Sláva hromadnému vrahovi

Trochu jsem se za vás probrouzdal internetem, aby vy už jste nemuseli, a našel jsem tyto:

Marocký král Hassan II, 1999. Zavedl od 70. let parlamentní demokracii téměř západního střihu s plnými právy žen, posílil ekonomiku a zprostředkoval mírové jednání Egypta s Izraelem.

John Evans Atta Mills, 2012. President Ghany. V dobách všelijakých afrických krizí udržel v Ghaně stabilní demokracii, zvýšil vzdělanost a posílil ekonomiku na úroveň „nejspolehlivější africké země pro byznys“ (podle klasifikace Světové banky).   

Nelson Mandela, 2013. Jihoafrický prezident. Pokojně přeměnil apartheid v demokracii, i když ta se po jeho odchodu trochu rozviklala.

Butros-Butros-Gháli, 2016. Generální tajemník OSN v 90. letech minulého století, předtím egyptský ministr zahraničí. Řídil uzavření míru Egypta s Izraelem, který trvá dodnes.    

Všichni za nezpochybnitelné zásluhy o mír a prosperitu. Možná vás napadne se zeptat, zda mezi takto poctěnými byl i nějaký státník západní. Jako třeba Kennedy za zachování míru ve vyžhaveném napětí studené války, nebo Reagan za porážku sovětského komunismu. Nikoho takového jsem tam nenašel, ale nedá-li vám to, hledejte dál.

Paradox OSN

A pak na samém konci roku 2016 se OSN od tvůrců demokracie přehoupla na opačnou stranu oslavou zásluh sympatického charismatického revolucionáře a ideálu pokrokových intelektuálů Fidela Castra, vedlejším povoláním (ve spolupráci s ještě charismatičtějším Che Guevarou) též popravčího 11 tisíc kubánských spoluobčanů a 14 tisíc Afričanů osvobozovaných kubánskou armádou od kolonialismu.

I tak ještě hodně lidí – včetně znalců, kteří by měli vědět lépe – vyjeklo překvapením nad minutovým tichem OSN za íránského prezidenta Ebrahima Raísího, přezdívaného „Teheránský řezník“. Jeho smrt zavinili (podle´íránské vlády a TV Al-Džezíra) předvídatelně Američané. Ne že by ten jeho vrtulník rovnou sestřelili. Stačilo, že Trump v roce 2018 odstoupil od jaderné dohody a tím „dramaticky zhoršil stav iránského letecví“ natolilk, že prezident byl nucen létat 40 let starým vrtulníkem.

Čím že si Raísí vlastně vysloužil tu přezdívku „Teheránský řezník?“ Na to se zeptáme těch nejpovolanějších, Amnesty International. Po islámské revoluci se studentík Raísí stal v 80. letech teheránským soudcem rozdávajícím rozsudky smrti, jichž v roce 1988 nahromadil přes 5 tisíc a jejichž mučení a popravy s oblibou sledoval coby nadšený divák. Bral to – a byl na to do smrti hrdý – jako „obránce lidských práv a lidského bezpečí.“

Oslava „Teheránského řezníka?“

Od jeho zvolení v roce 2021 režim zpřísnil dodržování islámských zákonů a tvrdě zakročil například proti ženám protestujícím proti nucenému pokrývání vlasů. V roce 2022 bylo při demonstracích přes 500 lidí zabito a 22 tisíc uvězněno. Počty mrtvých způsobené íránským řízením terorismu v jiných zemích se ani Amnesty International nesnaží dopočítat, těch 1300 izraelských ze 7. října je jen špička ledovce.

Ale oslavné kondolence do Teheránu přicházejí po vzoru OSN z celého světa (našeho studu netřeba, Česko mezi nimi není). Vedle těch samozřejmých od všech islámských zemí se nesamozřejmě ale hbitě přidal šéf WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus. Čínský prezident „ztratil dobrého přítele čínského lidu.” Putin a Lavrov ztratili „spolehlivého partnera”. Papež František „svěřil jeho duši milosti Všemohoucího“ (čili doporučil ho do nebe). Šéf Evropské rady Charles Michel a referent EU pro zahraničí Josep Borell vyslovili „upřímnou soustrast“ za celou EU (takže my už nemusíme).  

Jen uštěpačná Giorgia Meloni k tomu přidala „uznání, že íránská vláda to přičítá nehodě bez konspiračních teorií“. A Američané (docela obdivuhodně, za současného Bidenova fandění Íránu a Hámásu), si přihodili vzkaz, že budou „nadále stát při íránském lidu a jeho boji za svá občanská práva a nadále Íránu přičítat odpovědnost za destabilizaci regionu“.

Ale minuta ticha, panečku, to hned tak někdo nepřetrumfne.

Čtěte také: Macronova vojna a mír, Bezděké komedie světových událostí, Kdo vlastně jsou ti náckové?