Tahle Praha není pro český

Začalo to mou chutí poznat boom s názvem „dubajská čokoláda.“ Vydala jsem se tedy na Staré Město do prodejny čokoládových výrobců z Uherského Brodu. Ochutnala jsem malou „dubajskou pralinku“. Dobré, cena ale dost vysoká.

Obchod s čokoládou je v Havelské ulici. Z něho jsem se tedy vydala na havelské tržiště, abych si ho po dlouhé době prohlédla. Hned první stánek byl s ovocem a zeleninou. Na pultu byly malé vaničky naplněné jahodami, malinami, borůvkami, ostružinami do jakési pyramidy. Velmi efektní. A u vaniček cenovka s velkými číslicemi 49,90. To mě zaujalo, podívala jsem se na cedulku blíž, nechtělo se mi vyndávat z kabelky dioptrické brýle, ale zahlédla jsem malými písmeny euro. Bylo mi jasné, že necelých padesát korun vanička stát nebude, ale že by stála přes 1.200 Kč, tomu jsem nemohla uvěřit. Tak jsem se zeptala švarného prodavače. Odpověď byla, že vanička stojí kolem 300 korun.

Moudrá jsem z toho nebyla, nicméně podobné ceny s drobným písmem pod číslicí byly ve všech stáncích havelské tržnice. Pravda je, že jsem kolem sebe slyšela jen různé světové jazyky, češtinu ani omylem, protože jsem se už dalšího prodejce nezeptala.

Přes Uhelný trh jsem došla k Rytířské ulici, kde mě v podloubí přilákala zahrádka ve stínu před podnikem Oktoberfest pub. Venku seděla řada očividných turistů. Zašla jsem dovnitř, abych se zeptala, zda se na zahrádce obsluhuje. Běhalo kolem mě asi pět mladých lidí, patřících k podniku, ale za pozornost jsem jim nestála. Jeden se mě po chvíli zeptal anglicky, když jsem odpověděla francouzsky, pokrčil rameny a odskotačil. Šla jsem za mladou dívkou, která stála i pokladny. Zeptala jsem se česky, odpověděla německy. Opět otázka na francouzštinu, opět zavrtění hlavou. Nikdo se nepokusil zjistit, zda bych si něco dala, tak jsem odešla. Hned vedle bar, kde čepovali Unětice a před barem pár stolků. Uvnitř jsem sice chvíli čekala, než se objevila číšnice. Za malé unětické pivo chtěla 79 korun. No, to už tak prostě je. Sedla jsem si k malému stolku u podloubí a vychutnávala a si mok. Jelikož bylo kolem 30 stupňů a stolek byl na sluníčku, vyhrnula jsem si nohavice kalhot ke kolenům. V tu chvíli ke mně přistoupil statný muž tak 35 let, natáhl ke mně ruku se slovy „Hello!“ V jedné ruce pivo, v druhé cigaretu, tak jsem jen odvětila: „Hello!“ Muž se ušklíbil a vrátil se ke stolu svých přátel před Oktoberfest pabem. Vzhledem k tomu, že jsem seděla prakticky na rohu Rytířské a Perlové ulice, pomyslela jsem si, že možná hledal doprovod. A očividně špatně viděl.

Cestou domů jsem se na Karlově náměstí zastavila v obchodu jednoho z řetězců. Byla jsem docela ráda, že nejen obsluha u automatických pokladen, ale že i zákazníci kolem mě mluví česky. Při procházce Starým Městem jsem si totiž jako v Česku nepřipadala. Jsou to holt stinné stránky toho, že jsme turisticky žádanou metropolí a turismus našemu hlavnímu městu přináší peníze a tedy zdroje. Příště se ale vydám raději na Žižkov. Nebo do Nuslí.

Čtěte také:
Soudy, odpuštění a smíření
Kmín a obyčejná člověčí opravdovost zvítězí
Prozření kavárenské povalečky v Pešti