekonomice. Říká se tomu žebrání. Není to ani finanční pyramida, ani podvod. Je to spolehlivý systém ověřený cikány. Vy nám dáte své peníze; my vám je nevrátíme. Stoprocentní záruka,“ dodával jevištní Porošenko ústy Volodymyra Zelenského, který tehdejšího často kritizovaného prezidenta coby frontman Kvartalu s gustem parodoval. Ačkoliv festival vysílala televize a viděl jej opravdu kdekdo, jsou dnes podobné glosy nežádoucí coby cílená hybridní hrozba a nepřátelská propaganda, jakkoliv jsou pravdě blíž než kdykoliv předtím.

Přitom nešlo o nic nového. Kvartal 95 nevhodně politicky vtipkoval už v dobách Majdanu, na kterém tehdy nenechal niť suchou, a to od protestujících až po Berkut. Dnes je nejenže podobných legrácek na Ukrajině konec, ale i na Západě se o nich mlčí. O jiném skandálu, kdy totéž studio uveřejnilo ve svém pořadu mapu Ukrajiny zbavenou Krymu, čímž spustilo vlnu veřejného hněvu, ačkoliv zde byl místo Ruska pouze „oceán snů“, se u nás také moc neví, a přitom proběhl loni v prosinci. Vzniklo zde jakési novodobé tabu, chodící kolem minulosti ukrajinského prezidenta jak kolem horké kaše, zatímco tuzemská banální provinění ministerských kandidátů rozmazávají média po celé měsíce. Zdá se, že role Zelenského coby prostořekého šaška a známého komika musí být nyní v zájmu reputace cíleně zapomenuta, i když stála na samém počátku jeho popularity.

Selhání preparační

Preparace (neboli příprava) je disciplína, které se v případě funkce prezidenta nelze předem naučit. Na tuto roli neexistují školy a v podstatě do ní vstupuje každý, ač sebezkušenější politik, vždy jako úplný nováček. S jedinou výjimkou. A tou je právě současný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. S rolí prezidenta se setkal již třikrát, ve třech řadách oblíbeného televizního seriálu „Sluha národa“, překládaného též jako „Služebník lidu“, vysílaného druhou největší soukromou stanicí na Ukrajině Odin plus odin. V seriálu si zahrál ústřední postavu středoškolského učitele Vasyla Petrovyče Holoboroďka, který se po svém ostrém projevu na YouTube, kde se víc vulgarit muselo vypípat než něco objevného sdělit, stává překvapivě zvoleným ukrajinským prezidentem. Volodymyr Zelenskyj však nebyl v seriálu jen hlavním hrdinou, ale i jeho tvůrcem, scenáristou a producentem.

Na motivy seriálu následně vznikl už v roce 2016 celovečerní film společnosti Kvartal 95 Studio, což byl tentýž Zelenského podnik. Z poměrně hluchého scénáře, inspirovaného britcomem „Jistě, pane ministře“, se v zhuštěné celovečerní verzi uplatnil zejména závěrečný projev filmového hrdiny, pronesený k delegaci Mezinárodního měnového fondu, který zde ocituji. „S pocitem hluboké vděčnosti Vám chci říci, běžte do prdele! A to nezbytně a doslova. Nejsme žebráci. Nejsme levná pracovní síla. Zapamatujte si to jednou provždy! Nejsme Okrajína. Nejsme hraniční oblast mezi orky a elfy. Jsme normální, silná, krásná a bohatá země. To, že ležíme v tuto chvíli na lopatkách, neznamená, že nás můžete využít. Teď vidím, že stojíme skutečně na kraji propasti. Ale máme ještě šanci stát se skvělou zemí. Jsme národem otevřených, chytrých a talentovaných lidí. To musíme pochopit. Chápat, že se musíme respektovat, stydět se za krádeže, vyhrnout si rukávy a tvrdě makat a neprovolávat ‚Hanba!‘ nebo ‚Zrada!‘, ať už důvodně či bez. Ukrajinu nevybudujeme řečmi. Musíme se už přestat nacionalisticky poměřovat a dělit Ukrajince na naše a cizí. Naopak, musíme se sjednotit. A pak ‚Sláva Ukrajině!‘ bude znít nejen u nás, ale po celém světě,“ padlo zde do hlubokého, dojatého studiového ticha.

