Evropská unie dlouho hlásala, že lodě ilegálů ve Středozemním moři jsou jen humanitární problém. Itálie však poznala, že je to zásadní otázka státní moci, identity, bezpečnosti a celé budoucnosti západní civilizace.
Pákistánský imám Ali Kashif (25 let), který žil šest let v Itálii, byl deportován z Brescie do Pákistánu po televizní reportáži stanice Rete 4, když obhajoval sňatky s devítiletými dívkami a tvrdil, že dívka je dospělá hned po první menstruaci, a je tedy možné se k ní jako k dospělé chovat. Úřady zasáhly velmi rychle. Během 24 hodin byl zadržen, jeho postoje označeny za společensky nebezpečné, policií eskortován na letiště a deportován do Islámábádu. Několik různých zdrojů uvedlo, že do případu zasáhla i vláda Giorgie Meloniové a deportace byla provedena podle ustanovení o ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. V každém případě je tato příkladná deportace nebezpečného radikála ukázkou přístupu nynější italské vlády k ilegální migraci a islamizaci země.
Vláda Giorgie Meloniové patří k těm několika málo evropským kabinetům, které proti nelegální migraci a islamizaci své země nepostupují jen slovy, ale reálnými činy. Nechce dopadnout jako Francie, Británie, Rakousko nebo Německo. Zda se jí to podaří, je zatím ve hvězdách.
Od konce minulého století se Itálie stala jednou z hlavních bran nelegální migrace do Evropy. Největší vlny ilegálů přicházely přes centrální Středomoří, hlavně z Libye a Tuniska. V jednotlivých obdobích převažovali Tunisané, Egypťané, Maročané, Eritrejci, Nigerijci, Bangladéšané, Syřané, občané Pobřeží slonoviny, Guineje či Súdánu.
Evropská unie Itálii nejenže nepomohla, ale naopak sabotovala její úsilí o snížení počtu ilegálních migrantů. Brusel vznešeně mluvil o solidaritě, lidských právech a údajných evropských hodnotách. Jenže zatímco eurokomisaři pořádali tiskové konference v klimatizovaných sálech, Itálie nesla hlavní nápor migrační krize. Italové tak dnes stále častěji říkají, že kritika z Bruselu není jen pokrytecká. Je odtržená od reality a výsostně nebezpečná.
Proměna debaty o migraci
Více než pětadvacet let je Itálie laboratoří evropské bezmoci. Postupně se proměnila v čekárnu pro nelegální migranty. Plné lodě z Libye a Tuniska, čluny pašeráků, záchranné operace, ostrovní tábory přetížené za hranici únosnosti, improvizované tábory a slumy v mnoha kdysi krásných městech, velké politické sliby a prázdné evropské fráze o solidaritě – to všechno se opakuje už skoro tři desetiletí. Někteří z ilegálů prchali před válkou, jiní před chudobou, další prostě jen využili dokořán otevřenou bránu do Evropy. Italové by s nejvyšší pravděpodobností byli schopni své hranice uhlídat, jenže pod nevybíravým tlakem z Bruselu zjistili, že nemůže-li země rozhodovat, kdo vstupuje na její území, přestává být plně suverénní.
První razantnější pokus zastavit sílící proudy migrantů, v té době v drtivé většině ekonomických, přišel za vlády Silvia Berlusconiho. V roce 2008 Itálie uzavřela s Libyí dohodu, jejímž cílem bylo bránit odjezdům lodí z libyjských břehů. V roce 2009 začaly italské lodě migranty na moři zadržovat a vracet. Fungovalo to – počty příjezdů vytrvale klesaly. Jenže pak přišel pád Kaddáfího režimu, rozpad libyjského státu a pašerácké sítě toho využily za vydatné pomoci promigrantských „neziskovek“ k vybudování pohodlné dálnice do Evropy. Proud ilegálů – a peněz – opět nabral na síle.
Zlom nastal po roce 2017, kdy ministr vnitra Marco Minniti za vlády Paola Gentiloniho uzavřel novou dohodu s libyjskými aktéry a začal tlačit na omezení činnosti „neziskových“ záchranných lodí. Jeho nástupce ve funkci Matteo Salvini ve vládě Giuseppa Conteho byl ještě důslednější. Protože pašerákům lidí a promigrantským „neziskovkám“ hrozil výrazný ubytek jejich „klientů“, a tedy dramatické propady příjmů, udělali z přístavů politickou bitevní linii. Tlak na Salviniho byl nesmírně tvrdý a dobře financovaný. Je proto obdivuhodné, co všechno stihl udělat za pouhý rok a pár měsíců ve funkci. Navzdory Bruselu, krajní levici, pašerákům, aktivistům a ideologicky ovlivnitelným soudcům. Nicméně s výraznou podporou veřejnosti.
Italové požadovali nekompromisní přístup k migraci. Z Bruselu zněla slova o údajné nelidskosti, ultralevice křičela o fašismu, „humanitární“ organizace o útoku na evropské hodnoty. Salvini nedostal možnost splnit všechny své sliby, ale dosáhl něčeho zásadního: přenesl tlak z Itálie na Evropskou unii. Poprvé začala Evropa veřejně a přiznaně řešit, zda se z „humanitárních“ lodí nestal zásadní faktor podporující pašerácký byznys.
