Rozšířit seznam, kde se ze starší doby skví třeba Vietnam, z mladší neúspěch tažení do Iráku, ale najmě fiasko dvacetileté kampaně v Afghánistánu, za jejíž urychlené, ostudné ukončení právě Trump tak ostře napadal Bidena – o tom USA nechtějí nic slyšet.
Na Bílý dům permanentně dotírá opozice, s ní spřízněná média či složky hlubokého státu. Aktéři za předchozí administrativy spolem rozdmýchávající zástupnou válku, pro něž by příliš zjevné vítězství Kremlu bylo vodou na agitační mlýn. Zároveň Washington nemůže ve velmi příbuzné souvislosti úplně ignorovat zájmy svých evropských spojenců (spíše klientů), jež se jinak mocně usilují ponižovat a rozeštvávat. Přičemž je zároveň nevybíravě tlačí do odběru nejmodernějších amerických vojenských technologií nebo nijak levných (i zvýšeně neekologických) uhlíkatých paliv.
Putinovské Rusko pochopitelně též hledá způsoby, jak se s republikánsko-nacionalistickým Washingtonem domluvit, jelikož Trumpova vláda v globálu vystupuje pragmaticky. Nepromlouvá pouze skrze prázdné, slabomyslné fráze o „naprosto nevyprovokovaném útoku“, „kyjevské demokracii“, případně užuž „nadcházející porážce Rusů, jen ještě další rok vydržet a investovat“…
Snaha na bitevním poli dominující Moskvy o vypočítavou vstřícnost k trumpovcům se projevila všelijak. Třeba relativně nevýrazným odporem vůči nezákonným ozbrojeným úderům Američanů a Izraelců na jejího spojence Írán či omezením vlastních válečných aktivit na klíčový úkor nevyzpytatelného asadovského režimu…
Venezuela a diplomacie dělových člunů
Ovšem vytváří i aktivní protitlak. Jednou z možností se jeví Madurova (na ropu bohatá) Venezuela, náležející ke strategickým zemím, jež dlouhodobě a systematicky vzdorují tradičním snahám USA o „patronát“ nad Latinskou Amerikou. K čemuž Caracas neváhá přibírat jak tradiční regionální spojence, tak i významné světové hráče. Především Ruskou federaci, ČLR anebo Írán.
Trump v návaznosti na své předchůdce v úřadu bezohledně tlačí na Bolívarovskou republiku Venezuelu, nyní také pod průhlednou záminkou boje s narkobarony. Jde víceméně o starou dobrou „diplomacii dělových člunů“ a politiku podvratných operací tajných služeb. Americký ministr zahraničí Marco Rubio k tématu doslova uvedl: „Důvod, proč se USA chystají zaútočit na Venezuelu, je vliv Íránu a Ruska v této zemi. Íránci zkoumají možnost výstavby továren na výrobu dronů ve Venezuele.“
Jihoamerický prezident tudíž v reakci zdůrazňuje eskalaci situace imperialisty, přičemž naléhavě žádá především Moskvu o vojenskou pomoc. Ačkoliv Kreml zatím oficiálně nepotvrdil žádné konkrétní dodávky pokročilých zbraňových a detekčních prostředků, jeho rétorika ochoty „odpovídajícím způsobem reagovat na žádosti našich partnerů s ohledem na nově vznikající hrozby“ naznačuje ochotu podpořit Madurův režim. Tím se otevírá prostor pro geopolitické vyvažování zájmů – tentokrát v blízkém rivalově sousedství.
Možnost případného protitlaku je zřejmá. Pokud zámořská supervelmoc může podporovat Ukrajinu, Rusko může zrcadlově posilovat Venezuelu. Nejmenovaný západní diplomat věc srozumitelně shrnuje: „Svět se dívá. Ukrajina sice začala v Evropě, ale její důsledky nyní dosahují do Karibiku.“
Čtěte také:
Trnitá cesta k míru
Zelenskyj mezi sladkou pózou a hořkou realitou
Dekolonizace aneb za koho skutečně bojuje Ukrajina?
Jak píše web Novinky: „Ruští vojáci útočí na celém území Pokrovsku, uvedl ve středu ukrajinský analytický projekt DeepState.“ Tak to už brzy konečně Ukrajinci poženou Russáky okolo Urálu až na Sibiř, jak přesvědčivě několik let psal do diskusí v novinách jistý Viktor Náprstek zvaný původně Fingerhut.