Itálie začala deportovat radikály. Brusel mluví o hodnotách, Meloniová o záchraně státu

Migrace, Ilustrační foto, Zdroj: Shutterstock.com
Jakub Růžička
Jakub Růžička Spolupracovník redakce

Evropská unie dlouho hlásala, že lodě ilegálů ve Středozemním moři jsou jen humanitární problém. Itálie však poznala, že je to zásadní otázka státní moci, identity, bezpečnosti a celé budoucnosti západní civilizace.

Pákistánský imám Ali Kashif (25 let), který žil šest let v Itálii, byl deportován z Brescie do Pákistánu po televizní reportáži stanice Rete 4, když obhajoval sňatky s devítiletými dívkami a tvrdil, že dívka je dospělá hned po první menstruaci, a je tedy možné se k ní jako k dospělé chovat. Úřady zasáhly velmi rychle. Během 24 hodin byl zadržen, jeho postoje označeny za společensky nebezpečné, policií eskortován na letiště a deportován do Islámábádu. Několik různých zdrojů uvedlo, že do případu zasáhla i vláda Giorgie Meloniové a deportace byla provedena podle ustanovení o ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. V každém případě je tato příkladná deportace nebezpečného radikála ukázkou přístupu nynější italské vlády k ilegální migraci a islamizaci země.

Vláda Giorgie Meloniové patří k těm několika málo evropským kabinetům, které proti nelegální migraci a islamizaci své země nepostupují jen slovy, ale reálnými činy. Nechce dopadnout jako Francie, Británie, Rakousko nebo Německo. Zda se jí to podaří, je zatím ve hvězdách.

Od konce minulého století se Itálie stala jednou z hlavních bran nelegální migrace do Evropy. Největší vlny ilegálů přicházely přes centrální Středomoří, hlavně z Libye a Tuniska. V jednotlivých obdobích převažovali Tunisané, Egypťané, Maročané, Eritrejci, Nigerijci, Bangladéšané, Syřané, občané Pobřeží slonoviny, Guineje či Súdánu.

Evropská unie Itálii nejenže nepomohla, ale naopak sabotovala její úsilí o snížení počtu ilegálních migrantů. Brusel vznešeně mluvil o solidaritě, lidských právech a údajných evropských hodnotách. Jenže zatímco eurokomisaři pořádali tiskové konference v klimatizovaných sálech, Itálie nesla hlavní nápor migrační krize. Italové tak dnes stále častěji říkají, že kritika z Bruselu není jen pokrytecká. Je odtržená od reality a výsostně nebezpečná.

Proměna debaty o migraci

Více než pětadvacet let je Itálie laboratoří evropské bezmoci. Postupně se proměnila v čekárnu pro nelegální migranty. Plné lodě z Libye a Tuniska, čluny pašeráků, záchranné operace, ostrovní tábory přetížené za hranici únosnosti, improvizované tábory a slumy v mnoha kdysi krásných městech, velké politické sliby a prázdné evropské fráze o solidaritě – to všechno se opakuje už skoro tři desetiletí. Někteří z ilegálů prchali před válkou, jiní před chudobou, další prostě jen využili dokořán otevřenou bránu do Evropy. Italové by s nejvyšší pravděpodobností byli schopni své hranice uhlídat, jenže pod nevybíravým tlakem z Bruselu zjistili, že nemůže-li země rozhodovat, kdo vstupuje na její území, přestává být plně suverénní.

První razantnější pokus zastavit sílící proudy migrantů, v té době v drtivé většině ekonomických, přišel za vlády Silvia Berlusconiho. V roce 2008 Itálie uzavřela s Libyí dohodu, jejímž cílem bylo bránit odjezdům lodí z libyjských břehů. V roce 2009 začaly italské lodě migranty na moři zadržovat a vracet. Fungovalo to – počty příjezdů vytrvale klesaly. Jenže pak přišel pád Kaddáfího režimu, rozpad libyjského státu a pašerácké sítě toho využily za vydatné pomoci promigrantských „neziskovek“ k vybudování pohodlné dálnice do Evropy. Proud ilegálů – a peněz – opět nabral na síle.

