Menu
Přihlásit se

Fejeton.

Soudy, odpuštění a smíření

Rozdělený svět, nesmiřitelné tábory Mažňáků a Losnů. Co s tím? Přitom jsme všichni jen obyčejní hříšníci. Hřích a vinu vnímáme často jako něco, co se nás netýká, protože za vinu považujeme jen vraždu, krádež a někdy lež. Lež ovšem s výjimkami, protože přece vše si umíme vysvětlit ve svůj prospěch.

Dana Jaklová Dana Jaklová
Publikováno 26/12/2024
Doba čtení 3 min.
Zdroj: Copilot Designer

Překročit rubikon vlastního ega je převelice těžký úkol. Jak snadné je si ego pěstovat, krmit a hýčkat. Vždyť s naším egem máme spojený instinkt přežití, a to se v dnešním světě počítá. Jenže je to právě naše ego, které rozděluje, vzdaluje nás od ostatních bytostí a tím nás přivádí ke smutku, neboť naše duše touží právě po spojení.

Zlo začíná našimi soudy

Žijeme v době, kdy každý má pocit, že musí mít na cokoli názor. Co říkáš těm volbám? Co říkáš na toho a onoho politika? Co si myslíš o tomto legislativním kroku? Přitom v mnoha případech by stačilo přiznat, že o tom či onom toho mnoho nevíme, abychom mohli věc posoudit. My ale většinou přijmeme cizí soud. A občas si i přisadíme. Je to padouch, lump, hanebník a můžeme jít dále ke krásně jadrným výrazům češtiny. 

Může nám Bible a svědomí horem dolem říkat – nesuď, nebo budeš souzen. My se totiž soudem ve svých očích stáváme zdánlivě lepšími, navíc se při soudech o událostech a lidech spojujeme do společenství těch, kdo odsoudili před námi. To, že často nevidíme kládu ve svém oku, si nepřipouštíme. A platí to i v našich osobních vztazích. Pozor, nesoudit neznamená říkat zlu ano. 

Prostě souzení bychom se měli obloukem vyhnout. Pokud jde o soudy nad lidmi, pak platí, že nikdo nejsme v hlavě toho druhého (ostatně někdy nejsme ani ve své hlavě), nevíme, co ho k tomu či onomu přivedlo, neznáme jeho historii, jeho motivy. Dobré je si říct – každý to nějak máme. Už v okamžiku, kdy si to řekneme, cítíme úlevu. Není proč si lámat hlavu jednak s důvody daného skutku a jednak s tím, že přece jenom takové souzení není nic, čím by se člověk měl chlubit, vede ke klevetám, pomluvám, očerňování.

Jak odpustit?

Kolik lidí se trápí touto otázkou! Odpuštění je věru tvrdý oříšek. Vždyť křivda, kterou nám někdo uštědřil, tolik bolí. A tak v emocích je první po ruce myšlenka na pomstu.  Tou však získáme úlevu z bolesti jen na chvíli. Někdy pomůže rázné fyzické řešení, často využité pořádnými chlapy. Prostě si to s dotyčným vyřídit stručně ručně a pak si dát pěkně společného panáka na usmířenou. 

Možné je se také pořádně z křivdy „vyvztekat“. V každém případě bychom si měli skutek uvědomit, pojmenovat ho. Je také možné se mu vysmát. Ano, vysmát, protože humor je jedním z nejlepších lékařů. Nejhorší, co můžeme udělat, je uložit křivdu do tajného šuplíku své duše právě proto, že odpuštění je pro nás těžké. To se ale zásadně nevyplácí. Odpuštěním se bolesti zbavíme, neodpuštěním ji stále a znovu zvětšujeme.

Se smířením přichází světlo

Jeden příběh – jistá žena měla celý život velmi napjatý vztah se svou tchyní. Když tchyně umírala, nechala si ženu-snachu zavolat. Požádala ji, že by chtěla být uložena do hrobu rodičů snachy! Pro ženu hrůzná představa. Bylo to však přání umírající, tak se žena vydala, byť nepraktikující katolička, do kostela. Kněz s ní situaci probral a žena se nakonec rozhodla tchyni pochovat podle jejího přání. Mluvila jsem s ní o tom pár let po události. Velmi se jí tehdy ulevilo. A když o tom mluvila, vycházelo z ní zvláštní světlo. Smířila se se svou tchyní tímto aktem a dnes chodí na hřbitov za svými rodiči a zároveň za ní. Někdy totiž dojde ke smíření až po smrti, ale skvělé je, když na ně dojde.

Naopak bych mohla uvádět řadu případů, kdy ani po smrti toho, komu nemůžeme přijít na jméno, ke smíření nedochází. Říká se tomu nenávist až za hrob. I to je cesta. Jsme svobodné bytosti. Většinou ale takovou cestu na člověku dobře poznáte. Je stále negativní, podrážděný, stále připravený k obraně. A světlo z něho určitě nevychází. Jeho volba ho sžírá a jeho přítomnost není nikomu milá.

Co s tím, když to nejde?

Nic. Hlavně ne paniku. Někdy je potřeba času, aby v nás věci přebolely. Tedy především ty věci, které se týkají našich osobních vztahů. A když nás štve politika, trendy doby? Vysmát se jim. Dělat si z nich legraci. Legrace neublíží, ale pomůže.

Bez odpuštění není smíření. A souzení odpuštění vylučuje. Zato smích osvobozuje. Jsou Vánoce, a to je docela dobrá doba si rozmyslet, na jakou cestu se vydat – na cestu boje, nebo míru. Naše rozhodnutí není bezvýznamné. I naše individuální cesta se počítá, rozšiřuje radost, nebo naopak zlost. Tak jak vy to máte?

Čtěte také:
Cesty a scestí
Pohádka o zakleté Růženko
Žijeme v pohádce, nejen o Vánocích

Komentáře (1)

  1. Opravdu mám říct o vrahovi „Holt to každý nějak máme“? Znásilněné ženě doporučit, ať si z toho udělá legraci?

Napsat komentář