Komu prospívá dehonestace Edvarda Beneše?

Prezident Edvard Beneš podle mne sloužil v nejtěžší době samostatného Československa, kdy musel čelit a vyrovnávat se se zradou spojenců Francie a Velké Británie po Mnichovském diktátu, kam ani nebyl pozván, a také nové realitě po skončení druhé světové války, kdy Československo čelilo vyrovnání se se zrádnou německou menšinou pod vedením Konrada Henleina a rozdělení sfér vlivu vítězných mocností. A také s nástupem komunistů při ovládnutí Československa.

Velmi těžké období pro již starého muže, zrazovaného mnohými, které považoval za spojence.

Já osobně považuji za velmi zásadní Benešovo zásluhu o začlenění odsunu kolaborujících henleinovských Němců do spojeneckých podmínek v Postupimské konferenci pro poražené nacistické Německo, které se následně kodifikovaly do tzv. Benešových dekretů. A ty jsou již nějakou dobu v ohrožení.

Pozdní posedlost komunismem

V posledních několika měsících jsem se setkal s několika články a rozhovory, které si druhého prezidenta Československa vzaly na paškál. Dva z nich mě šokovaly. První se týká iniciativy ohledně pamětní desky, která by měla být umístěna k soše Edvarda Beneše na Loretánském náměstí s tím, že by tam mělo být uvedeno, že „nesl politickou zodpovědnost za nástup komunistického režimu v Československu”. Současná posedlost „vyrovnání se s komunismem” až groteskně symbolizovaná „zákazem komunistických symbolů” srpu a kladiva, když nám na Hradě trůní obdivovaný komunistický pár rozvědčíka ČSLA a politručky, je karikaturou sama sebe.

Dalším šokujícím příspěvkem je pro mne rozhovor Petra Pitharta v Hospodářských novinách ze dne 9. června 2025, kde se vyjádřil, že: „Skutečnost, že kolem sebe v roce 1938 mělo Československo s výjimkou 113 kilometrové hranice s Rumunskem samé nepřátelské státy, je výsledkem Benešovy zahraniční politiky” (Tady jsem se opravdu hořce pousmál při vědomí destrukce zahraniční politiky současné vlády zločinného spolčení SPOLU-(PI)STAN zejména osobou Lipavským s našimi nejbližšími sousedy Maďarskem a Slovenkem.) Petr Pithart naznačil, že za Mnichov vlastně může právě Beneš, přičemž zmiňuje nějaký nedohledatelný dokument, který by měl pocházet právě od Beneše. Stejně tak mu přičítá nástup komunistů po válce. Dále Pithart v rozhovoru říká něco ve smyslu, že měl Beneš až obsesi ohledně glorifikace Sovětského svazu. Tohle považuji ze velmi ostudné, právě od Petra Pitharta.

Kdo je Petr Pithart? Do roku 1968 byl členem KSČ. V březnu 1999 vstoupil do KDU-ČSL, té ČSL, která úspěšně kolaborovala s komunisty v rámci Národní fronty.

Začínám být upřímně alergický na všechny ty předsrpnové komouše, Uhly, Šabatové, Pitharty, Rychetské apod., kteří pak nalezli pod Chartu 77. Mezi ně také patří (bigotní) katolíci jako Václav Benda (KDS, která se pak spojila s ODS), aby to tu jako uctívané ikony „disentu” po „plyšáku” pěkně rozebrali a zničili, a jako neokolonii předali Západu, resp. Německu.

Není žádné tajemství, že tito osmašedesátničtí komunisté byli finančně podporovaní ze Západu „vývozci demokracie” jako je kupř. George Soros, který se tu po „plyšáku” scházel s Václavem Havlem, aby etablovali tu chobotnicovou síť „občanské společnosti” nedemokratických mimoparlamentních struktur politických (ne)ziskovek.

To oni, tihle předsrpnoví komunisté, tady vytvořili malý český deepstate spolu s překabátěnými komunisty, kteří naoko odevzdali vládu „demokratickým” institucím po „plyšáku”.

Poválečné smíření, nebo realizace protektorátu 2.0?

„Češi musí najít odvahu pohlédnout do propasti dějin,” řekl letos na sudetoněmeckém sjezdu v bavorském Řezně český ministr školství Mikuláš Bek (STAN). Bek pozdravil sudetské Němce jménem české vlády a oslovil je jako „krajany”. Následně ve svém projevu odsoudil „poválečnou pomstu”, čímž samozřejmě myslel násilí, jehož se dopouštěli někteří Češi při odsunu. Zapomněl na jednu drobnosti. Rukou německých nacistů u nás zemřelo 360 tisíc lidí, zatímco při odsunu bylo obětí odhadem 30 tisíc. Také nezmínil kruté zacházení s Čechy před a po okupaci a vraždění civilistů i ozbrojených složek rukama Henleinových bojůvek.

Mezi pokračovatele prosazení posametového protektorátu lze bez nadsázky započítat i Václava Havla, který mezi prvními přišel s myšlenkou smíření a omluvy za odsun. Dále pak Daniela Hermana (KDU-ČSL), Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL), Mikuláše Beka (STAN), Martina Baxu (ODA, později ODS), ale i Petra Fialu (ODS) – sdružení Paneuropa, kteří se jezdili poklonit šéfovi německého ladsmanšaftu Berndtu Posseltovi a na sudeťáckých slavnostech a sudeťáky nazývali „mí krajané”. Přičemž není žádné tajemství, že právě Bernd Posselt jako pohrobek vysídlených (henleinovských) Němců vždy usiloval o Heim ins Reich 2.0.

Nelze se ani divit, že mnoho z uctívačů protektorátu 2.0 jsou takoví sametoví klerofašisté, členové KDS a KDU-ČSL. A vlastně to pro mne není nijak překvapivé, protože vatikánští katolíci velmi ochotně kolaborovali s nacisty během druhé světové války, ale i po ní, kdy za tučných třicet stříbrných nechávali skrze své struktury utéct mnoho nacistických a esesáckých pohlavárů do jižní Ameriky a do Kanady.

Čus v Brně

A přesně tihle kolaboranti dnes nadšeně vítají, že by se měl další sraz sudeťáckého landsmanšaftu příště uspořádat v Brně. V Brně jako městu, které se za okupace chovalo nejvíce přívětivě k německým nacistům díky velké komunitě německy mluvící menšině sympatizující s Henleinem.

„Ti, kdo se kdo se nedokáží poučit ze své minulosti, jsou odsouzeni k jejímu opakování.“ – George Santayana.

Čtěte také:
Heim ins Reich 2.0
Sudeťák Posselt si pochvaluje spolupráci s Čechy