Televize Nova tuhle dávala americký film Inferno natočený podle knihy Dana Browna vydané roku 2013. Příběh popisuje alarmismus kvůli údajnému přelidnění a snahu fanatického klimatologického teroristy o vyhlazení podstatné části populace. Uplynulo jen 13 let a svět má úplně opačný problém. Dramatický pokles porodnosti ve většině světa činí zápletku románu i filmu směšnou.
A tak je to se všemi, kdo malují čerta na zeď a zkoušejí kalamitní předpovědi. Jsou to buď popletení mesianisté, nebo cynici, kteří dobře vědí, že vystrašené lidi s vnuceným pocitem viny lze snáze zkásnout. Nad všemi těmito alarmisty by se snad šlo jen pousmát a ignorovat je, ale protože oni mají na své straně média, ovlivněné či najaté politiky a následná opatření přece obrovsky zaplatí daňoví poplatníci, nelze to tak nechat být.
Opakuje se to stále znovu. Proč tomu pořád znovu věříme? V roce 1966 nás strašili, že do deseti let dojdou všechny světové zásoby ropy. V roce 1970 říkali, že kvůli přelidnění spotřebujeme všechny přírodní zdroje. V roce 1988 kdosi propočítal, že do roku 2018 budou Maledivy pod vodou, o rok později měl být pod vodou New York. V roce 2007 dostal Nobelovu cenu za mír Al Gore za šíření informací o změně klimatu. Al Gore natočil o rok dřív film Nepříjemná pravda, v němž předpověděl, že v roce 2014 bude Arktida bez ledu. Tento film dostal dva Oscary. A kde je těmto údajným pravdám konec? Nikdo si na ně ani nevzpomene, nikdo se za ně ani slovem neomluví.
Místo toho tu ale máme reálný problém lidí, zejména těch mladších, který nikdo nepředpovídal a málokdo jej dneska řeší. Mezilidský. Vztahový. Společenský. Mladí lidé mají problém. Problém mluvit. Oslovit. Zapříst hovor. Obávají se promluvit na servírku, proto si vybírají rychlá občerstvení, kde si mohou jídla objednat přes elektronické kiosky. Odmítají telefonovat, a co jde, to si objednávají online. Lidé touží s druhými komunikovat, ale bojí se nebo se stydí, nechce se jim mluvit, nemají dost sil překonat tu drobnou obtíž s komunikací. Bojí se udělat první krok, usmát se, navázat hovor, což se negativně projevuje i při navazování vztahů.
Ve vlacích a ve výtazích neodpovídají na pozdrav, zato za lajky na sociálních sítích udělají cokoliv. Natáčejí dehonestující, legrační nebo tuctová videa, jen aby měli sledovanost a získali přátele. A přitom přátelé se odnepaměti získávají společně prožitými aktivitami. Aktivitami, které lidé dělají fyzicky spolu, při nichž si povídají, poznávají se, pomáhají si. Online přátelství za mnoho nestojí. Bez skutečné mezilidské komunikace ztratíte schopnost číst z tváře toho druhého, pochopit náznaky jeho mimiky, protože jen část sdělení je slovní. Zbytek je intonace, pohyb těla, důraz. Prostě mimoslovní signály, čitelné ale jen při osobní komunikaci. Žádný div, že tak masivně roste mezi lidmi nedorozumění a nepochopení.
Sociální dovednosti atrofují
Můžeme diskutovat o důvodech masivního rozšíření tzv. sociální úzkosti, kterou má podle průzkumu britské společnosti FaceBusiness až 76 % příslušníků generace Z a mileniálů v okamžiku, kdy jim zazvoní telefon. Proč lidé milují textové a hlasové zprávy a dávají jim přednost před osobní komunikací? Údajně kvůli kontrole a osobnímu pohodlí. Ve skutečnosti se bojí selhání v reálném životě a čase, protože si myslí, že svět od nich očekává dokonalost. Jak se říká ve společenských vědách, mladí mají na rozdíl od předchozích generací nízký práh sociálního tření, což je sociologický pojem používaný pro označení napětí, odporu a konfliktů, vznikajících při kontaktu a interakci skupin lidí. Důsledky toho stavu jsou katastrofální, podobně jako když přestanete používat sval. Sociální dovednosti atrofují. Dospělí mladí žádají své rodiče, aby je objednali k lékaři nebo za ně telefonicky či za přepážkou vyřídili úřední věc. Paradoxně je to tak činí osamělejšími.
Jak z tohoto inferna ven? Nestrašit, neděsit, nepovolávat na pomoc katastrofické scenáristy nebo sociální teroristy. Spíš se pokoušet o maličké krůčky v bezpečném prostředí. Třeba si jednou koupit zmrzlinu od živého prodavače. Nebo zapříst hovor ve vlaku. Nedělat mladým lidem záchranáře, ale vyzvat je ke společné sociální aktivitě. Držet je za ruku a být vedle nich. Vyprávět jim, jak i my jsme se jako mladí obávali zeptat se při besedě či pozvat na rande. I třeba jak jsme se ztrapnili, ale současně jim ukázat, že vlastně o nic podstatného nešlo a že se nám i po tom ztrapnění nic děsivého nepřihodilo. Taky jsme přece koktali, zapomínali správná slova, pletli se a omlouvali. Podobně jako ti na druhé straně pultu. Mýlit se je přece lidské. Stejně jako zkoušet to znovu a znovu. Jako cvičení v posilovně. Jen opakováním vzniká praxe, zkušenost, řemeslo. Sociální dovednost.
Bez ní totiž budete úplně sami. Koneckonců ti na druhé straně se stydí a cítí se trapně úplně stejně jako vy.
Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů
Čtěte také:
Klimatická spravedlnost: To je něco jako „Rudé právo“ či „lidová demokracie“?
Klimatická realita neodpovídá vlastním predikcím
Klimatická krize neskončila