Zlom nastal po roce 2017, kdy ministr vnitra Marco Minniti za vlády Paola Gentiloniho uzavřel novou dohodu s libyjskými aktéry a začal tlačit na omezení činnosti „neziskových“ záchranných lodí. Jeho nástupce ve funkci Matteo Salvini ve vládě Giuseppa Conteho byl ještě důslednější. Protože pašerákům lidí a promigrantským „neziskovkám“ hrozil výrazný ubytek jejich „klientů“, a tedy dramatické propady příjmů, udělali z přístavů politickou bitevní linii. Tlak na Salviniho byl nesmírně tvrdý a dobře financovaný. Je proto obdivuhodné, co všechno stihl udělat za pouhý rok a pár měsíců ve funkci. Navzdory Bruselu, krajní levici, pašerákům, aktivistům a ideologicky ovlivnitelným soudcům. Nicméně s výraznou podporou veřejnosti.

Italové požadovali nekompromisní přístup k migraci. Z Bruselu zněla slova o údajné nelidskosti, ultralevice křičela o fašismu, „humanitární“ organizace o útoku na evropské hodnoty. Salvini nedostal možnost splnit všechny své sliby, ale dosáhl něčeho zásadního: přenesl tlak z Itálie na Evropskou unii. Poprvé začala Evropa veřejně a přiznaně řešit, zda se z „humanitárních“ lodí nestal zásadní faktor podporující pašerácký byznys.

Ano, Matteo Salvini nesplnil všechno, co sliboval. Nezastavil migraci. Neprovedl masové deportace. Neuzavřel definitivně středomořskou trasu. Přesto se mu podařilo něco asi ještě důležitějšího: změnil celou evropskou debatu o migraci a posunul hranice toho, co je v Evropě politicky možné.

Giorgia Meloniová proto mohla jít po roce 2022 opět dál: znovu přitvrdila pravidla pro lodě „neziskových“ organizací, uzavřela nové dohody s Tuniskem a Libyí, zpřísnila detence a vypracovala plán na zpracování části žádostí o azyl v Albánii.

Problémy jako v Německu

Bezmála šedesátimilionová Itálie se snaží vypořádat s ilegální migrací a současně čelí sílící kulturní proměně. Více než desetina lidí (10–12 procent) žijících na italském území má migrační kořeny. Zhruba polovina z nich jsou muslimové, což je však pouhý odhad. Odborníci, kteří nepatří k placeným zaměstnancům „neziskovek“, uvádějí, že počet muslimů se spíše blíží dvěma třetinám lidí s migračními kořeny.

Není to dlouho, kdy Itálie věřila, že problémy západní Evropy se jí vyhnou. Že francouzská předměstí plná násilí, německá města a školy s paralelními komunitami nebo rakouské debaty o islamizaci jsou cizí svět. Jenže dnes už i italští učitelé, starostové a rodiče stále častěji říkají větu, která by ještě před deseti lety zněla jejich uším absurdně: „Začínáme mít stejné problémy jako Německo.“

Právě ve školách probíhá pomalu, tiše a každodenně největší změna. Právě tam se nejvíc ukazuje, zda integrace funguje, nebo zda se rodí paralelní společnost.

V řadě měst severní Itálie prudce vzrostl počet dětí migrantů. V některých školách v Lombardii, Benátsku nebo okolí Milána tvoří cizinci a děti migrantů velmi vysoký podíl tříd, občas i nadpoloviční. Učitelé si stěžují, že část dětí přichází bez znalosti italštiny, výuka se zpomaluje a školy musejí stále více času věnovat té nejzákladnější integraci namísto vzdělávání. Je to velmi obtížně zvládnutelné, ale nemusela by to být nutně katastrofa. Skutečný problém nastává ve chvíli, kdy se kulturní rozdíly mění v otevřený konflikt pravidel.

V tomto ohledu začíná být Itálie opravdu podobná Německu nebo Rakousku. Rychle se množí odmítání některých školních aktivit z náboženských důvodů. Dívky nechodí na plavání, rodiče protestují proti tělocviku, některé rodiny odmítají sexuální výchovu nebo požadují zvláštní zacházení kvůli islámu. Vzdělávací zařízení jsou zahlcena debatami o halal stravě, ramadánu nebo šátcích ve školách. A stejně jako v západní Evropě veřejností cloumá zásadní otázka: Kde končí tolerance a začíná kapitulace státu?

