Léto 1968. V necelých 12 letech jsem část prázdnin trávila se svou tetou na Moravě. Ta se provdala, porodila holčičku a zkoušela tehdy žít se svým mužem na severu Moravy. A mě na prázdniny vzala k sobě.
Byla jsem u ní celý srpen. Řádně jsem si to užívala, i když jsem tam neměla žádné kamarádky. Nevadilo. Teta byla jen o 11 let starší než já, tak jsem ji trochu za kamarádku považovala. Nevychovávala mě, povolovala leccos. Pomáhala jsem s miminkem a společně jsme si užívaly hlavně večery u televize. Mohla jsem se dívat i na filmy a pořady, které mi rodiče zakazovali. Prostě svobodné léto. V tomto věku pro mě neskonale atraktivnější než prázdniny u pražské babičky.
Grilované kuře a další novinky
Tehdy se do ČSSR začaly dostávat různé západní novinky, včetně těch gastronomických. Třeba grilované kuře! To bylo něco. Ale peněz nebylo mnoho, tak to byla opravdu mimořádná záležitost. Jedna novinka však byla vcelku dostupná – hranolky s tatarkou. Brambory byly a majonéza a kyselé okurky taky. Maminka vařila tradičně, tak jsem novinku ochutnala až jeden večer u tety.
„Dnes si uděláme zvláštní večer. Bude to dobrota,“ prohlásila teta a společně jsme se pustily do škrábání hory brambor. Myslela jsem si, že se chystá na bramborák. Ten jsem znala od babičky. Měla jsem ho ráda, tak jsem se těšila. Teta ale nezačala brambory strouhat, nýbrž je řezala na úhledné, dlouhé hranoly. Ty pak dala na vymazaný plech a šup do trouby. Mezitím vzala majolku (snad se už tehdy česká majonéza tak jmenovala, ale ruku do ohně bych za to nedala), jarní cibulku, kyselé okurky a do velké mísy to pokrájela, smíchala.
Když se miminko vykoupalo, uspalo, když se vše poklidilo, vyndala teta velkou mísu bramborových hranolků, nandala na talíře, přidala pořádnou hroudu tatarky a šly jsme k televizi. Dostala jsem k tomu jen vidličku a nábožně jsem vychutnávala naprosto neznámé chutě. A znovu, a ještě a ještě. Tak mě to znavilo, že jsem u televize usnula a teta mě přenesla do pokojíku do postele. Byl to večer 20. srpna 1968.
Někdy v noci se rozrazily dveře pokoje, rozsvítilo se světlo a plačící teta na mě volala: „Vstávej, všude jsou vojáci, Rusové nás obsadili. Bude válka!“
Válka byla čirá hrůza
Ještě s plným břichem nebývalého pokrmu a po slastném snění jsem porozuměla jen poslednímu slovu – válka. Narozená 11 let po druhé světové válce jsem jako všichni v ČSSR byla od malička živena strachem z války. Moji příbuzní, prarodiče i rodiče ji zažili. Ve škole, v kinech a později i v televizi se k ní stále vracelo. Válka bylo hrozné slovo plné úděsných konotací. Dodnes se pamatuji na úzkostné sny a představy, jak k nám domů vtrhne kupa vojáků či gestapo a začne rozdělovat naši rodinu. Měla jsem v hlavě připravenu řadu strategií, jak nás ochránit. Kdyby například přišli a já byla s bratrem sama doma, rychle bych ho vzala do skříně, tam ho pověsila na tyč mezi šaty a rukou ho na tyči držela, aby nebyly vidět naše nohy. Věděla jsem, že bych to vydržela jen pár minut, protože bratr byl sice mladší, ale o takových pět kilo těžší. Těch pár minut, co by nepřítel otevřel skříň a zase ji zavřel! Pokud by ji nezavřel, pak s námi Amen. Při představě jsem zavírala oči, a když mě sen přepadl v noci, zpocená hrůzou jsem utíkala do postele za tátou. Zkrátka tetiny výkřiky byly pro mě děsem o to větším, že těsně před ním jsem poznala nový svět chutí a cítila se tak svobodně.
Už jsme nespali, sledovali z okna tanky, které s rachotem projížděly severomoravským sídlištěm. Teta mi řekla, abych nechodila na balkón a ani k oknu, kdyby třeba stříleli. Vyděšená jsem se choulila na zemi a nebyla jsem schopná myšlenky rozběhlé na tisíce stran dát dohromady. Musela jsem tam takto sedět pár hodin.
Už za světla, ráno, teta k mému překvapení prohlásila: „Jdeme nakoupit!“ Vůbec jsem to nechápala. Kdyby řekla, že se jdeme zabydlet do sklepa, tomu bych rozuměla, ale toto? Kam nakoupit? Proč? Přímo mezi nepřátelská vojska? Do války? Ale byla jsem jen malá holka u své dospělé tety. „Snad ví, co dělá,“ pomyslela jsem si, když vypravila miminko s kočárkem a s nákupní taškou jsme se vydaly do ulic.
A střih – rok 2026
Letos je to 58 let, co jsme byli napadeni vojsky Varšavské smlouvy. Většinou se, v duchu dnešních narativů, mluví jen o napadení Ruskem. Trochu komické, jako bychom měli říci: „To Vy, Rusové! ale Vy Ukrajinci, Vy ne. Ani Vy, Poláci, Němci a další.“ Jistě, všichni jsme byli součástí politické nadvlády SSSR, nemohli jsme se tak lehce vyvázat. Vpád vojsk v roce 1968 byl ostatně reakcí komunistů na naše pokusy se vyvázat, osvobodit.
Jako dítě jsem houby věděla, o co jde. Náš současný prezident to ale už věděl. Navíc mu to pomohl pochopit jeho otec. Je docela smutné, že nás o této bolestné, 58 let dlouhé zkušenosti poučuje právě on. Letos opět před Českým rozhlasem. Ale co dělat, když současný prezident dobře vypadá a uniforma mu tak sluší, že?!
Čtěte také:
Quo vadis, ODS?
Poplatky ČT a ČRo – zestátnění státního je absurdita
Pochvala CNN Prima News za pořad k výročí konce 2. sv. války
