„Ta zmíněná stádnost je daleko nebezpečnější než samotné proklamace médií, aktivity tzv. neziskovek nebo činy dnes už (díkybohu) minulé vlády. Jde o něco, co se zaseje do lidí jako semínko a vyklíčí skutečná celospolečenská rakovina,“ říká v rozhovoru Petra Žantovského pro Deník TO tanečník, choreograf a režisér Petr Zuska, ve kterém hovoří o své tvorbě i o problémech dnešní doby.
Petr Zuska (*1968) vystudoval choreografii a režii neverbálního divadla na HAMU u profesora Ctibora Turby. Svou profesionální dráhu zahájil v Pantomimě Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí (1987-1989). Významnou fází v jeho kariéře se stalo angažmá v Pražském komorním baletu (1989-1992). V letech 1992 až 1998 byl sólistou Baletu Národního divadla v Praze. Poté působil v Ballett Theater München a Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. V letech 2002-2017 byl uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze. Průběžně působil také v mnoha významných zahraničních produkcích, ať už jako tanečník, nebo režisér a choreograf. Jako tvůrce má na svém kontě (od roku 1990) zhruba 70 inscenací pro divadla a soubory po celém světě. Je držitelem mnoha prestižních českých i zahraničních ocenění.
V posledních letech se také výrazně společensky a občansky angažuje. Překročil i hranice svého profesního oboru a skládá písně, jimiž jako by navázal na nezapomenutelné písničkářství Karla Kryla. Vyjadřuje velmi jasné názory na problémy dneška a činí to s uměleckým nadhledem a mistrovstvím. Toto povídání bude proto zahrnovat oba typy aktivit, protože občanská aktivita s uměleckými výkony jsou u Petra Zusky takříkajíc spojité. Těžko si představit umělce Zusku bez občana Zusky.
Zahájil jste profesionální kariéru koncem 80. let v souboru klasika české pantomimy Ladislava Fialky a vzápětí v podobně slovutném Pražském komorním baletu. A krátce na to i na jevišti Národního divadla, mnoho let ve vedení tamního baletu. Uměl byste srovnat kulturní atmosféru té doby vašich začátků s dobou dnešní?
To pro mne není jednoduchá otázka. Režim se změnil, když mi bylo 21 let, což znamená, že ve světě umění a kultury jsem před revolucí strávil pouze pár let. Jednak je to pro mne pocitově strašně dávno, byl jsem velmi mladý a krom sebe sama jsem se tehdy zajímal o úplně jiné věci a nějaké „kulturní hodnoty“ jsem si neuvědomoval. Každopádně však zpětně cítím, že umění a kultura byla tehdy celospolečensky na vyšších příčkách než dnes. Ale neviděl bych to prvoplánově jako obhajobu dob socialismu, spíš jako důsledek dalšího vývoje a především neskutečného zrychlení doby, internetu a každodenních lavin informací. Vše se relativizuje, zplošťuje, lidé už nemají čas jít do hloubky a mají tendenci „surfovat“ jen po hladině. To našemu oboru – tedy těm skutečným umělcům – nepomáhá. Trend je určován jakýmisi „celebritami“, ne kvalitou toho, co je opravdu hodnotné, originální a hluboké.
Mohl jste relativně velice brzo srovnávat uměleckou práci u nás a v řadě zahraničních, často velice prestižních institucí, a to napříč Evropou – a vlastně i celým světem, včetně USA i Austrálie. Pozoroval jste tam nějaké srovnatelné systémové rysy či posuny, které v průběhu času měnily strukturu a zacházení s kulturou u nás?
