Sem tam to chce relax. Už někdy v půlce 70. let jsem u piva položil tenhle dotaz: „Taky máš ten dojem, že se všichni blázni planety domluvili, že všechny normální, duševně a duchovně zdravé lidi zničí a zavřou do celoplanetárního blázince? Navíc ušetří za ostnáč, elektriku do plotů, i za ty další drahoty a složitosti… A že dozorci jsou politici?“ Odpověď byla stručně jasná: „Jo. A už to jede.“
Na ten můj pivní dotaz odpovídal jeden psychiatr, který seděl na půl židle v jednom renomé singsingu a na půl židle na dětské psychiatrii v jednom tuzex lázeňském městě. Byl to taky našinec v tehdejší „androš kultuře“ (tedy v tom skutečném undergroundu) a už tehdy měl výsledky např. v muzikoterapii a „týjátrterapii“ – jak jsme tomu tehdy říkali.
S odstupem půlstoletí lze konstatovat, že je to „furt nemlich to samý“, jak říkávaly naše babičky, a ta jejich účinná metoda „imrvére fachčí“ – akorát je trochu sofistikovanější. Systémově pochopitelně zcela jasně, jak už tehdy řekl pan Werich: „Čas neexistuje. Čas si vymysleli lidi, a to jenom proto, aby věděli, od kdy do kdy a kolik za to.“ Anebo opět s Janem Werichem: „Všechno je jinak.“
Čili systémově k tomu zákonu paradoxu – jak už za onoho času řekl jeden mocipán, že „nejlepší teorie je dobrá praxe“ – takže z mojí praxe: Před nějakou dobou mi někdo řekl zajímavou poznámku k mému songu Průvodce z jara 1989, že u žádné jiné písně tehdy ani doteď nezažil tolik potlesků jak během její interpretace, tak v závěru songu (včetně „standing ovation“). A zároveň dodal zcela věcně: „Představ si, co by se asi stalo začátkem července při finále celostátní Porty v Plzni na Lochotíně, když by tě tam připustili zahrát Průvodce těm třiceti tisícům lidí v publiku. To víš, někdo byl zakázanej, někdo byl ještě zakázanější, a někdo je doteďka. Proč asi? Protože čas neexistuje.“
Čtěte také:
Kterak strategický komunikátor plukovník Foltýn předběhl svou dobu
Není důležité vyhrát, ale být vidět
Nejgeniálnější slabomyslnosti uplynulého roku
