Kdysi jsme se pyšnili lidskými právy, z nichž to základní je právem na život. Prý každý lidský život je hoden ochrany. Jenomže dnes právě že vůbec. Potraty až do narození, když si žena zamane, i zabíjení těch, co stojí na té špatné straně, se dnes oslavuje jako velká civilizační vymoženost. A právě teď, v době okurkových prázdnin, přichází aktuální předvolební trhák – euthanasie jako nárok na smrt.
Jde o obrovské, složité, celospolečenské téma a já pevně doufám, že se o něm dlouze, poklidně a ze všech stran bude diskutovat. Hlavně se neunáhlit a honem neschválit nějaký polotovar, o němž média tvrdí, že uzákonění euthanasie podporuje většina společnosti. Bodejť ne – chceme ovládat své životy i svou smrt. Podporovatelé nemají zájem trpět, cítit bolest, být nemohoucí a závislí na jiných. Jsou přesvědčeni, že nemáme dost sociálních zařízení ani dost lidí ochotných nabídnout paliativní pomoc. Leitmotivem jejich volání je tvrzení, že „chci řídit svůj život a ukončit ho, když nebude k žití.“
Ach, jaké to naivní volání po ovládnutí vlastních životů. Nemáme-li dostatek sociálních lůžek, personálu a vše dostupné paliativní péče, pak právě o zlepšení je třeba usilovat, nikoliv tyto nedostatky „řešit“ umožněním asistované sebevraždy. Proč pak zachraňovat sebevrahy, provozovat Linky pomoci v bezmoci a instalovat na ochozy věží a vysokých mostů zábrany proti sebevrahům? Vskutku je přijatelný jen život bez bolesti? Vždyť mnoho lidí s ní žije každodenně, tisíce jiných jsou odkázáni na pomoc druhých. A jejich životy přece jen proto nejsou méně hodnotné ani kvalitní. Mnohdy je tomu právě naopak.
Právní aspekt
Další otázkou je, jak problém uchopit právně, protože tenhle oříšek podporovatelům zjevně nedochází. Zahraniční zkušenosti totiž ukazují, že dříve či později dojde ke zneužití, ať do zákona vsuneme všechny možné právní pojistky. Zastánci volají po možnosti, aby se trpící pomocí medikamentů směl zabít, po ověření, že si to skutečně přeje. Jenomže tomuto oprávnění by muselo odpovídat svolení zdravotníkům nezasahovat, nepomáhat a neoživovat. Pak jsou ale zastánci jiné koncepce. Ti požadují beztrestnost pro toho, kdo vyplní dříve vyslovené pacientovo přání. Jenomže v takovém případě se dostaneme do konfliktu s právní zásadou, podle které se nikdo nemůže vzdát práv, která mu teprve v budoucnu vzniknou.
Zrušíme-li tuto zásadu, přinese nám to beztrestnost pro toho, kdo smrt jiného aktivně způsobí. Vskutku chceme „právo na euthanasii“? Právo totiž produkuje nárok – v tomto případě právní nárok na smrt, vynutitelný soudně. Skutečně chceme, aby o smrti rozhodovaly soudy? Třeba o smrti všeho dítěte?
A pak tu máme „kluzký svah“ a riziko masového zneužití (jak si lze přečíst třeba v tomto článku). To vás neděsí, že v některých zemích už počet úmrtí pomocí euthanasie překročil počet úmrtí přirozených? Stává se normou, že příbuzní přesvědčují své blízké k euthanasii, protože mají zájem o jejich byty a majetky; že zdravotníci nabízejí pacientům euthanasii, protože je levnější než nákladná léčba; že nemocní a staří volí euthanasii, aby nezatěžovali své blízké a sociální systém péčí, starostí a náklady na ně; že euthanasie se rozšiřuje na mladé osoby a jedince s problémy psychiatrickým a je řešením ekonomické bezvýchodnosti či zadluženosti. Tohle skutečně všechno u nás chceme?