Myslím, že onen „úprk“ doby je z hlediska světa vlastně určující všude. S tím souvisí i upozadění tradičních uměleckých forem a všeobecný odliv finančních prostředků ze světa kultury v celém světě. Za celou svou kariéru jsem nezažil jediný moment, kdy by v této oblasti někdo řekl: „Hele, máme na to dost peněz, nemusíme se v ničem omezovat…“ Někdy mám pocit, že se společnost hodlá „ušetřit k smrti“. No a umění vlastně není až tak důležité, že, no tak začneme především tam. Přitom peněz je stále hodně, ale bohužel tečou do věcí, které většinou nejsou ku prospěchu společnosti, spíše naopak. Toto jsou všeobecné, mezinárodní trendy. Co je však alarmující, je fakt, že v naší zemi, která je historicky vysoce kulturní a české umění má obrovský zahraniční kredit, se stát chová právě k této sféře naprosto macešsky – a to již několik desetiletí. Když to srovnám s většinou jiných zemí, kde jsem působil, u nás je to opravdu do nebe volající ostuda.
Nezapomínáme někdy na to, že právě živá kultura a umění je jeden z podstatných, ne-li hlavních „vývozních artiklů“ naší země?
Přesně tak. Zapomínáme. Respektive se zdá, že to nikoho nezajímá. A není to jen o té mezinárodní prestiži, dle mého to má cosi společného i s jakousi relativizací národních hodnot všeobecně. Rozhodně nejsem žádný „staromilec“ a v návaznosti na můj obor a kariéru jsem přirozeně do jisté míry kosmopolitně nastaven. Přesto vnímám negativně fakt, že v naší zemi je bohužel dlouhodobě zažitý takový neblahý úzus, že vše, co dorazí ze zahraničí, je automaticky lepší než to, co vzniká tady. Souvisí to s takovým čecháčkovským nedostatkem sebevědomí, malostí, až „vlezdoprdelismem“. Poslední léta jsou svou eskalací těchto negativ determinující i na jiných, zvláště pak politických úrovních.
Jak jste už samozřejmě pochopil, neodvážím se nikterak posuzovat výsledky vaší umělecké práce, ty mluví samy za sebe. Spíš mi jde o to klima, v němž kultura a umění vznikají. Pamatujete, stejně jako naši další vrstevníci, už nejméně deset ministrů kultury. Měl jste u někoho z nich pocit, že své věci nejen rozumí, ale je pro ni i zapálený, jak se někdy hloupě říká: „srdcař“?
Ministry kultury mohu snad trochu hodnotit až od roku 2002, kdy jsem se vrátil z Kanady a začal šéfovat Baletu Národního divadla, protože tehdy jsem teprve začal vnímat kontexty a s většinou oněch ministrů i osobně jednal. Nechci se opírat o výše zmíněné výrazy „rozumí / zapálený / srdcař“, spíše o svou zkušenost s nimi, s kroky, které činili, a v neposlední řadě o momenty a detaily, kdy z mého hlediska prokázali odvahu zkusit něco důležitého měnit. Napadají mne čtyři jména: Pavel Dostál, Jiří Besser, Ilja Šmíd a Lubomír Zaorálek. Netvrdím, že vše dělali skvěle, ani nechci obhajovat všechna jejich rozhodnutí, a navíc jsem s nimi byl třeba i tu a tam v nějaké dílčí rozepři, ale tito všichni, ač navzájem velice rozdílní, měli v jistých klíčových momentech „koule“. A to u ministrů kultury v Česku není žádoucí.
Proč podle vašeho názoru obvykle v každé další a další vládě skončí ministerstvo kultury v rukou nějakého slabšího koaličního partnera, jako by bylo méně důležité? A pak se těmi rezortními ministry stávají zubaři či družinářky, to jsme přece zažili…
No, to souvisí s tím všeobecným, dlouhodobým trendem, jehož aspekty jsem zmiňoval. Kultura je v této zemi doslova Popelkou, která jen čeká na drobky, které snad upadnou ze stolu. Nikdo si neuvědomuje, že kultura je naprosto zásadním fundamentem společnosti. Že není jen o primárním uměleckém produktu, že její sekundární efekt se výrazně promítá do ekonomiky a prosperity státu všeobecně. Že kultura je v širším slova smyslu základem celospolečenských hodnot, jelikož spoluvytváří úroveň vztahů mezi lidmi, tedy i kvalitu komunikace ve společnosti. Že kultura je bez nadsázky DUŠÍ národa. A současný neblahý stav této duše má (krom jiných vlivů) kořeny právě v dlouhodobé ignoranci státu k tomuto resortu.