Ano, Matteo Salvini nesplnil všechno, co sliboval. Nezastavil migraci. Neprovedl masové deportace. Neuzavřel definitivně středomořskou trasu. Přesto se mu podařilo něco asi ještě důležitějšího: změnil celou evropskou debatu o migraci a posunul hranice toho, co je v Evropě politicky možné.
Giorgia Meloniová proto mohla jít po roce 2022 opět dál: znovu přitvrdila pravidla pro lodě „neziskových“ organizací, uzavřela nové dohody s Tuniskem a Libyí, zpřísnila detence a vypracovala plán na zpracování části žádostí o azyl v Albánii.
Problémy jako v Německu
Bezmála šedesátimilionová Itálie se snaží vypořádat s ilegální migrací a současně čelí sílící kulturní proměně. Více než desetina lidí (10–12 procent) žijících na italském území má migrační kořeny. Zhruba polovina z nich jsou muslimové, což je však pouhý odhad. Odborníci, kteří nepatří k placeným zaměstnancům „neziskovek“, uvádějí, že počet muslimů se spíše blíží dvěma třetinám lidí s migračními kořeny.
Není to dlouho, kdy Itálie věřila, že problémy západní Evropy se jí vyhnou. Že francouzská předměstí plná násilí, německá města a školy s paralelními komunitami nebo rakouské debaty o islamizaci jsou cizí svět. Jenže dnes už i italští učitelé, starostové a rodiče stále častěji říkají větu, která by ještě před deseti lety zněla jejich uším absurdně: „Začínáme mít stejné problémy jako Německo.“
Právě ve školách probíhá pomalu, tiše a každodenně největší změna. Právě tam se nejvíc ukazuje, zda integrace funguje, nebo zda se rodí paralelní společnost.
V řadě měst severní Itálie prudce vzrostl počet dětí migrantů. V některých školách v Lombardii, Benátsku nebo okolí Milána tvoří cizinci a děti migrantů velmi vysoký podíl tříd, občas i nadpoloviční. Učitelé si stěžují, že část dětí přichází bez znalosti italštiny, výuka se zpomaluje a školy musejí stále více času věnovat té nejzákladnější integraci namísto vzdělávání. Je to velmi obtížně zvládnutelné, ale nemusela by to být nutně katastrofa. Skutečný problém nastává ve chvíli, kdy se kulturní rozdíly mění v otevřený konflikt pravidel.
V tomto ohledu začíná být Itálie opravdu podobná Německu nebo Rakousku. Rychle se množí odmítání některých školních aktivit z náboženských důvodů. Dívky nechodí na plavání, rodiče protestují proti tělocviku, některé rodiny odmítají sexuální výchovu nebo požadují zvláštní zacházení kvůli islámu. Vzdělávací zařízení jsou zahlcena debatami o halal stravě, ramadánu nebo šátcích ve školách. A stejně jako v západní Evropě veřejností cloumá zásadní otázka: Kde končí tolerance a začíná kapitulace státu?
Samotné náboženské požadavky jsou samy o sobě velkým problémem. Zejména proto, že každý ústupek ze strany škol a italských úřadů je následován novou sérií ještě tvrdších požadavků. Ale nejhorší ze všeho je atmosféra strachu, dusící italské školy. Učitelé popisují rostoucí tlak uvnitř muslimských komunit na chování dívek, kdy „příliš západní“ styl života je přijímán radikály v muslimských komunitách velmi nevraživě. Muslimové inklinující k integraci do italské společnosti jsou denně předmětem urážek i násilí. Ředitelé škol přiznávají bobtnající strach z otevřených konfliktů s konzervativními muslimskými rodinami. Což je přesně totéž, co už léta popisují pedagogové ve Francii, Německu nebo Belgii.
Nutno říci, že Itálie zatím není Francie. Nemá obrovská ghetta, ony známé no-go zóny, ani rozsáhlé městské čtvrti, kde by stát zcela ztratil autoritu. Menší muslimské enklávy ovšem vytrvale rostou, přičemž původní obyvatelé jsou z nich vytlačováni. Právě proto je dnešní debata tak ostrá. Mnoho Italů říká: Jestli nezačneme jednat teď, dopadneme za pár let stejně jako Francouzi nebo Němci.
V žádném případě nelze říci, že by šlo o hysterii pravice, jak veřejnost rádi mystifikují levicoví a ultralevicoví politici, novináři a aktivisté. Statistiky ukazují, jak se mění poměry počtu muslimů a nemuslimů v jednotlivých čtvrtích, v obcích a ve školách. Přibývá obcí, jejichž zastupitelstva vážně debatují o limitech pro počet cizinců usídlených na jejich území a také ve třídách – opět přesně jako například v Rakousku. Rostou finanční tlaky, mnoho peněz je potřeba na asistenty, jazykové programy i sociální a zdravotní služby.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 5/2026.