Co, až to přijde
Kdo je zdravý a mladý, bývá rezolutní ve svých přáních. Jenomže pyšná prohlášení v plném zdraví jsou něčím docela jiným, ryze teoretickým, a nikdo z nás neví, co nám přinese budoucnost. Nikdo není schopen dnes odhadnout, jaká bude mít v budoucnu přání a touhy, jak se bude cítit a po čem bude volat.
Mluvme proto o tomto tématu. Pišme o něm. Zkoumejme ho ze všech stran. Nenálepkujme odpůrce jen proto, že jsou zdrženliví a opatrní. A nikdy není na škodu zlepšovat život jedinců v terminálním stádiu nemoci, posilovat a ekonomicky podporovat sociální oblast, hospice a paliativní péči. Protože umíme-li pomoci člověku na konci života odejít bez bolesti, je potřeba takovou možnost všude možně realizovat.
Pečlivě zkoumejme podmínky, situace, případy a okolnosti asistované sebevraždy, než přistoupíme k zákonné možnosti. Protože z možnosti se dříve či později stane právo a z práv zase nároky a z nároků pak soudy. Byli byste schopni rozhodnout o euthanasii svého otce, svého manžela, svého dítěte? Byli byste schopni ho zabít? A o to víc chraňme před tímto právem ty nejslabší, naše děti. Nedovolujeme jim řídit auta, volit, kouřit, pít alkohol nebo nakupovat nemovitosti. A teď jim chceme dát právo se legálně zabít?
Ach, jak lehké je zabíjet, když jde o životy jiných anebo když se nám to hodí. A kam se ztratilo právo ze všech nejdůležitější – právo na život za všech okolností, právo na život pro každého a pro všechny?
Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů.
Čtěte také:
Když věda balamutí, není už vědou
Udržitelnost ano! Ale rodiny…
Šetřit? Ano, ale někde jinde!
https://messerinzidenz.de/
No a kdopak má tuhle prasárnu v programu? Kdopak si tím hodlá získávat voliče?
Myslím si, že ti „mladí a zdraví“, kteří by komukoli bez uzardění nechali píchnout tu poslední včeličku, pocházejí ze stejného hnízda jako hrdinové sledující na obrazovce počítače válečné scény a do té války by nahnali všechny kolem sebe. KROMĚ SEBE! Braňme život, je posvátný!
L@ďa Oudes z Klatov.
Jestliže máme právo na život, tak bychom měli mít i právo na smrt, zvláště pokud ve výhledu nemáme nic víc než bolest a utrpení. Člověk co se chce zabít se zabije a tím že ho přívážete k lůžku a vezmete mu tohle právo na nakládání s vlastním životem, aby si tu bolestivou smrt fakt pořádně vychutnal, z vás nedělá morálně nadřazenou osobu, ale zbabělce, sadistu a hovado.
Jediný důvod proč má smysl o tomhle debatovat je stanovit co nejlepší bezpečností záruky, aby se to nedalo zneužít ať už rodinnými příslušníky, státem, lékaři, nebo kýmkoliv jiným.
„Potraty až do narození, když si žena zamane“ – což, jak jistě víte, není v Česku pravda a zákon hovoří naprosto jasně a nidky jsem neslyšel nikoho kdo by tohle rozporoval. Jedinou vyjímkou je v případě ohrožení života matky. To že to mají v některých zemích jinak je jeich problém a s naší společností to nemá nic společného, takže táhněte moralizovat tam.
Zvířátka nesmějí trpět, ale člověk si musí bolest protrpět až do hořkého konce. Špatné je nabízet trpícím v terminálním stadiu nějakou naději v podobě „léku“. Nemocní jsou už tak slabí, že neumějí říci NE, a medicína na nich ještě vydělává, a zkouší. To není vůbec humánní. Je to byznys.
Mám takovou předvolební otázku: stavějí se domovy důchodců, a domovy se sociálními službami? Myslí vůbec někdo na staré lidi, nebo v rámci green dealu se počítá s tím, že už přestanou dýchat, protože prý CO2 je nepřítel?