Pullitzerova cena za žurnalistiku je „nejvyšší národní pocta novinářského reportérství ve Spojených státech“, sdělují její oficiální informace. Uděluje se každý rok od roku 1917, kdy ji založila Columbia University na přání a z dědictví jednoho z mnoha úspěšných maďarských emigrantů Josepha Pulitzera, který to v Americe dotáhl na nevyšší vrchol žurnalistiky, vydavatelského byznysu a nakonec i politiky. Hrdé Moraváky potěší sdělení, že ještě jeho otec se jmenoval Politzer a pocházeli z vesničky Police na Třebíčsku. Takže si ho můžeme zařadit mezi slavné emigrované Moraváky jako Freud, Mahler a Stoppard.
Jména většiny jejích novinářských držitelů českému čtenáři moc neřeknou, známých a zapamatovaných novinářů bývá jen hrstka v moři neznámých a zapomenutých. Těmi nejznámějšími pulitzeristy jsou Woodward a Berstein, kteří v roce 1973 odhalili Nixonovu aféru Watergte pro Washington Post. Z novějších by to mohl být trojnásobný držitel Thomas L. Friedman, jehož pár knížek vyšlo i česky. Jaké cti se cena těší, nám spíš napoví její literární větev, kde září jména jako Bromfield, Wilder, Steinbeck, Michener, Hemingway, Faulkner, Malamud, Mailer, Roth, Updike, Bellow a podobní.
Střih do roku 2026 a close-up na dvě z udělených novinářských cen, nad nimiž se některým komentátorům zvedlo obočí. Obě poctěná díla má na svědomí New York Times. Jednu získal palestinský fotograf Saher Alghorra za „trápivou a citlivou sérii zobrazující devastaci a hladovění v Gaze následkem války s Izraelem“.
Oceněným snímkem, který loni z New York Times prošel světovými médii, je fotografie utrápené matky držící v náruči kostlivecky vyzáblého vyhladovělého chlapečka, mistrně pro západní spotřebu komponovaná jako renesanční obrazy Madonny s Ježíškem. Sdělující podprahově, takhle nás ti zlí Židáci trápí, jako tehdy trápili vašeho spasitele. Provázená titulkem „nedávno diagnostikován jako krutě podvyživený“ a článkem tvrdícím, že „Gazané umírají hladem, kostlivecké děti s propadlýma očima živoří v nemocničních postelích“.
Pár dní po zveřejnění
Akorát že během pár dní po zveřejnění se přišlo na to, že o vyzáblém chlapečkovi, identifikovaném jako Mohamed Zakaria al-Mutawaq, se psalo na internetu už dřív jako o akutním případu svalové atrofie, nijak nesouvisícím s dostatkem či nedostatkem potravy. Navíc se objevila druhá verze fotografie, na níž vedle této kompozice stojí jeho bráška, nápadně dobře živený. Tuto variantu NYT nezveřejnil. Columbia University, téměř rok po identifikaci falešné fotografie a s plným vědomím padělku, za tento novinářský podvod uděluje Pulitzera.
Druhé pulitzerské ocenění bylo uděleno za „objasňující soubor reportáží o stoupajících autoritářských režimech, navazující na historii a osobní zážitky a zkoumající současná témata útlaku“. Tím autoritářským utlačovatelem zde jsou Izrael a Spojené státy, ukazující světu „zrůdnou tvář“. Izrael obzvlášť „už ani nepředstírá demokracii“, je „příliš špatný pro dobré lidi“ a „chcete-li zůstat dobrým člověkem, musíte se vystěhovat,“ jinak budete „spolupachatelem jeho zločinů“. Cituje různé Izraelce vyzývající svět, aby Izrael bojkotoval, sankcionoval a izoloval. Jedna reportáž kohosi cituje, jak Izraelci smrdí.
Z obsahu a tónu reportáží snadno vysoudíme, že autor je typický případ Žida nenávidícího Židy. Ostatně i sám Pullitzer byl Žid, a možná i Columbia Univerity jsou samí Židé (přece ovládají školství), takže i zde by ta nenávist k Židům byla košer.