A co se týče těch dvou uvedených příkladů profesí někdejších ministrů. Netvrdím, že ministr kultury musí být špičkovým umělcem, měl by být v prvé řadě manažerem, který má ke kultuře a umění nějaký vztah. A zrovna onoho zubaře jsem uvedl výše jako někoho, kdo byl alespoň pro mne na tomto postu výrazný. No a ta družinářka byla jednoznačně katastrofou, to je bez debat.
Dovolte mi malou impertinenci. Kdybyste byl v situaci, že stojíte v čele tohoto rezortu, co by bylo první, co byste tam vykonal či změnil?
Kultura má dva zásadní problémy. Finance a legislativu. Rozpočet na kulturu se dlouhodobě pohybuje okolo 0,5 až 0,7 % ze státního rozpočtu. To je potřeba zvýšit alespoň na 1 %, a to jako každoroční mandatorní výdaj. Alespoň trochu to srovnat s většinou států Evropy. Další, neméně podstatnou věcí je dlouhodobé neřešení systémových problémů a legislativních překážek uvnitř tohoto resortu. A i samotná instituce ministerstva kultury by zasloužila nějaký systémový refresh…
Obecně řečeno je pak potřeba začít kulturu navracet do DNA tohoto národa. Kultura je zkrátka nezbytnost, podobně jako školní docházka či zdravotní péče. Pozornost a finance věnované této oblasti nejsou příspěvkem nebo dotací, ale velice lukrativní státní investicí.
Samozřejmě, že se jedná o dlouhodobý proces, který je však potřeba nastartovat. A není to snadné, chce to know how, trpělivost a již zmíněné koule. Já osobně disponuji jen částí z těchto tří veličin a jsem v prvé řadě tvůrčí umělec. Proto jsem rád, že původní otázka zní ve smyslu „kdyby“.
Rád bych se zastavil aspoň u dvou vašich jevištních děl, které jsem viděl v poslední době. Nejprve to první, které je už staršího data, z roku 2007, jmenovalo se Brel – Vysockij – Kryl (Sólo pro tři) a pokud si pamatuji, vzbudilo obrovský úspěch, protože spojilo zdánlivě nespojitelné – francouzský šanson, českou protestní píseň a ruský, trochu „rabijátský“ hudební a literární živel. Co vás přimělo nacházet přemostění těchto velmi specifických autorských fenoménů právě s baletem či pohybovým divadlem? Vím o vás, že jste velký ctitel literatury, hádám správně?
Ctitelem literatury sice jsem, ale že bych se mohl pyšnit nějakou nebývalou čtenářskou intenzitou, to zas ne. Ke zmíněnému projektu jsem tehdy dospěl vlastně spíše intuitivně. Jak Brela, tak Vysockého a Kryla znám vlastně už od dětství (nebo od raného mládí). Každého z nich ve spojitosti s něčím jiným. Posléze jsem v roce 1995 pro Pražský komorní balet Pavla Šmoka vytvořil jednoaktovku s názvem „Seul“ (Sám) na písně Jacquese Brela. Ten proces mne zasáhl hluboko v duši a já cítil, že se k tomuto Belgičanovi, který utekl do Francie, jednou určitě ještě vrátím. To nastalo ve zmíněném roce 2007, kdy jsem k němu hledal „partnery“ pro celovečerní taneční divadlo. Vysockij byl jasný, no a Kryl záhy vlastně také. Tři zpívající básníci, tři rebelové, tři rozdílné kultury a jazyky, a přesto něčím příbuzní. Skvělou poezií, neotřelým projevem, nezaměnitelným charismatem, jakousi naléhavostí a nekompromisností a v neposlední řadě předčasnou smrtí – před padesátkou. To vše, včetně oné veličiny smrti, sehrálo podstatnou roli při samotné tvorbě. Když na to dnes vzpomínám, nemohu si neuvědomit, jak vysoce aktuální by to představení bylo právě dnes. Ostatně jako i jiná má díla z minulosti, kdy jsem se metaforicky dotýkal něčeho, co se oné doby a mne osobně ještě dávno tak intenzivně netýkalo.
