Existují konflikty, ve kterých je situace docela jasná. Není jich mnoho, ale najdou se. Druhá světová válka byla takovým konfliktem. Ale pak jsou konflikty, kde má alespoň v něčem malinko pravdu každý – a v jiných ohledech nikdo. Válka v Íránu patří do té druhé kategorie. Jen jedna věc o ní platí zcela a bezezbytku – kdo ji chce vidět černobíle, nepochopil ji. Právě černobílé vidění nesmírně škodí současnému světu. Chybí v něm totiž myšlení, myšlenkové vážení i nepohodlných zjištění, tedy podstata rozumné úvahy.
První pohled: Továrna na chaos
To, co máme nejcennějšího, jsou zkušenosti (samozřejmě v nejlepším případě dobře rozumově zvážené zkušenosti). Dejme tedy na jednu misku pomyslných vah zkušenosti ze západních intervencí v muslimském světě v posledních desítkách let. Zkušenost je to strašidelná, pojmenovatelná jako velkovýroba experimentů a továrna na chaos. Připomeňme si jen některé:
- Afghánistán. Statisíce mrtvých, lidé znechuceni Západem, Tálibán znovu na koni, jen výrazně silnější, sebevědomější, přitom stejně fanatický a krutý.
- Irák. Dlouhé roky chaosu, statisíce mrtvých, vznik Islámského státu, sektářské války, nyní pod silným vlivem Íránu.
- Libye. Rozpad státu, rabování země, chaos, řádění islamistických milicí, krutý obchod s lidmi, pašeráky ožebračovanými, znásilňovanými a po vyždímání hnanými do Evropy.
- Sýrie. Autoritářský vládce nahrazen teroristou, na jehož hlavu byla donedávna vypsána mnohamilionová odměna. Silná radikalizace společnosti, sektářské boje, růst moci Islámského státu (dodnes na tomto území působí IS i jeho větve či pohrobci). Po změně režimu vyvražďování menšin, křesťanů, drúzů, kurdů, přičemž onen „hodnotový Západ“ se obrátil zády a s islamistou v čele země si potřásal rukou.
Pro „liberály“ by stálo za to připomenout slova jejich ikony Baracka Obamy: „Po Iráku bychom měli být extrémně opatrní, kdykoliv zvažujeme vojenskou intervenci.“ Zásahy byly vždy ospravedlňovány slovy o bezpečnosti Západu, prosazování svobody, demokracie, lidských práv a lepšího života pro místní lidi. Výsledkem byly statisíce (v součtu všech zásahů miliony) mrtvých, rozvrácené ekonomiky, rozpadlé státy, posílení islamistických extremistů a horší podmínky k životu pro naprostou většinu místních lidí.
Zásadní otázka tedy zní: Proč by to v Íránu mělo dopadnout jinak? Všechno je zde pro Západ potenciálně horší než v jiných „osvobozovaných“ zemích. Írán není malá země, má více než 90 milionů obyvatel. Společnost má velmi silnou identitu, ale také armádu a ideologii. Znamenala by porážka režimu takového státu „osvobození“? Nebo rozvrat, vedoucí k občanské válce, ničivému regionálnímu konfliktu v plném rozsahu a migrační vlně násobně či mnohonásobně větší, než byla ta syrská?
Neodpovídejme unáhleně. Připomeňme si nejdříve slova člověka, který zatraceně dobře věděl, o čem mluví, Henryho Kissingera: „Chaos na Blízkém východě nevznikl z ničeho. Byl často důsledkem špatně promyšlených intervencí.“
Pak je zde jiný pohled, ona druhá miska vah…
Druhý pohled: Režim, který se nebojí krve
Írán není „jen další stát“. Je to teokratický režim, který dlouhodobě stojí na kombinaci radikální náboženské ideologie, vyvolávání strachu a neštítí se jakéhokoliv násilí. Ukázalo se to znovu při posledních protestech Íránců. Režim doslova utopil demonstrace v krvi. Tisíce (podle některých zdrojů desítky tisíc) mrtvých, zmizelých, těžce raněných. To jsou jasné znaky režimu, který se bojí vlastních lidí.
Další rovinou je geopolitika. Írán je nesporně jedním z hlavních destabilizačních hráčů v regionu, s nejvyšší pravděpodobností tím nejhorším. Dlouhodobě podporuje nejfanatičtější teroristické skupiny včetně Hizballáhu nebo Hamásu. Desítky let vede nepřímé války skrze proxy síly. Otevřeně mluví o zarytém nepřátelství vůči Izraeli, přičemž nechybějí ani výhrůžky zničením státu, vyhlazením všech Židů. Zde je těžké rozporovat slova Benjamina Netanjahua, jakkoliv k němu může mít člověk jako k politikovi výhrady: „Írán usiluje o regionální hegemonii prostřednictvím terorismu a destabilizace.“
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 3, nyní na novinových stáncích!