Samotné náboženské požadavky jsou samy o sobě velkým problémem. Zejména proto, že každý ústupek ze strany škol a italských úřadů je následován novou sérií ještě tvrdších požadavků. Ale nejhorší ze všeho je atmosféra strachu, dusící italské školy. Učitelé popisují rostoucí tlak uvnitř muslimských komunit na chování dívek, kdy „příliš západní“ styl života je přijímán radikály v muslimských komunitách velmi nevraživě. Muslimové inklinující k integraci do italské společnosti jsou denně předmětem urážek i násilí. Ředitelé škol přiznávají bobtnající strach z otevřených konfliktů s konzervativními muslimskými rodinami. Což je přesně totéž, co už léta popisují pedagogové ve Francii, Německu nebo Belgii.

Nutno říci, že Itálie zatím není Francie. Nemá obrovská ghetta, ony známé no-go zóny, ani rozsáhlé městské čtvrti, kde by stát zcela ztratil autoritu. Menší muslimské enklávy ovšem vytrvale rostou, přičemž původní obyvatelé jsou z nich vytlačováni. Právě proto je dnešní debata tak ostrá. Mnoho Italů říká: Jestli nezačneme jednat teď, dopadneme za pár let stejně jako Francouzi nebo Němci.

V žádném případě nelze říci, že by šlo o hysterii pravice, jak veřejnost rádi mystifikují levicoví a ultralevicoví politici, novináři a aktivisté. Statistiky ukazují, jak se mění poměry počtu muslimů a nemuslimů v jednotlivých čtvrtích, v obcích a ve školách. Přibývá obcí, jejichž zastupitelstva vážně debatují o limitech pro počet cizinců usídlených na jejich území a také ve třídách – opět přesně jako například v Rakousku. Rostou finanční tlaky, mnoho peněz je potřeba na asistenty, jazykové programy i sociální a zdravotní služby.

Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 5/2026.

Číslo 5/26
Upoutávka
Přečtěte si v elektronickém vydání měsíčníku TO
Odkaz
Ukázat komentáře (5)
  1. není možné kolektivně vítat a pak, jen jednotlivě trestat. islám byl za 1. a 2. světové války spojencem nacistů, ale jejich antisemitismus přetrval do dnešní doby. v letech 1913 až 1917 osmanský ministr vnitra a v letech 1917 až 1918 poslední velký vezír Osmanské říše Tageblat Talát, muž, který z titulu těchto funkcí rozpoutal v dubnu 1915 hrůzné masové vraždění, jemuž padlo za oběť více než milion Arménů, převážně žen a dětí. Z půldruhého milionu Arménů, kteří obývali multietnickou Osmanskou říši ještě začátkem roku 1915, jich bylo do podzimu roku 1916 zavražděno nebo utýráno nejméně 664 tisíc, ale možná až 1,2 milionu. velké pogromy, jimž padly za oběť možná až statisíce lidí, se uskutečnily už při takzvaných hamidských masakrech v letech 1894 až 1896. „Tyto masakry sloužily, slovy jednoho arménského historika, jako konfekční zkouška pro arménskou genocidu v roce 1915,“ další tisíce lidí byly zmasakrovány v roce 1909, hlavními organizátory tohoto zrůdného projektu se stali kromě již zmíněného Taláta paši ještě turecký ministr vojenských záležitostí Enver paša, velitel palestinské fronty Djemal paša a člen ústředního výboru vládnoucího Výboru unie a pokroku (členové tohoto politického uskupení si říkali Mladoturkové) Behaeddin Šakir Bej… asi málokdo, ze zastánců palestinských teroristů, zde ví, že Hitler byl palestinským muftím poctěn titulem „čestný muslim“ a muftího obdařil titulem „čestný Árijec“. Později nazval Hitler al-Husseíniho dokonce “fuhrerem arabského světa“. Při setkáních s dalšími nacistickými pohlaváry byla rovněž konstatována naprostá shoda v cílech a prostředcích arabského nacionalismu a německého nacizmu, namířeného proti Židům. „Na nebi Allah, na zemi Hitler“ bylo heslem arabských pronacistických fundamentalistů. John Gunther z Inside Asia v té době napsal: „Současným nejvýznamnějším arabským hrdinou je pravděpodobně Adolf Hitler“. Hitlerovi al-Husseiní slíbil, že pro něj zverbuje půl milionu arabských vojáků, ale zhroucení fronty v Africe mu splnění plánu znemožnilo. „Arabská brigáda“, vytvořená z několika tisíc arabských uprchlíků a emigrantů, skutečně založena byla, ale po odeslání na východní frontu beze stopy zmizela na kavkazské frontě, tedy byla pravděpodobně zcela zničena. EU došla trpělivost se židovskými radikály. Za útoky na palestince poprvé čelí sankcím. ale to je zajímavé, že s muslimským vražděním a znásilňováním po celé evropě zatím trpělivost drží, nejenom to, nadále toto vítají a financují. v roce 1964 byla vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v jejíž chartě se otevřeně hovořilo nejen o neplatnosti vzniku státu Izrael, ale i o jeho zničení. Zde je třeba konstatovat, že žádný stát palestina nikdy předtím neexistoval. islám si vždy krvavě dobíval své sféry vlivu, chtěli svůj stát a taky si ho vydupali ( pakistán, bangladéš, irán, súdán), chtějí kalifát v německu, francii) při pogromech v indii se uvádí od 2 milionů do 10 milionů zavražděných. tak zas nezapomeňte zapálit svíčičky a položit pietní plyšáky. není možné kolektivně vítat, a pak jen jednotlivě trestat, to je překvapení, kde se vzal, tu se vzal najednou nový stb pojem proxís, přitom právě islám realizuje všude po světě tenhle proxis, právě proto, že jde o křiváckou šmejdskou ideologii…tak si sbalte to svý libtardí lego a táhněte všichni k čertu.. fialový eurohnus 🤮🤮🤮