A druhé, zcela aktuální představení, které mělo nedávno premiéru v estonském Tartu v divadle Vanemuine Theatre. Představení má název A Little Prayer a bylo koncipováno jako pocta loni devadesátiletému absolutnímu klasikovi estonské a evropské vážné hudby Arvo Pärtovi. Je to naprosto strhující divadlo, využívající herce, tanečníky, orchestr, operní sólisty i sbor, které je skutečně úklonou před Pärtovým mistrovstvím, ale hlavně působí jako prostředník humanistických sdělení, která jsou obsažena v textu, některé ukázky si níže ukážeme. Jak vás napadlo vydat se právě touto nesnadnou cestou?
Hudbu Arvo Pärta jsem během let ve svých dílech už několikrát použil. Poprvé to bylo v roce 2001 v Semperově Opeře v Drážďanech, kde jsem tvořil novou, asi půlhodinovou produkci. Po první orchestrální zkoušce mi pan Arvo Pärt telefonoval z Berlína a ptal se, jak to ten den dopadlo a jak jsem s orchestrem spokojen. Nutno říci, že to ten den bylo dost k neposlouchání, ale já zalhal, že v pohodě. Premiéra dopadla nakonec skvěle. Orchestr prostě potřeboval čas…
Divadlo Vanemuine v Estonsku uvádělo v minulosti již dvě má představení. Prokofjevova Romea a Julii a Čajkovského Labutí jezero. Když přišla nabídka na třetí spolupráci, rozhodl jsem se jít hudebně, stylově a tematicky odlišnou cestou a zároveň oslavit úctyhodné kulatiny této ikony současné vážné hudby v její původní, mateřské zemi. Obsáhnout všechny odstíny Pärtovy hudby znamená konfrontovat velký symfonický charakter, komorní opusy, minimalistickou tvorbu a pochopitelně – velice důležité – duchovní vokální kusy. A když už to obsazení interpretů obsahovalo orchestr, tanečníky a operní pěvce, tak bylo nasnadě z toho udělat tzv. totální divadlo a přidat ještě herce a mluvené slovo. Jejich dialogy jsem napsal inspirován myšlenkami a citáty mnoha osobností napříč dějinami (Hemingway, Exupéry, Osho, Konfucius, Orwell, Čapek, Skácel, Nietzsche…), které jsem upravil, doplnil a „zohýbal“ tak, aby působily jako stylizovaná, ale přirozená konverzace dvou lidí – muže a ženy. Jako jejich „příběh“, který má začátek a konec a mezitím se někudy vine a někam vyvíjí. Jako zrcadlo, ve kterém se odráží vše, co se kolem nich na jevišti odehrává a čehož jsou součástí.
Toto představení je tedy v rámci svého vzniku odlišné od výše zmíněného Sóla pro tři. Skrze něj vlastně naopak zpětně reaguji na naši realitu posledních let a velice lehce se dotýkám absurdity a nebezpečí současných trendů. Zároveň se snažím duše diváků „poslat“ i do vyšších dimenzí a přitom jim nechat „otevřené dveře“ pro individuální vnímání každého z nich. Nic není kompletně dořečeno, uzavřeno, nic není jednoznačné. Každopádně titul celého představení zní A Little Prayer (Malá modlitba). Za skutečnou humanitu, za pravdu a její hledání, za svobodu… za život nás všech. A společně s hlubokými duchovními motivacemi samotného skladatele je to pochopitelně i modlitba k Bohu.
