35 let po slavnosti

Celoživotní profesionální poslanec Marek Benda (ODS) spolu s dalšími dvěma kolegy přišel s návrhem zákona, který by zakazoval propagaci komunismu. Že mu to ale trvalo, celých 35 let od konce někdejšího režimu vedeného KSČ.

Že je Bendův a spol. návrh načasovaný předvolební výkřik, protože se stávající koalice bojí vlivu Stačilo!, je zjevné na první pohled. Ukazuje to na nestatečnost a nesebevědomost dnešní koalice, která si chce vymoci další vládnutí zakazováním svých konkurentů.

Vsadil bych boty, že s něčím podobným vyrukují i na SPD s jeho partnery. Na ty zase nepochybně vytáhne nějaký domnělý „nacismus“. Už v projevech dnešních obhájců Bendova návrhu zaznívá, a to třeba i z pirátských úst Jakuba Michálka, a že si dnes na naší scéně těžko představit komunističtěji uvažující subjekt než jsou Piráti, že je nezbytné vyrovnat stávající trestnost propagace nacismu s propagací komunismu. Už samo srovnání obou totalit kulhá na obě nohy a takto jednoduše to může vidět jen člověk bez jediné historické vědomosti.

A mimochodem, představte si, že v roce 1980, tedy 35 let po konci nacismu v Německu, vystoupí nějaký statečný poslanec Bundestagu s návrhem vymazat jméno Hitler z dějepisu a rituálně spálit všechny svastiky, včetně těch původních, indických, aby to náhodou někomu nepřipomínalo neblahou minulost. Nepravděpodobné, že? Ale přesně to se dnes děje úradkem Marka Bendy.

Jasný protiargument proti Bendově návrhu totiž zní prostě: co to je, dnes, ta propagace komunismu? Snad zavádění Leninova NEPu či elektrifikace jako v sovětském Rusku po VŘSR? Nebo jsou to návrhy na „znárodňování“ velkých průmyslových celků? Pokud je mi známo, dramatický vlastnický podíl na ekonomice státu měla Velká Británie za labouristických premiérů Harolda Wilsona a Jamese Callaghana. Ten zdrcující vliv státu, odborů a kdekoho musela vymetat až Margareth Thatcherová. Chtěl by ale dnes pan Benda říci, že „národní“ podniky (doly, železnice atd.) ve Spojeném království před příchodem Železné lady bylo propagací komunismu, který přece po únoru 1948 sebral vlastníkům cokoli – od továren po ševcovské dílny? Bane, Bendův návrh je prostě jen účelový. Kolega Petr Štěpánek kdesi řekl, že z toho čouhá účelovost jako péro z gauče. Líp bych to nevyjádřil.

Zrození poslance Bendy

Rád bych ale vzpomenul na něco trochu jiného. Jak se vlastně zrodil věčný poslanec Marek Benda, do roztrhání těla sloužící všem, tak sobě navzájem nepodobným předsedům ODS – od Klause přes Topolánka, Nečase – až po Fialu? Ten příběh stojí za vyprávění.

28. prosince 1989 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 183/1989 Sb. Jeho autorem byl Pavel Rychetský, stejně jako stál za vypuštěním slova socialismus z prezidentského slibu, který vzápětí odříkal při svém zvolení ještě převážně komunistickým Federálním shromáždění do čela státu Václav Havel. To byl ten známý Čalfův trik s výměnou Hradu pro Havla za beztrestnost pro odstavené vrchnosty. Zákon 183/1989 Sb. pojednával o volbě nových poslanců zákonodárných sborů. Ten stanovil (vskutku velmi demokraticky!), že pokud se uprázdní rezignací poslanecké křeslo ve Federálním shromáždění, České národní radě nebo Slovenské národní radě, neproběhnou doplňovací volby v daném obvodu, jak bylo dosud zvykem, ale noví poslanci budou vybráni po dohodě politických stran a Občanského fóra (na Slovensku hnutí Verejnosť proti násiliu). Je zbytečné dodávat, že tento zákon rovněž odhlasoval ještě starý, komunistický, parlament.

Hlavní fáze kooptace do ČNR nastala 6. února 1990, kdy mandátový a imunitní výbor České národní rady navrhl České národní radě, aby schválila nových 64 poslanců ČNR. Z nich 7 bylo členy Československé strany lidové, 3 členové Československé strany socialistické, 3 členové Komunistické strany Československa a ostatní bezpartijní (většinou za Občanské fórum). Jedním z těch posledně jmenovaných byl tehdy čerstvě jedenadvacetiletý (a tedy zákon splňující) Marek Benda. Setrval (podtrhněme: původně z vůle komunistických zákonodárců) v ČNR až do konce její existence v prosinci 1992 a po jejím přejmenování na Poslaneckou sněmovnu, kde dlí s krátkou pauzou (2002-2004) dodnes.

Po většinu toho času, až do voleb 2021, tam v řadě s ním seděla různě početná, avšak legitimní skupina poslanců za Komunistickou stranu Čech a Moravy, která za ten čas nikdy neměla podíl na vládě, natož mocenskou hegemonii, ale upření jejího právo na existenci a účast ve volbách (a tedy předvolební propagaci svého programu, nepochybně komunistického) za ten čas kratince a neúspěšně prosazoval jen Tomáš Sokol, když byl ministrem jedné z polistopadových vlád. Že se mu zákaz KSČM nepodařilo prosadit, bylo nepochybně též dílem Václava Havla (viz Čalfův trik s Havlovou volbou).

Neměl tedy zásadový Marek Benda už tehdy protestovat, demonstrovat, držet hladovku, zkrátka jakkoli usilovat o distanc od toho, čemu dnes říká „propagace komunismu“? Takhle to vypadá, že mu vždy šlo de facto jen o plný žlab, a vcelku mu nijak zřejmě nevadilo, že musí zasedat v místnosti, kde schůzi řídí dlouholetý místopředseda Sněmovny (2002-2017) Vojtěch Filip (KSČM). Slyšel kdo někdy z Bendových úst jediný návrh na zákaz politické propagace? Ne.

Nemusíte komunisty volit, nemusíte sdílet jejich ideologii, ale demokrat ve vás dlí jen po ten čas, kdy za svaté považujete a do života uvádíte Volairovo „nesouhlasím s vašimi názory, ale budu se do krve brát za vaše právo je říkat.“. Marek Benda v roli zakazovače ukazuje, že má k restriktivní politice, jakou jsme tu měli v 50. letech, mnohem blíže, než by si sám asi někdy připustil. Smutné konce!

Čtěte také:
Kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali
Zrušme volby, ohrožují demokracii
Korespondenční volby jsou protiústavní chladný kalkul