Zelenskyj je tak prvním prezidentem na světě s celkem čtyřnásobnou mediální průpravou, a to přímo před vlastním národem, který se jej naučil milovat ještě dříve, než se jím stal. Zda šlo o chytré politické PR, marketing či vstupenku do současného válečného pekla, však západní média příliš neřeší. Ukrajinskou situaci už tři roky shrnují pod zúžený narativ Putinovy agrese. Přitom jde o svého druhu anomálii a první pilotní projekt úspěšného uchopení politické moci cílenou mediální kampaní. Proč ale preparace selhala? Zdá se, že Zelenskyj ve filmu nakonec ztvárňoval naprostý protipól toho, čím se později stal, čemuž většina voličů ochotně uvěřila.

Selhání aspirační

Nezůstalo ale jen u filmu a tří řad úspěšného seriálu. Aspirace a touha uspět vedly Zelenského dál. Na téma „Sluhy národa“ vznikla již 2. prosince 2017 i celá stejnojmenná politická strana. Ačkoliv byl její program pod vlivem seriálu vnímán obdobně jako známá a zlidovělá slova filmového hrdiny, ve skutečnosti šlo o stranu otevřeně liberální, proevropskou a transatlanticky orientovanou, a to od samého počátku. Zároveň šlo ale o subjekt cíleně populistický, kriticky se vyjadřující k nejrůznějším vnitropolitickým problémům pomajdanské Ukrajiny a snažící se být opozicí zejména k porošenkovské garnituře posledních let. Projekt sám vzniknul na základech Strany rozhodujících změn Jevhenije Jurdygy, které pro novou značku převzal a využil Ivan Bakanov, výkonný ředitel a dlouholetý právník Kvartalu 95.

Zatímco ještě v roce 2018 Zelenskyj váhal, zda stranu vůbec prezentovat jako plnoprávný politický subjekt s volebním programem, její seriálová značka byla od samého začátku oficiálně registrovanou, aby se zabránilo zcizení veřejnosti známého a pozitivně vnímaného jména, o což se i kdosi později pokoušel. V té době tvořili prakticky celé vedení strany lidé z ansámblu studia Kvartal 95 a jejich kamarádi, aniž by to voličům jakkoliv vadilo (nebo se alespoň pídili po detailech v zákulisí). Stejné to bylo i s následující kampaní a volbami. Lidé nedokázali odlišit, co je skutečný předvolební plakát a co pouhá reklama na třetí řadu seriálu, což byl i potutelný záměr. Financování kampaně zajišťovala neprůhledná neziskovka a síť navzájem provázaných, krátkodobě existujících firem. Straně se takto podařilo získat 226 milionů hřiven na volby a dalších 200 milionů na prezidentskou kandidaturu samotného Zelenského, aniž by v té době měla skutečný volební program a celostátně fungující struktury.

Vytváření volebního programu tak probíhalo až dodatečně, za pochodu, na bázi takzvaného valenčního populismu, což je cílený výběr témat, na kterých se očekává největší celospolečenská shoda a kde je největší průnik s ostatními subjekty, na jejichž elektorát či pozdější podporu strana sází. Pro tento poměrně nesourodý programový slepenec obsahující vše – od prosazování ukrajinského jazyka, přes boj proti korupci, podporu zahraničních investorů, až po mír na Donbase – byl později vymyšlen pojem ukrajinského středového centrismu, distancujícího se od jakéhokoliv extremismu a radikalismu. A proč by mělo jít o aspirační selhání? Zdá se, že Zelenskyj, který v programu původní prázdné řádky nahradil líbivými, leč navzájem rozporuplnými cíli, u obou odříkaných extrémů nakonec i skončil.