Jak jsem slíbil, zde je pár vět, které během představení z jeviště zazní. Například: „Je to klam. Lež, která připravuje násilí a učí lidi se nenávidět. Lež, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti! Přišli mi vykládat zákony. Celé delegace vykladačů, bylo jich deset tisíc. Protestujeme! Jsme hlasatelé pravdy. Tvé zákony jsou od Boha, který je méně spolehlivý než ten náš!“ To jsou hodně velká slova. Ale taky hodně aktuální…
No to máte pravdu. Právě proto to tam je. Tuším, že tohle je Exupéry v kombinaci s něčím (někým) dalším, už přesně nevím. Co na tom, že je to staré zhruba 80 či 90 let. V rámci dneška je to až nebezpečně přesné. Lidstvo se nikam příliš neposunulo, a pokud vůbec existuje nějaká historická paměť, pak je značně sklerotická. Pokud se lež stane normou, brána pro jakékoliv zlo je v tu chvíli otevřena dokořán.
Nebo další ukázka: „Postavili zdi mezi sebou a proti sobě navzájem, neboť viděli spravedlnost pouze v rovnosti. Kdokoliv se v něčem odlišoval, byl množstvím rozdrcen. Je špatné, když člověk drtí stádo. Ale největší zotročení je jinde. Když stádo drtí člověka.“ Vy jste se v době covidové postavil proti proudu, vystupoval jste na veřejných akcích, začal skládat protestsongy. Lze to pochopit jako vzdor proti tomu stádu, které se snaží zotročit jedince?
Já stojím proti tzv. mainstreamu vlastně nepřetržitě už pět let. Za covidu jsem vstal ze židle a doposud se neposadil… Ale není to prvoplánově o mně. Já jsem fakticky zažil jen nějaké urážky, možná i redukci mého uměleckého působení a odliv některých kamarádů. Prostě jsem „bývalý skvělý umělec, který se dostal na scestí“. Ty věty jsou o jiných. O mnoha špičkových lékařích, kteří se odmítli zpronevěřit Hippokratově přísaze a mnohaletým zásadám medicíny, o vědcích, kteří svá tvrzení opírali o jasná data, o právnících, kteří ctili zákony, Ústavu a Listinu práv a svobod, o učitelích, kteří se nebáli dát žákům v hodinách kritického myšlení věci do souvislostí, o žurnalistech, kteří nechtěli přestat se skutečnou aktuální investigací. To jsou ti, kteří nesli a nesou svou kůži na trh, a často si to slízli vrchovatou měrou. Myslím, že pro čtenáře Deníku TO nemusím ty osoby jmenovitě konkretizovat…
Ta zmíněná stádnost je totiž daleko nebezpečnější než samotné proklamace médií, aktivity tzv. neziskovek nebo činy dnes už (díkybohu) minulé vlády. Jde o něco, co se zaseje do lidí jako semínko a vyklíčí skutečná celospolečenská rakovina. Ta má pak za následek i tzv. autocenzuru, čímž se rázem ocitáme zpátky v nejrůznějších temných historických dobách totality. A ony zmíněné „zdi“ mezi lidmi jsou buď metaforickým obrazem, anebo se v pokročilém stádiu mohou stát i realitou z betonu.
A ještě jeden pointující citát: „K vítězství zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic. Je lepší zapálit jednu svíčku, než věčně proklínat temnotu.“ To zní jako krédo. Vaše?
Mým krédem je téměř vše, co v té inscenaci je nebo zazní z úst oněch dvou herců. Takže i tyto dvě věty. Ta první se v různých modifikacích objevuje historicky často, nevím s určitostí, kdo je původní autor. Ta druhá pochází od Konfucia. Čínského filozofa a politika, který žil před téměř třemi tisíciletími. A ano, kdybych to volně převedl do zkušenosti s historií naší české kotlinky, tak tvrdím, že lepší než nadávat s kamarády u piva je aktivně dělat něco s tím, na co nadáváme.
