Umístit s ohledem na jakýkoliv aspekt osobního či politického života mezi vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera a konzervativní britskou expremiérku Margaret Thatcherovou rovnítko je prostě solidní diagnóza. Diagnóza, k níž se přihlásila univerzita anglického Leicesteru v momentě, kdy se své studenty rozhodla touto absurditou indoktrinovat. Ve svých učebních materiálech tato vzdělávací instituce obě osoby uvedla ve společné kolonce nadepsané jako „Teorie autoritářského/autokratického vůdcovství“.
Vyslovení záměrně kontroverzní teze nemusí být ve výuce na škodu. Možná právě naopak – existuje-li účel zpětně světící takový prostředek. Za prvé, takové teze využívají, utužují a testují akademickou svobodu, a to až na dřeň… což není v dnešní době a v dnešním západním světě, kde mimo jiné svoboda slova spíše upadá, než že by kvetla, špatně. Za druhé, různé kontroverzní teze mohou působit pozitivně i z pedagogického hlediska. Mohou totiž v publiku (většinou pospávajících studentů) vyprovokovat nějakou myšlenku, v horším případě emoci, popřípadě alespoň záchvěv zájmu či okamžik pozornosti.
Druhá, zcela odlišná, k výše zmíněnému přímo protilehlá věc je prachsprostá lež, nepravda, nesmysl, klam, podvod, falešné tvrzení, dezinformace. Nebezpečná snaha přepisovat dějiny, aby se jejich pozměněná zmrzačená verze lépe účelově roubovala na současný stav věcí. Trapné úsilí dělat dojem na ultralevicové studenty s mezerami v historickém povědomí o vlastní zemi. Zlovolný pokus indoktrinovat (ne nutně ultralevicové) studenty s mezerami v historickém povědomí o vlastní zemi.
Počin předmětné středoanglické univerzity bohužel odpovídá spíše variantě B než nějaké úžasné inovativní pedagogické metodě či dobrému úmyslu ve věci cizelace svobody slova na akademické půdě. Vedení univerzity poté, co se vzedmula na její adresu vlna kritiky, obhajovala odpřednášené drzosti a nepravdy tím, že se výklad zabýval „vztahem teoretických rámců a řadou známých osobností“… Smysl vám to nedává, protože to žádný smysl nemá. Dalo by se nad tím jistě mávnout rukou či pokrčit rameny, ale kam západní civilizace dospěje, pokud nechá bez povšimnutí a beze slova ideologicky posedlou a profesně lenivou akademickou sféru takto lhát svým budoucím intelektuálním elitám? Co – kromě předžvýkaných názorů, laciných nálepek, emocionálních zkratek a k jejich vlastní civilizaci nepřátelské ideologie – jim tito aktivisté v talárech asi mohou předat?
Samovládkyně v ryzí demokracii?
Nepravdy a hlouposti je třeba vyvracet a odkaz před sto lety narozené Thatcherové si takovéto zacházení nezaslouží. Zní to jako zcela banální konstatování toho nejsamozřejmějšího faktu, ale Margaret Thatcherová skutečně nebyla autokratkou. Jak by také mohla být „samovládkyní“ v ryze demokratickém politickém systému Spojeného království? Rovněž nebyla autoritářskou vůdkyní. Dotyčná univerzita zde žongluje s termíny, jejichž význam patrně vůbec nezná. Nebo ukrutně lže. Pravdou je, že Margaret Thatcherová byla kovanou demokratkou (a opět; ničím jiným být v systému, v němž se prosadila, ani nemohla – vzhledem k jeho inherentní demokratičnosti, robustnosti a otestovanosti staletími).
Už jako malou dívku ji utvářela kariéra jejího otce – lokálního politika, který se vypracoval de facto z nuly, muže s velikým zájmem o veřejné dění a nepříliš ideologického praktika. Politický idol měla mladá Margaret v osobě Winstona Churchilla. Vyrostla a prosadila se mimo jiné na drsné kritice poválečné psychózy obou hlavních britských politických stran, které se v podstatě předháněly v disciplíně, kdo toho víc znárodní, kdo ještě více rozšíří pravomoci již tak přebujelého státu. Byla to Thatcherová, kdo tohle zakleté kolo bezbřehého etatismu, které přejíždělo sem a tam po kdysi prosperující zemi a drtilo její potenciál, zlomil. Nová premiérka privatizovala, rozešla se s přežitým modelem keynesiánství, prosazovala volný trh, svobodnou poctivou podnikatelskou iniciativu, lidový kapitalismus. Za její vlády došlo k výraznému ekonomickému růstu, obrovskému rozmachu vlastního bydlení, rozšíření vlastnictví akcií (během 80. let se počet britských vlastníků akcií ztrojnásobil a Británie se stala druhou největší „demokracií vlastníků akcií“ na světě).