Selhání deklarační

Deklarace (čili veřejná vyjádření) byly základem Zelenského úspěchu v prezidentských volbách roku 2019. Coby ruskojazyčný rodilý mluvčí, který si musel inaugurační projev v ukrajinštině pro jistotu nacvičit foneticky zpaměti, neměl problém voliče přesvědčit, že vyřeší nejen letité korupční vazby a všudypřítomný klientelismus, ale i diskriminaci pomajdanského jazykového zákona a vleklé boje na Donbase pokračující v té době již šestým rokem. Těžiště jeho podpory tak bylo právě v oblastech, které k frontové linii této zamrzlé, studené války ve své době přímo přiléhaly.

Ačkoliv se Zelenskyj zpočátku o realizaci svých předvolebních slibů pokusil, bylo mu prakticky obratem vysvětleno, jaká je jeho role i kompetence, kdo věci ve skutečnosti řídí, kdo o nich rozhoduje a co znamená odkaz Majdanu právě pro Donbas. Namísto řešení vleklého konfliktu tak změnil rétoriku prakticky hned vzápětí po volbách a v nastoleném kurzu pokračovali i ukrajinští diplomaté a Zelenského veřejné projevy v OSN. Z evropského hlediska šlo, zpětně vzato, o chování víceméně chtěné a předpokládané, ale vůči ukrajinským voličům veškeré prezidentovy deklarace selhaly takřka stoprocentně. Zdá se, že pro toto selhání mají západní média určité pochopení a konfrontovat s ním nikoho nebudou, v obavách ze stínu vetší či menší spoluviny.

Selhání kompetenční

Kompetence (čili způsobilost k výkonu funkce, a zde je to vedení země) je pak další otázkou. Válka na Ukrajině mohla za jistých okolností skončit už v dubnu 2022, ale nestalo se tak. Přitom ze strany Ukrajiny zde zájem byl a vyjednávání mírových dohod v Istanbulu vypadalo více než slibně. Co se stalo? Západní média začala masově šířit informace o masakru v Buči, a aniž by počkala na alespoň základní vyšetření události, navštívil britský premiér Boris Johnson Kyjev se dvěma zcela zásadními sděleními, proč neuzavírat mírovou dohodu s Ruskem.

Ve skutečnosti šlo o poměrně průhledné vměšování do probíhajícího mírového procesu, a to na základě zcela zkratovitého hodnocení situace, chápané zahraničníma očima a jejich účelovou optikou, kde například stažení ruských invazních jednotek ze západního předpolí Kyjeva, naplánované a realizované jako přípravná fáze vznikajících dohod, Johnson účelově vyložil jako taktický ústup a Putinovu porážku – a tedy důvod ve válce pokračovat.

Že toto sdělil samotnému Zelenskému, který o sjednané dohodě musel vědět, jen ukazuje, v jaké roli se Ukrajina fakticky nacházela, a jaké byly skutečné Zelenského kompetence. Šlo o jednorázové selhání? Nikoliv, Johnson v tomto tlaku pokračoval i nadále, a dodnes není jasné, kdo na Ukrajině vlastně vládne a fakticky rozhoduje. Zdá se, že hlavní otěže v takto důležitých otázkách držely a stále drží čísi ruce v zahraničí.

Selhání mandátové

Jak je to ale s voliči, potažmo volbami, pokud je vedení země v takovém stavu? Mandát, tedy délka funkčního období, skončil u Volodymyra Zelenského již před rokem a půl, protože byl do funkce zvolen dne 20. května 2019 na dobu příštích pěti let. Přesto v úřadu zůstává i nadále, a kromě Ruska jeho legitimitu nikdo ani příliš nezpochybňuje. Západní mainstream i naše média ji dokládají lidovými zkazkami a anekdotickými příběhy jak z doby Vladimíra Iljiče Uljanova, takže se zdá být vše v nejlepším duchu tamních tradic a vše je navenek v pořádku.