    1. Za 1. světové války to byli spojenci nacistů??? A ti tekrát stáli na které straně konfliktu? Nějak si je z dějepisu nevybavuju…

      Problém stvořila Versaileská konference a spojené národy tím, jak kreslili hranice. Podobně to proběhlo po 2. sbětové válce – zjevným cílem bylo stvoření co největšího množství budoucích ohnisek konfliktů, protože představa, že to byla jen parta negramotných pitomců jaksi neobstojí.
      Tedy 2. světová byla přímým a nevyhnutelným důsledkem uspořádání po válce prvé, tak to už ve Versailess viděl třeba Winston Churchil, ale tento postoj nebyl brán vážně. Vzestup Hitlera byl financován židovskými bankéři, jejihž veřejně deklarovaným životním cílem byl vznik státu Izrael – tedy velmi efektivně navázali nastavený systém.

      Stran Izraele jako takového je dobré začít s vnímáním historie tam, kde ta nějak dokumentovaná skutečně začíná, tedy ve Starém Zákoně. O čem je? O tom, jak vyvolený národ řádil jako černá ruka, vypaloval města, zasoloval pole, mučil kdekoho, kdo neuznával jejich pojetí boha. Přítž tomu učinili až Římané a za jejich správy se židé rozprchli do diaspor po celém světě, takže po pádu Říma, už k obnovení Izaelské samozprávy nedošlo – a možná by takový pokus byl tenkrát potlačen silou ze všech stran.
      V mezičase se židé stali součástí populace v mnoha zemích a dokud tam neměli příliš významnou pozici, obvykle s nimi nikdo neměl problém a neměli ho ani oni. Dodnes žije třeba v Iránu poměrně dost židů, kteří nemají potřebu odejít do Izaele, přestože by mohli, což taky o něčem vypovídá.