Vedle toho, že dokázala uzdravit „nemocnou dámu Evropy“, hospodářsky ji postavit na nohy a provést svou zemi mnoha potřebnými vnitřními reformami, byl leitmotivem její politiky právě tvrdý přístup k totalitarismu. Byla to Železná lady, kdo doprovázel amerického prezidenta a Spojené státy na misi, jejímž cílem byla porážka rozpadající se říše zla v podobě Sovětského svazu a zvrhlé komunistické ideologie. Byla to ona, kdo svému okolí navzdory zavelel hájit silou železa britské území na druhé straně planety proti choutkám argentinské junty.
Železná lady mnohokrát ukázala a prokázala nesmírnou razanci, odhodlání a autentický leadership. Byla obrovský politický talent. Vynikala svérázností, tvrdostí, pracovitostí a cílevědomostí. A nejednou stála doslova proti všem. Sama se s vtipem označovala za největšího „vládního rebela“. Své podřízené dělila na „talkers“ a „doers“ (ty, kteří mluví, a ty, kteří makají) – přičemž ona sama se považovala za „tu, co maká“, a mluvky v jejím kabinetu většinou moc dlouho nevydržely. Pravděpodobně i proto třikrát po sobě vyhrála volby a na konci dne vždy byla tak mimořádně úspěšná… Dokud svou šéfku nesesadili její eurofilní kolegové, kteří po bezmála 12 letech její vlády nabyli dojmu, že ji už mohou zradit. Za jejími zády si tak odhlasovali a Thatcherová se na politickém poli rázem stáhla do pozadí (skutečně typický rys krvavé autokratky…).
„Demokrati“ versus Železná lady
Konečně je třeba si také připomenout, komu vlastně premiérka na politické scéně (i mimo ni) čelila. Vedle permanentního odporu směřujícího z její vlastní strany šlo pochopitelně o labouristy, kteří však tehdy nebyli těmi „champagne socialisty“, „kaviárovými komunisty“ či již poněkud vycentrovanými a uhlazenými technokraty, jak jsou dnes známi nám. Minimálně po jednu fázi svého premiérování Thatcherová čelila labouristům Michaela Foota – regulérní krajní levici, jejíž program a rétorika často splývaly s programem Komunistické strany. Jejím cílem byla centrálně plánovaná ekonomika, diktatura proletariátu a opětovné masivní znárodňování. K tomu vystupovala až sebevražedně pacifisticky (konec studené války byl přitom stále v nedohlednu!).
Mimo parlamentní scénu se premiérka musela potýkat s ještě ostřejšími hochy. Například s odborovým předákem Arthurem Scargillem. Ten poměrně narovinu nerespektoval výsledky demokratických voleb, otevřeně burcoval ke svržení „zvrácené vlády“ pod vedením „kapitalistické loutky“. Byl přesvědčeným komunistou a zastáncem teorie třídního boje všemi dostupnými prostředky. Velel tzv. „létajícím hlídkám“ sestávajícím z extrémně levicových či prostě jen lenivých dělníků, kteří měli za úkol „přesvědčovat“ (často násilím) pracovité dělníky nepostižené komunistickou ideologií k okamžitému přerušení pracovní činnosti a vyhlášení stávky.
Scargilla dále slušně charakterizuje jeho cesta do Moskvy, kde údajně osobně vynadal – coby mladý delegát Světového festivalu mládeže – Nikitu Chruščovovi za jeho odklon od stalinismu (rok poté, co nařídil rozstřílet maďarské povstání proti brutálnímu komunistickému loutkovému režimu). Také byl podle všeho financovaný všemožnými diktaturami, které považovaly Británii za svého předního nepřítele (až počátkem 90. let se kupříkladu sovětské odbory domákly, že jejich finanční prostředky dost možná nedotkly tam, kam dotéct měly…).
Tolik jen pro ilustraci, jakým „demokratům“ musela Železná lady čelit (o sametových praktikách IRA ani nemluvě). Přesto tak vždy činila s noblesou a striktně respektovala jak demokratické dekorum, tak niterné demokratické principy. Srovnávat ji s Hitlerem je diagnóza.
Čtěte také:
Margaret Thatcherová: Symbol naděje
Členskou zemi NATO v historii napadla jediná země – Argentina
Je libo totalita, nebo občanská válka?