Válečný stav, opakovaně prodlužovaný se souhlasem Verchovné rady již po sedmnácté, přeci volby a jejich pořádání znemožňuje. A i kdyby se konaly, nemohla by v nich hlasovat celá Ukrajina, takže by byl sporný mandát i u potenciálního prezidenta nového. Jde o mandátové selhání? Bezesporu a očividně, ale zdá se, že jde také o selhání argumentační, protože Ukrajina rozhodně celá nevolila ani ve volbách v roce 2019, ale na to už média mezitím nějak zapomněla.

Selhání kredibilní

Kredibilita (čili důvěra) je už jen dalším kostlivcem v Zelenského skříni. A paradoxně takovým, na jehož chrastění slyší i ti, kdo se o politiku jinak nezajímají, což je mezi Ukrajinci stále se zvětšující zklamaná část národa. Jde o klientelismus, korupci, neprůhledné finanční toky a vše, co tuto zemi sužovalo již v minulosti. To, co Zelenskyj opakovaně kritizoval, leč nevyřešil. Západní média zde poslední dobou mlčí, zatímco před několika lety ještě informovala o Zelenského jménu ve známé kauze Pandora Papers, která proběhla i některými našimi tituly.

Pak se ale rozhostilo několikaleté ticho, ačkoliv korupce bujela na zbrojních dodávkách víc než kdy předtím. Až nedávná kauza zlatého záchodu Zelenského poradce Timura Mindiče, přítele a spoluvlastníka Kvartalu 95, dokázala stojaté vody mediálního mlčení opět rozhýbat. Jde o selhání důvěry? Bezesporu. Zdá se ale, že namísto skandálu a finanční brzdy si už naše média mezitím našla vhodnější vysvětlení a žádoucí postoj k věci, aby si ji ještě chvíli nemusela připouštět v celé její děsivosti.

Selhání mediální

O jakou děsivost jde? Je to jednoduché. Důsledek všech sedmi selhání je jasnou výslednicí, která kulminuje u selhání osmého, u selhání médií. To už Zelenského vina není, proto jsem ho v nadpisu ani nezapočítával. Vinen je zcela rozbitý, zaslepený a propagandou zkřivený mediální prostor a jeho angažovaně aktivističtí tvůrci. Prostor, který nás měl ve veřejném zájmu vyváženě informovat, ale který nám nedovoluje podívat se ani na tak zásadní věc, jako je válka v těsné blízkosti, a to racionálně, střízlivě a pokud možno objektivně. Měří se dvojím metrem, lže se mlčením, přihlouplá propaganda se vydává za jedinou možnou pravdu, a pak se spolu s médii divíme, že všechny dosavadní recepty selhávají.

A není divu. Manipulací, zamlčováním a ignorováním skutečnosti ještě nikdy nikdo žádnou válku nevyhrál, a pokud chtějí média Ukrajině opravdu pomoci, pak jedině pravdou, upřímností a vyváženým zpravodajstvím. Jedině znalost problému a pochopení situace povede k míru namísto k válce, založené na kampaních, propagandě, nedorozumění, chybějících kompetencích a vlastně všem tom, co snižuje důvěru lidí v politiku a média stejně jako v článku nastíněná Zelenského selhání. Zde totiž selhává už nejen on, ale i my všichni, co jsme tuto situaci nechali dospět až do bodu, kdy je považována za normální.

Čtěte také:
Zelenskyj mezi sladkou pózou a hořkou realitou
Zelenskyj coby falešný mírotvůrce
Co dělá Zelenskyj v Praze? Konzultuje s českými jestřáby útok na přehlídku v Moskvě?