Žijeme v podivné a nepředvídatelné době. Najdete v sobě ještě optimismus při pohledu na zítřek a budoucnost? Neprohráli jsme svou dějinnou šanci tím množstvím nesmyslů, které jsme za posledních, řekněme padesát let, v důsledku tzv. postmoderny spáchali či dopustili?
Myslím, že „podivná a nepředvídatelná“ doba je ve výsledku vlastně každá. Jen se to někdy děje spíše ve skrytu, jindy to bije do očí. A teď to do očí bije nehorázným způsobem. Nejsem ani historik, ani politolog, ani filozof, takže plnohodnotnou odpověď na tuto otázku ode mne nemůžete čekat. Mám to trochu jako na houpačce. Vnímám snahy většiny evropských vůdců (a slovo „vůdce“ zde není užito náhodou) a mám strach.
Na druhou stranu vidím i rostoucí potenciál zdravého rozumu, který si už i v Evropě hledá své místo na slunci a dává o sobě hlasitě vědět. To je ta pozitivní zpráva. A tento comeback, včetně lidí a politiků, kteří jsou jeho frontmany, musíme prostě podporovat. Není čas na to lustrovat toho či onoho. Není čas se přít o centimetry či metry. Je důležité se potkat na kilometrech, které jsou naprosto zásadní. Ty budou rozhodovat o budoucnosti nás všech, a to skutečně fatálním způsobem.
Ale to není vše. Myslím, že společnost je jako celek ve zlomovém období a do budoucna bude tak jako tak nucena přehodnotit focus – a tím i systém. Doba nekončící prosperity, zisků a ekonomického růstu je u konce. Ale to už je na jinou kapitolu a s někým, kdo je skutečný expert přes ekonomiku, ale bez závazků v korporacích… Každopádně žijeme v době, ve které se něco zásadního láme. Držme si palce a dělejme vše pro to, aby ten zlom vedl k budoucnosti, která bude žitelná a snesitelná.
Poslední otázka je nasnadě. Po estonském triumfu se od vás lze dočkat čeho? V umělecké i občanské rovině?
Můj občanský postoj je a určitě zůstane konstantní. To, jakým způsobem se bude dále projevovat, zatím netuším. Co se týče mé bezprostřední umělecké budoucnosti, tak je jednak o znovunastudování některých starších produkcí. Konkrétně v Dánsku, ale i u nás. Zároveň mne čeká naprosto nová věc. Jedná se tentokrát o práci pro činoherní soubor divadla v Mladé Boleslavi a o dramatizaci a režii románu Pan Theodor Mundstock od Ladislava Fukse. Opět něco, co ač napsáno v roce 1962 a pojednávající o protektorátní době dvě dekády před tím, je něčím, co by dnes mělo být slyšet. Velice niterný, introvertní příběh pražského žida se žlutou hvězdou na kabátě, který čeká na předvolánku do transportu a jehož dlouhodobá hrůza z utrpení a ze smrti vybičovala v ryze racionální útěk do naprosté iracionality. Jak už u Fukse bývá, vedle citlivého a velice sofistikovanému přístupu ke konkrétnímu tématu se jedná o balancování na hraně surrealismu, mystiky a černého humoru. To vše umocňuje samotnou bezvýchodnost a tragédii. Žádné velké úpravy či aktualizace v textu neplánuji. Nejsou třeba. To, co se mi společně se spisovatelem snad podaří z jeviště sdělit, je message dostatečně silná i pro dnešní dobu. Respektive právě pro ni…
Čtěte také:
Fürst: Kdo se postaví proti podvodům a bezpráví, je exemplárně zničen
Klimeš: Je jen na nás, aby v našem srdci byl ráj
František Ringo Čech: Přijde válka… Ale dobro nakonec zvítězí!
