Je dobré, že minimálně dvakrát v roce se naše euroatlantická civilizace vztahuje ke svým židovsko-křesťanským kořenům. Jedno období právě prožíváme, jsou to Vánoce. Svátky, během nichž se vracíme k významu rodiny, narození Ježíše, k hodnotám lásky a vzájemnosti. Někdo dokonce jen jednou v roce navštíví i půlnoční mši.
V adventu jsem měla cestu do budovy Churchill na hranici Vinohrad a Žižkova. Šla jsem podél valu nad nádražím, kde jsem narazila na hadrové obydlí. Někdo bez domova. Ještě nebyly mrazy, přesto mi zamrazilo. Kolikrát si všichni stěžujeme na to či ono, většinou na blbosti. A ani nás nenapadne, že bychom měli děkovat. Že máme kde bydlet, co jíst, že máme rodinu, práci. A že to vůbec není samozřejmost.
Hodně lidí si myslí, že Vánoce končí na sv. Štěpána. Takže druhým svátkem vánočním může skončit i naše láskyplné naladění a zpátky do reality. Vánoce však pokračují. Jsou delší, snad abychom si citlivost srdce dostatečně uvědomili a zkusili si ji udržet po celý další rok.
Tak zpátky do jedinečného vánočního příběhu. Přes poslední prosincovou neděli Svátku Svaté rodiny až ke Třem králům a Slavnosti Zjevení Páně. Na vděčnost je čas stále.
Čtěte také:
Vše je možné aneb K čemu je dobré, když vám uletí letadlo?
Tahle Praha není pro český
Rána, bum, silvestrum