Série těchto „objasňujících článků“ v New York Times je autorsky podepsaná jménem „M. Gessen“. Teprve trocha internetového pátrání nám objasní, že to „M“, dnes uváděné bez celého jména, je někdejší Máša, původem Moskvanka, od roku 1981 v emigraci. Dnes vypadá jako kluk a řadí se zřejmě do kategorie „nebinární“, neboť se o ní píše zájmenem „oni“. Jako „oni napsalo 11 knih.“
Jejich dramatický život
Její (pardon, jejich) dramatický život má i napínavou českou kapitolu. V roce 2012 se Máša (tehdy ještě možná ona) stala šéfkou ruské redakce Radio Liberty v Praze. Brzy poté se setkala s Putinem, a pak nastaly jakési záhadné vyhazovy redaktorů. Dostupné popisy těchto událostí nejsou úplně jasné, upřesnit by je asi mohl někdo z těch propuštěných redaktorů, snad ještě nějakého v Praze najdete.
Někoho by mohlo napadnout, že New York Times by se už pomalu mohl za takové kiksy omluvit. Jenže i zde jde zřejmě o klasický případ Židů nenávidících Židy (americkou žurnalistiku přece ovládají Židé, že). Ale kdepak omluva, raději trumf. Letos v květnu se NYT předvedl, jaký je kabrňák a jakou má nepřekonatelnou fantazii.
„Mlčení o znásilňování Palestinců“ nadepsal svůj článek dvojnásobný pulitzerista Nicholas Kristof. „To strašidelné znásilňování páchané na Izraelkách 7. října se teď děje Palestincům den co den. Sexuální násilí izraelských vojáků na Palestincích je standardní bojová procedura,“ píše, třebaže sám Hamás opakovaně potvrdil, že Izraelci Palestince neznásilňují, protože jsou rasisté a Palestinců se štítí.
Tehdy se to týkalo Palestinek, tedy žen. A tak Kristof přišel s nápadem znásilňování mužů. Páchají je prý vojáci, vězeňští dozorci, vyšetřovatelé a osadníci. Vyprávělo mu to 14 palestinských očitých svědků a přímých oběti, včetně jednoho nezávislého palestinského novináře. Znásilňují je rektálně ne ani tak přímým stykem (oni se jich přece štítí), jako klacky a mrkvemi a – zvlášť vynalézavě – pomocí speciálně na znásilňování vycvičených psů.
Rozvířilo to mediální debatu, zda je psí znásilnění člověka vůbec fyzicky proveditelné a cvičitelé psů i lékaři to označují za nesmysl. „Pes nemůže anatomicky znásilnit člověka, proč jsou ti anisemiti takoví idioti?“ napsala na X americká lékařka Sheila Nazarian.
Jenže ono to není nic nového. Arabská vynalézavost už za ty roky vytvořila celý zvěřinec sionistických záškodníků, vždy speciálně vycvičených.
Chemicky imunní krysy
V roce 2008 Izraelci do arabské části Jeruzaléma vypustili „geneticky modifikované a chemicky imunní krysy“ vycvičené specificky na obtěžování Palestinců, aby je z města vyháněly (Židy nechávají na pokoji).
V roce 2012 do Palestinských území nahnali divočáky, aby jim ničili úrodu a fyzicky je napadali. (A Židy opět nechali na pokoji.) Jindy tam posílali osly, ovce a krávy se zvláštními medailony na krku, které odposlouchávaly a kamerově zaznamenávaly dění v arabských vesnicích.
V Hebronu v roce 2016 přistihli sionistické hyeny a museli jednu ukamenovat k smrti. V roce 2007 zajali 14 špionážních veverek s neviditelným odposlouchávacím zařízením. V roce 2015 a znovu 2022 sionističtí delfíni pronásledovali na moři palestinské rybáře a bojovníky odboje. V roce 2011 byli sionističtí špionážní orli, supové a sokoli zpozorováni v Saúdské Arábii a Libanonu, někteří s podezřelými kroužky na nohách.
Sionističtí žraloci kazí turismus Egyptu. Sionističtí hadi, ještěrky a štíři špehují nejen Palestince, ale vplížili se až do íránských jaderných instalací a vynesli tajné informace.
To jsou panečku náměty na Pulitzera. A kde se fláká ten New York Times?
Čtěte také:
Měl prezident syna? Román Děti Václava Havla zakázanou otázku zodpoví. Kniha, s níž nikdo nepočítal
Území sviní aneb Historie se opakuje
Benešovy dekrety: Nebyl Němec jako Němec