      Reálně uskutečňovaná snaha o znovuzaložení Izraele sahá do počátků 19. století, kdy se židé sestěhovávají na historické území Izraele za významné podpory Rotshildů a dalších mocných židovských rodin starého i nového světa. V mnoha případech to nebylo dvakrát čisté, protože až po příjezdu se noví osadníci dozvěděli, že na to dostanou prostředky, leč nikoliv darem, ale jako půjčku. Tento jev postupně rostl a před druhou světovou válkou v rozporu s nařízením Britské správy už to jelo ve velkém stylu. Takže z asi 5% populace byl těch židů najednou násobek. Vlivem britské správy se ale děla i jiná věc, nežidovští obyvatelé Britské Palestiny přecházeli na křesťanskou víru a pomalu se stávali nepřijatelnými pro sousední arabské státy jako zrádci islámu – proto jimi dodnes muslimský svět pohrdá, přestože se k islámu v období po vzniku Izraele vrátili.
      V období mezi 1. a 2. válkou taky vznikl nový významný fenomén: sionistický terorismus. Na kdejaké hrdě židovské stránce na internetu se k tomu dá najít poměrně dost informací, které nikdo nepopírá, je to součást slavné Izraelské historie, součást boje za samostatnost státu. O to absurdněji pak zní všechna prohlášení o nepochopitelnosti terorismu ze strany představitelů Izraele. Vyhazovali do povětří kdeco, často v přestrojení za araby. Po druhé válce pak tento trend narostl do extrémních forem a jako specialitu měli vyvrhování britských vojáků a jejich nadívání trhavinou. Takto upraveného vojáka nechali ležet na břiše a když jej hlídka převrátila, byli hned dvě další těla k opakování postupu – to je za mne jedna z největších prasečin, co kdy kdo vymyslil.

      Tehdy původní obyvatelstvo na daném území nemělo zastání vůbec u nikoho a kdykoliv byl ben Gurion tázán na jejich budoucí osud po případném vzniku Izaele na daném území, vždy jen popuzeně mávl rukou. Po vzniku státu pak byli násilně natlačeni na zlomek původně obývaného území aniž by se jich kdo na cokoliv ptal. Takže vnik OOP v roce 1964 byl prostě reakcí na to, co se dělo v předchozích cca 20 letech, ne založení násilnické partičky jentak.
      Izrael tehdy vsadil v rámci pacifikace palestinců na špatnou kartu tím, že podporoval madrásy a vlastně tak tehdy rozrůzněné obyvatelstvo nahnat muslimům do náruče. Pak podporoval v hammás, aby oslabil OOP – zjevně nechtěl jednat, ale chtěl najít konečné řešení, které bude realizovatelné v nově uspořádaném světě, kde se najednou začala akcentovat universální lidská práva a podobné novoty; to vyvolený národ pochopitelně velmi těžce nesl.

      Takže reakce sousedů na vyhlášení státu nebyla nai překvapivá ani nic. Strach z opakování toho, co se tam dělo před více než dvěma tisíciletími byl příliš silný a jednání představitelů nového státu jim ke klidu opravdu nepřispívalo. Jednalo se o klasický preventivní útok ala Irák, Irán, Jemen…tedy nic, co by naše strana světa mohla obstojně kritizovat – prostě klasická prasečina (domněle) silnějšího, který se bojí o své zájmy.
      No a jednání palesticů bylo taky celkem pochopitelné, nijak nevybočovalo z toho, co se v předchozích dekádách naučili od židů. To dané jednání pochopitelně nijak neospravedňuje, ale vysvětluje a bohužel to konflikt uzavírá do stavu, kdy už není lidsky přijatelné fandit ani jim – ostatně striktní výklad českých zákonů vede jasně na trstnost podpory jedné i druhé strany.

      Blbé na tom je, že nikdo z původců toho všeho už dávno není na živu, není tedy žádný prvotní viník, kterého by šlo odsoudit a potrestat, od jehož učení by bylo možné někoho odvrátit. Je tu jen generacemi zděděná série krvavých křivd, kterou podle všeho ani jedna strana nechce řešit jinak než likvidací té druhé.

  2. lépe pozdě než nikdy.
    už někdo vyhodnotil přínosy lékařů a inžinýrů?
    Kdy chlapi dorazí k nám?
    Zatím vidím v Praze spoustu Indů, Pákistánců, Ukrajinců.

    chybí mi seriosní zpráva, status, očekávaný vývoj a hlavně trestní odpovědnost příslušných politiků.
    A to ne. Mutti Merkel v pohodě vydává paměti a dostává metály.
    Hodný Dozimetr Rakušan STAN, který podepsal Migrační pakt od hodné EU, se snaží vmísit mezi místopředsedy sněmovny na pátý pokus.

  3. Vyhostili jednoho, ale je jich třeba vyhostit tolik, aby se jejich počty trvale snížovaly až na 0.

    Ostatně – je třeba snižovat i počty neomarxistů…

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám článek?

Spolupracovník redakce

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >